Dnešní člověk žije ve světě, který ho nutí neustále zlepšovat úroveň hmotného blahobytu. Vymýšlí pro něj množství přístrojů, které mu usnadní život a ušetří spoustu času, aby mohl zase vydělávat peníze na jejich koupi. Je důležité co nejvíce vyrobit, aby se co nejvíce prodalo. To, co se vyrábí, musí mít omezenou trvanlivost, neboť v opačném případě by se výroba zastavila. Neuvěřitelné množství věcí, strojů, ošacení..., které se ještě před půlstoletím kupovalo „jednou za život“, o něž se pečovalo a jež se nosilo do opraven, je dnes neustále nahrazováno jiným množstvím stejných artiklů, které se neopravují, nýbrž vyhazují, protože trh se stále zaplňuje novým, modernějším a pokročilejším zbožím. Zároveň se povrch zeměkoule znečišťuje odpadky, které lze přehlížet stále méně. Vytváří se začarovaný kruh potřebného a nepotřebného, ve kterém někteří jedinci už ani nedokáží určit, kam patří. Když naše auto už není in, vymění se za nové a rychlejší..., když je náš počítač out, vymění se za nový prototyp..., když nám šaty či manžel zevšední...
Není tedy divu, že se v tom neustálém boji o zlepšení fyzické životní úrovně už nestačíme pozastavit nad jakoukoli otázkou, která by nebyla striktně hmotná. Jistá část lidstva se řídí příslovím „čas jsou peníze“, a proto se snaží „nevyplýtvat“ ani vteřinu svých peněz. Jinými slovy: nemá čas se zabývat duší ani otázkami duchovna, tedy tím, co je nevýdělečné. Teprve když se setká se smrtí ve svém bližším okolí, věnuje několik myšlenek pomíjivosti fyzického života a někdy i úvahám o tom, zda po něm něco existuje, či nikoli.
A přestože snad většina lidstva věří v existenci posmrtného života, který je u různých národů či náboženských skupin vyjádřen odlišnými způsoby, málo času věnujeme svým nehmotným složkám za života. Hodně se spekuluje na intelektuální úrovni o definici duše či ducha, ale v praxi se na tom pracuje málo. Naši předkové však věnovali čas a vzdělání jak tomu viditelnému, tak i tomu, čehož existenci pouze tušili. Vždy existoval čas profánní a čas sakrální, čas pro tělo a čas pro duši. Jako příklad uvedeme představy, které o duši měli Staroslované.
Vznik světa a člověka
O kosmogonických mýtech se říká, že pocházejí pravděpodobně od jihovýchodních Slovanů, i když se k nám dostaly v již kontaminované podobě, neboť byly zaznamenány teprve v 11. století.
Na začátku existovala pouze voda, avšak nad ní se nevznášel jen Duch Boží, nýbrž i Satan (čert, ďábel). Objevují se zde jako první dualita představující duch a hmotu. Impulsem neboli životní jiskrou pro stvoření světa je Bůh a nástrojem neboli vykonavatelem jeho vůle je Satan. Ten druhý se musí ponořit na dno praoceánu, aby přinesl zárodek země, z níž má vzniknout další život. Nebude se mu to dařit tak dlouho, dokud se o to bude pokoušet svým jménem, což znamená z vlastních a egoistických pohnutek, nýbrž teprve po třetím pokusu, když to učiní „ve jménu božím“ čili ve jménu toho, co je věčné, nesmrtelné a nesobecké. Přesto Boha ošidí a dá mu pouze hrstku písku, zatímco pro sebe si nechá mnohem více země schované ve vlastních ústech. Bůh ze své hrstky, kterou zasel do čtyř světových stran, vytvoří úrodnou půdu a Satan zatím plive skály, pouště, hory a bažiny. V mýtech mají někdy oba podobu ptáka (holuba, husy, kachny...), a sice Bůh bílého a Satan černého.
Země, kterou stvořili, pluje na vodě a drží ji čtyři zlaté velryby (býci či voli). Pod nimi je ohnivá řeka a pod ní oheň, který podpírá železný dub. Jednou, když se Bůh zpotil (buď při tvoření světa, nebo když se myl v lázních po dokončení svého díla), povstal z kapky jeho potu, která se dotkla země, člověk. Jiná legenda říká, že Satan stvořil člověka z božského potu a hlíny, zatímco Bůh mu vdechl duši. Proto se po smrti navrací tělo člověka do země (popela) a duše odchází k Bohu. Na počátku času byli lidé tak velcí, že sahali až do oblak. Člověk se postupně zmenšoval, až obři zcela vymřeli. Tito první lidé nepracovali z nutnosti, nýbrž proto, že jim to přinášelo radost, proto, že cítili v sobě potřebu tvořit, kterou jim vdechl Bůh spolu s duší. Zanechali po sobě nádherné obrovské stavby, o nichž se dodnes spekuluje, jak byly postaveny.
Když se na Zemi rozpoutaly první války a projevila se nespravedlnost, seslal Bůh potopu v podobě Vandy (vody) a Veja (větru). Po nějaké době se však nad obry slitoval a umožnil jim, aby se vrátili do svých obydlí a začali se rozmnožovat. Ti se rozdělili do párů a vydali se do různých světových stran. V jejich potomstvu však bohužel vznikla nenávist, která je příčinou té, jež přetrvává mezi jednotlivými národy dodnes.
Duše za života
Jelikož nyní už víme, že duši člověk dostal od Boha, dokážeme lépe pochopit, proč se považuje za sídlo ctností, zatímco o těle se často mluví jako o „hříšné nádobě“, v níž duše sídlí a s níž neustále bojuje.
U Slovanů se setkáváme se třemi výrazy, které mají stejný kořen, a sice dech – duše – duch. Jejich příbuznost je podobná latinskému animus – anima. O samotném výrazu duše se proto říká, že ve staroslovanských jazycích byl odvozen od slova dech. Zatímco za života vytváří spolu s tělem jeden celek, po smrti se rozcházejí, přičemž tělo je pohřbeno nebo zpopelněno (navrací se do toho, z čeho povstalo) a duše se vydává do záhrobní říše.
O duši za života se píše málo, protože není tak konkrétní jako tělo. Jelikož má podobu dechu a není viditelná, je ji těžké znázornit. Nejčastěji se symbolicky objevuje v podobě ptáka (stejně jako u mnoha jiných starodávných národů): holubice, pokud je dobrá, nebo havrana, pokud je zlá. V tom případě se též mluví o tom, že duše dítěte v okamžiku početí sestupuje do zárodku v ptačí podobě. U některých Slovanů duše nabývá podoby motýla, vosy, mouchy či včely. Jejím sídlem je v živém těle hruď, přesněji srdce, ale též se říká, že oči jsou zrcadlem duše, neboť ne každý člověk se dokáže ovládat a neprojevit svým pohledem to, co skutečně cítí, to, co ve svém srdci nosí. Vystihuje to i osetinské přísloví, které zní: „Člověk – to jsou oči a srdce.“
Duše může dočasně opustit tělo i za života, a to ve spánku nebo v bezvědomí. Prožívá a vidí různé věci, na které si pamatuje jako na velmi živé sny. Pod hrozbou smrti však o nich nesmí mluvit. Je tedy důležité, aby člověk vědomě a na základě vlastního úsilí odhalil tajemství své nesmrtelnosti a všudypřítomnosti, a ne aby mu to sdělila jeho nesmrtelná duše, které by to pravděpodobně ani nevěřil.
Duše a posmrtný život
Po smrti opouští duše tělo zesnulého ústy, ale je třeba, aby opustila i jeho obydlí, a proto se otevírá okno. Nějakou dobu (3 dny, týden či 40 dní) se duše potuluje v blízkosti těla nebo svého dřívějšího příbytku a někdy navštěvuje i místa, která měla ráda za života, aby se s nimi rozloučila. Je proto dobré zahalit zrcadla látkou, aby ji nevyděsila její neviditelnost.
Po smrti se též po nějakou dobu upravuje postel nebožtíka, v jeho pokoji se nechává plát oheň nebo se zapaluje svíčka na jeho počest, a někteří Slované mu dokonce připravují lázeň, aby se po svých toulkách mohl před cestou na onen svět vykoupat a provést očistu. Někdy navštěvuje louky, jindy ochraňuje své potomky, a proto byly vždy uctívány duše předků v podobě idolů, které rodina v případě stěhování nosila s sebou a opatrovala je.
Jelikož Slované věřili v posmrtný život, někteří pohřbívali se zesnulým i jeho zvířata nebo mu do hrobu dávali jídlo a pití. V době, kdy se zemřelí spalovali, byl popel uchováván v hliněné nádobě, do níž se přidávaly též peníze, slzničky (nádobky, do nichž slzely ženy při oplakávání mrtvého) a menší vzácnější předměty z nebožtíkova majetku. Nad tím byla vztyčena mohyla.
Slované měli i záhrobní říši, která je sídlem duše po smrti. Pro tento svět se zachovaly názvy nav a ráj. Nav může mít původ v řeckém naus či latinském navis, loď. Pokud je tomu tak, pak se poukazuje na přesvědčení, že duše odplouvá do podsvětí na lodi, což by vysvětlovalo i zvyky některých slovanských kmenů, které své zemřelé nezpopelňovaly, a sice pohřbívat zesnulé na lodích. Někdy se také vypráví, že duše musí přejít most klenoucí se nad řekou, která od sebe odděluje tento a onen svět.
Slovo nav se časem u některých Slovanů stalo synonymem či přímo výrazem pro „mrtvý“. Existoval i tzv. návní den, kdy se vzpomínalo na mrtvé. Ráj je všeslovanský výraz nejasného původu označující šťastné a jasné sídlo zesnulých, sídlo blažených, o čemž svědčí i to, že v některých krajích si slovanské vdovy přály být spáleny, aby mohly se svými muži vstoupit do ráje. Je to výraz, který známe i dnes, protože ho později převzali první křesťané na území Slovanů. (Má nejasný původ, ale můžeme si připomenout slova různých národů s podobným kořenem a významem – egyptská: rá – Božská universální duše v projeveném aspektu; sanskrtská: ra – oheň, teplo, rajas – jedna ze tří gun nebo kvalit hmoty, raja – princ nebo král v Indii...)
Co se týče slovanské víry v reinkarnaci, i zde narážíme na nedostatek údajů, i když v kronice, která vznikla v letech 1012–1018, píše Thietmar z Merseburgu (biskup žijící ve slovanském prostředí), že někteří pohané (čímž myslí Slovany) věří, že v příštím životě bude mít jejich duše jinou povinnost nebo poslání (officium) než v tomto. Nemělo by nás to překvapovat, protože všechny národy starověku mluvily o znovuzrození a o potřebě, aby duše ušla dlouhou cestu, než dosáhne své dokonalosti. Aby to mohla uskutečnit, musí čas od času vyměnit své šaty v podobě těla, které jako pomíjivé a smrtelné nedokáže dospět k cíli. Kromě toho, když by stačil pouze jeden život na dosažení Božské jiskry, kterou nám vdechl náš Stvořitel, umírali bychom všichni s duší anděla, a nikoli ďábla. Je tedy zřejmé, že jeden život nestačí, aby duše podporovaná duchem zvítězila nad všemi neřestmi a pokušeními, a proto potřebujeme více takových životů, abychom se po odpočinku mezi jednotlivými fyzickými projevy, poté co jsme nabrali nových sil, mohli vrhnout do dalšího zdokonalování sebe sama.
Zvláštní případy
Existují tzv. zvláštní skupiny duší, do nichž patří duše předčasně nebo násilně zemřelých. Dále se může jednat o duše vrahů či sebevrahů, ale také utopených, udušených, duše vědmy (lidské bytosti nadané nadpřirozenými schopnostmi), dítěte narozeného se zuby, duše čarodějů a čarodějnic. Když byli Slované obráceni na křesťanskou víru, zařadili mezi ně i duše nekřesťanů.
Jedná se o různá strašidla, která nejenže mohou mít roztodivné podoby počínaje stínem a konče podobou různých zvířat, ale mohou se projevovat i hlasy či hlukem a přemísťovat předměty. Uvedeme pouze ty nejznámější druhy.
Plné zla jsou můry, jež jsou příčinami zlých snů, sají krev, vyvolávají pocit dušení, pijí ženám mléko v době kojení... Mohou to být duše zemřelých, ale také živých, které svá těla opouštějí ve spánku, nabývají různých podob a útočí na jiné spící lidi. Jsou různé možnosti, jak se jim ubránit, a nejznámější z nich jsou tyto: sekery zkřížené na prahu, zrcadlo, na dveře nakreslené muří nohy (znak ve tvaru pěticípé hvězdy), různé byliny a zaříkávadla odpuzující můry. Ještě nebezpečnější je upír. U Slovanů se objevuje v době, kdy se přestaly spalovat mrtvoly. Je mnoho různých důvodů, kvůli nimž se lidská duše může stát upírem. Z hrobu vychází za nocí ozářených měsícem (nejčastěji za úplňku), aby pro sebe získal energii od živých, z jejich krve. Dříve než ráno poprvé zakokrhá kohout, musí se vrátit do hrobu. Aby duše byla zbavena tohoto prokletí, je nejlepším lékem zatlouci upírovi do srdce kůl (ideální je z hlohu) nebo ho přimět, aby se vystavil prvním paprskům slunce. Pokud se bojíme upírů, je účinné mít s sebou vždy česnek. S upíry jsou spřízněni vlkodlaci, ale zdůrazňujeme, že se jedná o duši živého člověka schopného přeměnit se na vlka, nikoli o duši zemřelého. Jistý druh vlkodlaka se může dokonce narodit ženě, která měla styk s upírem. Člověk se kromě toho může stát vlkodlakem, když se napije z vlčí stopy, když ho uhrane vědma či z jiných důvodů, a k přeměnám nejsnadněji dochází o zimním a letním slunovratu nebo za pomoci kozelce. V některých slovanských krajích se věří, že každá rodina má svého vlkodlaka, který se jí snaží škodit, ale s ním bojuje Krsnik, což je domácí bůžek v podobě krbového ohně, který rodinu ochraňuje. Vlkodlaci jsou příčinou zatmění slunce, neboť je všeobecně známo, že mohutným mrakům schopným zakrýt slunce se říká vlci a drobným obláčkům beránci.
„Duše je neviditelná, ale ona, jen ona vidí.“ (Talmud)
V dnešní době máme k dispozici tisíce nádherných a možná i nepřekonatelných pojednání o duši. Věřím, že je proto úkolem každého z nás, abychom se s některými z nich seznámili, a pak se vrhli do praktického vzdělávání své vlastní duše. Nemůžeme totiž zavrhnout praxi, neboť slova nepotvrzená činy či dobré myšlenky neuplatněné v životě nemají dlouhou dobu trvání. Z druhé strany nemůžeme pouze jednat, aniž bychom se vzdělávali, jinak naše činy budou postrádat oduchovnělost. Potřebujeme jak jedno, tak druhé. Není žádnou novinkou, že by naše myšlenky, slova a činy měly být v souladu. Není žádný důvod, aby náš duch, duše a tělo nepracovaly harmonicky. Pokud jim v tom někdo brání, pak to nemůže být nikdo jiný než my sami.
Možná můžeme mít zakázáno přejít fyzické hranice některých států, možná nám někdo brání, abychom dělali to či ono. Avšak neexistuje nikdo, kdo by mohl zabránit naší duši, aby vzlétla do nekonečných vod duchovna, aby vytrhla naše vlastní otěže z rukou pomíjivého a tyranského těla a odevzdala je právoplatnému majiteli, kterým je náš duch řízený Božskou jiskrou, jež nám byla vdechnuta na počátku našich lidských dob, když Stvořitel dal člověku život.
Snad nejlépe duši popisuje starodávné učení, které ji vidí ukřižovanou mezi tělem a duchem a říká, že duše nevzdělance si bere za muže tělo a s duchem pouze občas koketuje, zatímco duše mudrce si bere ducha a jen chvílemi se odevzdává tělu.
Položme každý sám sobě otázku, s kým tráví většinu dne naše duše, a upřímně hledejme odpověď, která bude pravdivá a pomůže nám zbavit duši závoje, jenž jí brání spatřit duch v celé jeho velkoleposti. Jak řekl Cicero: „Moudrost je třeba nejen získávat, ale i používat.“
