Doba, v níž žijeme, je velmi zvláštní: na jedné straně rozkvétá neuvěřitelné množství různých náboženských hnutí a sekt a na druhé straně se útočí na tradice, které na různých kontinentech a v různých dobách vystavěly základy současných kultur. Jelikož docházejí nápady, jistí dnešní „umělci“ znesvěcují mýty národů, jež byly na mnohem vyšší úrovni než dnešní „Homo sapiens“.
Odložíme-li naši evropskou optiku, skrze niž často hodnotíme jiné, zdánlivě nepochopitelné kultury a civilizace, můžeme právem zařadit Popol Vuh mezi posvátné texty lidstva.
Co vnímáme, když čteme různé mýty, když vyprávíme o symbolech? Co myslíme tím, když říkáme „to má symbolický význam“, „tento jazyk je symbolický“…? Vnímáme vnější stránku, textovou podobu, anebo vnímáme samotný obsah?
Náš český jazyk (a stejně tak i jiné evropské jazyky) nese velké množství stop toho, co se dnes nazývá antická mytologie. V uměleckém, hovorovém, ale i vědeckém stylu je neuvěřitelné množství výrazů, slovních spojení a obratů, které náš jazyk čerpá z antické kultury.
Hodně se spekuluje na intelektuální úrovni o definici duše či ducha, ale v praxi se na tom pracuje málo. Naši předkové však věnovali čas a vzdělání jak tomu viditelnému, tak i tomu, čehož existenci pouze tušili. Jako příklad uvedeme představy, které o duši měli Staroslované.
Každý člověk nosí uvnitř sebe Hrdinu, své malé obrněné Já, které každodenně bojuje ve prospěch zlepšení celku, jehož je součástí. Je to boj těžký a svízelný, avšak umožňuje stoupat po zázračném schodišti vedoucím k Duchovní hoře každého jednotlivce.
Opice se objevuje v různých kulturách a civilizacích, ať už jako symbol či hrdina řady vyprávění, mýtů a příběhů.
Mystérium Egypta žije a potvrzuje starodávné rčení, že „všechno se bojí času, ale čas se bojí pyramid“.
Když slyšíme slovo labuť, napadnou nás nejčastěji slova jako krása, elegance, jemnost, moudrost, vznešenost, důstojnost a také čistota
