Egypt: Kniha skrytého obydlí
Egyptská knih mrtvých, respektive „Kniha skrytého obydlí“ nebo „Kniha zrození Duše na světlo denní“ popisuje cestu Duše po smrti, osvobození se od pozemského života a vstup do sféry božského světa, do oblasti světla.
Egyptská knih mrtvých, respektive „Kniha skrytého obydlí“ nebo „Kniha zrození Duše na světlo denní“ popisuje cestu Duše po smrti, osvobození se od pozemského života a vstup do sféry božského světa, do oblasti světla.
První den jara je symbolicky bodem, jenž spojuje nebe, zemi a podzemní svět. Je to okamžik vzkříšení Světla, tedy i mytického slunečního hrdiny, který v tento den získává po dlouhých zkouškách a sestupech do Hádu právo na věčný nebeský život.
Doba, v níž žijeme, je velmi zvláštní: na jedné straně rozkvétá neuvěřitelné množství různých náboženských hnutí a sekt a na druhé straně se útočí na tradice, které na různých kontinentech a v různých dobách vystavěly základy současných kultur. Jelikož docházejí nápady, jistí dnešní „umělci“ znesvěcují mýty národů, jež byly na mnohem vyšší úrovni než dnešní „Homo sapiens“.
Odložíme-li naši evropskou optiku, skrze niž často hodnotíme jiné, zdánlivě nepochopitelné kultury a civilizace, můžeme právem zařadit Popol Vuh mezi posvátné texty lidstva.
Co vnímáme, když čteme různé mýty, když vyprávíme o symbolech? Co myslíme tím, když říkáme „to má symbolický význam“, „tento jazyk je symbolický“…? Vnímáme vnější stránku, textovou podobu, anebo vnímáme samotný obsah?
Náš český jazyk (a stejně tak i jiné evropské jazyky) nese velké množství stop toho, co se dnes nazývá antická mytologie. V uměleckém, hovorovém, ale i vědeckém stylu je neuvěřitelné množství výrazů, slovních spojení a obratů, které náš jazyk čerpá z antické kultury.
Hodně se spekuluje na intelektuální úrovni o definici duše či ducha, ale v praxi se na tom pracuje málo. Naši předkové však věnovali čas a vzdělání jak tomu viditelnému, tak i tomu, čehož existenci pouze tušili. Jako příklad uvedeme představy, které o duši měli Staroslované.
Každý člověk nosí uvnitř sebe Hrdinu, své malé obrněné Já, které každodenně bojuje ve prospěch zlepšení celku, jehož je součástí. Je to boj těžký a svízelný, avšak umožňuje stoupat po zázračném schodišti vedoucím k Duchovní hoře každého jednotlivce.
Opice se objevuje v různých kulturách a civilizacích, ať už jako symbol či hrdina řady vyprávění, mýtů a příběhů.
Mystérium Egypta žije a potvrzuje starodávné rčení, že „všechno se bojí času, ale čas se bojí pyramid“.