Doba, v níž žijeme, je velmi zvláštní: na jedné straně rozkvétá neuvěřitelné množství různých náboženských hnutí a sekt a na druhé straně se útočí na tradice, které na různých kontinentech a v různých dobách vystavěly základy současných kultur. Materialismus tak silně pohlcuje současného člověka, že už se zcela samozřejmě o naší společnosti mluví jako o konzumní a nikdo nezpochybňuje, že si chceme uchovat život za každou cenu. Jedna část lidstva plní popelnice tak rychle, že města mají vážný problém s odpadem, a druhá se je stejnou rychlostí snaží vybírat, protože je ekonomicky „na dně“.
Současné „velmoci“ si připadají bezmocné, protože nemohou zaútočit jedna na druhou, jelikož všechny mají stejně ničivé zbraně, o což se postaraly dobře fungující špionážní sítě, které dokáží za peníze a s pomocí peněz udělat i „nemožné“. To je snad i jeden z důvodů, proč někteří lidé začínají s psychologickým útokem na tradice a stará učení, která na rozdíl od současných nikdy na nikoho neútočila.
Jelikož docházejí nápady, jistí dnešní „umělci“ znesvěcují mýty národů, jež byly na mnohem vyšší úrovni než dnešní „Homo sapiens“. Kdyby se však někdo dotkl jejich malých „osobních mýtů“, které si vytvářejí o svém vlastním životě, rodině, kariéře či profesi, považovali by to za největší kacířství v dějinách nebo za další teroristický útok. Jelikož jim „jejich bůh neodpověděl“ na prosby, aby se zařadili mezi nejznámější spisovatele, scénáristy, režiséry..., rozhodli se vysmát všem bohům, kteří tvořili panteony starých civilizací, i lidem, kteří v ně věřili. Postavili nové oltáře bohům peněz, prestiže a hmotného pokroku, bohům, jež sami vytvořili a kteří nebudou žít ani o vteřinu déle než oni sami. Každý má svého boha, každý má svou víru a každý vede svou vlastní malou svatou válku proti komukoli, kdo nemyslí stejně jako on.
Člověk odjakživa věřil v Boha či bohy, protože intuitivně tušil, že v sobě nosí božskou jiskru jako důkaz božské existence. Nelze ji sice vidět, nahmatat ani slyšet, ale takto nelze vnímat ani lásku, a přesto ji cítíme, i když ji nemůžeme jednoduše nakreslit ani popsat.
Zabil jsem Anubida
Jaké překvapení zažívá člověk, který se léta zabývá studiem starodávných civilizací, mezi něž patří i Egypt, když z úst svého mladšího sourozence slyší větu: „Právě jsem zabil Anubida.“ Chvíli mu trvá, než pochopí, že se jedná o počítačovou hru, v níž jsou vznešení bohové, kteří byli po tisíciletí inspirací jednoho z nejznámějších národů, jehož památky ročně navštíví milióny lidí, znázorněni jako nejhorší ničitelé lidstva a veškerého obyvatelstva vesmíru.
V roce 1994 byl natočen film „Stargate“ („Hvězdná brána“) a na něj navázal stejnojmenný seriál, který se od roku 1997 natáčí až do dnešních dnů. Na internetových stránkách se můžeme setkat s podrobným popisem „vědeckých“ základů, z nichž příznivci „Hvězdné brány“ vycházejí, aby zdůvodnili existenci mimozemšťanů a vědecké možnosti, na nichž je seriál založen.
„Hvězdnou bránu“ našli samozřejmě Američané, kteří, jak se zdá, mají podle Hollywoodu „výhradní práva“ na navazování kontaktů s mimozemšťany a jsou vlastně jedinou „nadějí celého lidstva“. Bojují se špatnými obyvateli vesmíru, odhánějí meteority, které svým dopadem mohou zničit celou zeměkouli, a právě oni také rozluštili tajemství „Hvězdné brány“ jako průchodu do nekonečného množství slunečních soustav a jejich planet. Právě oni nám konečně „otevřeli oči“ a vysvětlili, že všichni starodávní bohové byli dobyvatelé z vesmíru, kteří chtěli a stále ještě chtějí zotročit lidstvo.
Bohové dobyvatelé
Podívejme se na některé bohy starých civilizaci, kteří byli zprofanováni navzdory tomu, že dodnes obdivujeme v nejznámějších muzeích světa jejich sochy nebo jejich vyobrazení na různých památkách.
Egypt
Anubis: v seriálu je jednou z nejhorších postav, která je ve skutečnosti napůl člověkem a napůl energetickou bytostí, stále vymýšlející nejnovější technologie pro své války.
Ve starém Egyptě byl oproti tomu uctíván jako bůh, který provází duše zesnulých „na onen svět“ a pomáhá jim, aby překonaly strach a neztratily se na této cestě.
Apopis: ze všech planet nejvíce nenávidí Zemi a mnohokrát se pokusil zničit její obyvatelstvo.
V Egyptě byl zpodobňován jako had, který v astronomickém významu představoval dvanáct nočních hodin, jimiž každou noc proplouvá Slunce na své cestě od západu na východ.
Hathor: lstivá svůdkyně, která omámila a svedla všechny muže pracující v areálu „Hvězdné brány“, aby je využila ke svým záměrům.
Ve skutečnosti zastává jednu z nejmilosrdnějších rolí v egyptském panteonu, neboť je Bohyní-Matkou, prvotní substancí, v níž se vytváří veškerý život.
Re: v seriálu je praotcem všech zlých mimozemšťanů Goauldů. Jako první začal zotročovat lidi ze Země, protože jejich těla jsou pro Goauldy dobrými hostiteli.
Takto se stal opakem svého původního významu, neboť v Egyptě byl tvůrčí silou a dával život celé Zemi a všem jejím obyvatelům – od minerálů přes rostliny a zvířata až po lidi.
Osiris a Seth: dva bratři, kteří bojují proti lidem a zároveň mezi sebou. Seth si dokonce na Zemi zřídil vlastní sektu přetrvávající do dnešních dnů.
V egyptské mytologii vytvářejí čtveřici spolu s Isis a Nephthys. Osiris je jedním z nejdůležitějších božstev spojených se Sluncem, což znamená se životem. Kromě toho je bohem plodnosti a sklizně. Jeho bratr Seth představuje stín dobra, které se zdeformuje sestupem do hmoty.
Sokar: změnil jednu z planet na peklo tím, že otrávil atmosféru a její povrch pokryl lávou.
Jeden z nejstarších a velmi mystických egyptských bohů, který se účastnil pohřebních rituálů a dohlížel na to, aby správně probíhaly jak ty, které se týkají těla, tak i ty, které se vztahují k duši.
Imhotep: v seriálu je jedním z nižších bohů, který může bojovat s ostatními bohy pouze lstí.
V Egyptě byl téměř mytickou postavou a pravděpodobně jde o generické jméno mnoha stavitelů a lékařů, i když jen o jednom z nich se dochovaly nápisy svědčící o tom, že byl hodnostářem krále Džosera.
Jiné civilizace
Baal: další „falešný bůh“, jenž se dokonce vyžívá v mučení hlavního hrdiny a jeho neustálém oživování. Ve skutečnosti pochází z panteonu Ugaritu; někdy je válečným bohem, jindy má aspekty demiurga.
Kronos: žije „na vysoké noze“ a je výjimečně krutý, dokonce i ke svým vlastním mužům. V Řecku byl bohem času a otcem druhé olympské dynastie.
Hodní „bohové“
Zvláštní rasa Ásgardů, která je samozřejmě mnohem vyspělejší než lidé a je ochotna jim pomáhat, se vyznačuje jmény ze severské mytologie. Zdá se, že autorům seriálu jsou tito bohové sympatičtí, ačkoli svými atributy se v mytologiích podobají bohům řeckým či egyptským, nebo jsou s nimi dokonce zcela totožní. Podle jakých měřítek upadl do nemilosti Egypt, Blízký a Dálný východ, Řecko a Řím, a zrovna Seveřanům se dostalo přízně? Nejznámějšími Ásgardy jsou Tór, Loki, Heimdall a Frey. Přestože o sobě jako o bozích nemluví, „méně rozvinutým“ obyvatelům některých planet se jako bohové jeví (zvláště Tór), neboť jim pomáhají v boji proti Goauldům.
Jak je to v mytologii? Ásgard je nebeské obydlí božské rasy Ásů a se světem lidí je spojeno duhou. Jeho bránu střeží Heimdall, „Ten, který vrhá blesky“, a jako dokonalý strážce téměř nepotřebuje spát. Tór je bohem hromu a války. Loki je bohem ohně. Frey patří do božské rasy Vanů, která se s Ásy spojila ve společném boji proti obrům.
Co si bude současná mládež myslet o starých civilizacích?
Musíme si položit tuto otázku, protože mladý člověk, či dokonce dítě, které si myslí, že skarabeus má v životě jediný cíl, a to dostat se do těla člověka a zničit ho, není ojedinělým příkladem. Je to názor, který mu vštípil velice populární film „Mumie“. Čím větší horor, čím více strachu divák prožije, tím lépe si bude pamatovat všechny detaily. A tak se snaha učitelů mine účinkem a všichni, kteří žili před námi, se stanou barbary či krvežíznivými obyvateli planety, kteří nastražili současnému člověku mnohé pasti. Dnešní mladé generace si pak o těch minulých nemohou myslet nic jiného, než že je velké štěstí, že už zanikly.
Nakolik jsou si dnešní pedagogové či rodiče vědomi vlivu filmů a toho, že mnozí lidé, včetně starších generací, mají falešnou představu o dějinách, jelikož věří, že ve filmech je všechno pravda? Mnohé filmy popisující vznik křesťanství oplývají symboly křížů, které se na počátku tohoto náboženství jako symboly vůbec nepoužívaly. Díváme-li se však na „Quo vadis“ nebo filmy o narození Ježíše, vypadá to, že v každém domě měli na zdi pověšený krucifix a vzájemně se poznávali podle nakreslené ryby.
K desakralizaci mýtů bohatě přispívá i to, že lidé stále méně čtou a četbu nahrazují „surfováním“ po internetu či promítáním DVD a videa. Už není ojedinělým případem vysokoškolsky vzdělaný člověk, který v životě nepřečetl jedinou knihu od začátku do konce. V knihách se listuje, hledá se něco „konkrétního“ a pak se odkládají „na jindy“. Knihy, které se čtou, jsou většinou „bestsellery“, ale málokdo sáhne po klasické literatuře, která byla kdysi považována za nezbytnou pro vzdělaného člověka. Nedávno jsem na videokazetě s filmem natočeným podle knihy americké spisovatelky viděla její jméno skloňované podle mužského vzoru, protože překladatel neměl ani tušení, kdo to je a jaký má význam pro americkou literaturu první poloviny 20. století.
Když jsem na přelomu osmdesátých a devadesátých let měla přednášku o Plotinovi, nejeden posluchač se mě snažil opravit, že „asi myslím Platona“. To se u lidí, kteří měli výhradně marxistické vzdělání, může pochopit, ale už by se to nemělo stávat budoucím generacím, protože jejich vzdělání by mělo být klasické.
Oblíbeným současným tématem je „kult osobnosti“ v minulých dobách. Jsme však opravdu dostatečně objektivní, abychom si nevytvořili vlastní současné „kulty osobností“? Nezdá se vám někdy, že se na stránkách tisku či ve sdělovacích prostředcích takové kulty vytvářejí? A z druhé strany, pokud si někoho vážíme, souhlasíme s ním, chceme následovat jeho učení, musí to být hned „kult osobnosti“?
Zajímalo by mne, zda se o „kultu osobnosti“ mluvilo, když Alexandra Velikého následovali dokonce i někteří z jeho poražených nepřátel, protože ho považovali za ctnostného a spravedlivého. Byl snad i Sokrates postižen „kultem osobnosti“, když jeho učedníci zanevřeli na samotný athénský soud, který ho nespravedlivě odsoudil na smrt?
Nemohu nevzpomenout větu o tom, že „dějiny píší vítězové“, a nezeptat se z čiré zvědavosti, jaká slova bychom v učebnicích četli dnes, kdyby v jistých obdobích našich dějin zvítězila ta druhá strana?! Nebo co by na svou obranu řekly civilizace, které my dnes pomlouváme a o nichž mluvíme „z výšin“ více „civilizovaného národa“? Je dnešní člověk vskutku více civilizovaný, když dokáže porušit tisíce podepsaných a orazítkovaných smluv, aniž by byl za to potrestán? A přitom kdysi platilo dané slovo miliónkrát více a nedodržovali ho pouze darebáci a prolhaní lidé, zatímco čestný člověk raději zemřel, než by ho porušil. V čem tedy spočívá civilizovanost? V tom, jak žijeme na materiální úrovni, nebo v tom, jak jsme vyspělí duchovně?
Všichni si občas potřebujeme odpočinout s dobrou knihou v ruce nebo tak, že se podíváme na nějaký film. Je to náš dnešní způsob odpočinku a já osobně proti němu nic nemám. Ale jsem proti tomu, abychom své současné pohodlí stavěli na neznalosti či překrucování minulosti, na pomluvách a lžích, které neslouží ke cti. Můžeme se bavit, aniž bychom uráželi, můžeme žít a nechat žít ostatní, ale do budoucnosti bychom měli vkročit se vztyčenou hlavou a s jistotou těch, kteří se opírají o všechna dobra minulosti a snaží se vzít si ponaučení z chyb, jichž se dopustili jejich předchůdci.
Vytvářejme své vlastní dějiny a nechme se poučit mýty starodávných národů, které žijí už tisíce let a přežily neuvěřitelné množství válek a pohrom, aby vstoupily i do naší doby, umožnily nám poznat naše kořeny a poskytly nám odpověď na otázku, odkud pocházíme. Mýty, které vytváříme dnes, pravděpodobně tak dlouhé trvání mít nebudou, protože většina z nich je založena na věcech pomíjivých, a tudíž pominou spolu s nimi.
