Druhá planeta naší sluneční soustavy je po Slunci a Měsíci nejjasnějším objektem na obloze. Vzhledem ke svému postavení vůči Zemi je viditelná jen večer nebo před rozbřeskem, a proto ji nazýváme také Jitřenka či Večernice.
Jako jediná planeta sluneční soustavy kromě Země má ženské jméno, které dostala podle římské Venuše. Tato bohyně byla původně symbolem jara a oživení přírody. Daleko známější je však jako bohyně krásy a lásky. Tyto atributy získala díky řeckému vlivu a je tedy i římskou obdobou Afrodity.
Pro starověký Řím byla spojena se samotným vznikem a založením města. Zvláštní úctě se těšila zejména v době Caesara a Augusta, v prvním století před naším letopočtem, protože rod Juliů, z něhož pocházel Caesar, od ní odvozoval svůj původ. Zakladatel tohoto rodu, Iulius, byl synem Aenea a vnukem Venuše a dardanského krále Anchisa.
Více se o bohyni krásy a lásky dozvíme v řecké mytologii jako o Afroditě, nejkrásnější ze všech antických bohyň. Její původ není zcela jasný. Podle Homéra byla dcerou nejvyššího boha Dia, podle Hesioda se zrodila z mořské pěny a vystoupila z moře na ostrov Kypr, její původ se také odvozoval od boha nebe Urana. Díky své kráse se stala jednou z nejmocnějších bohyň a jejímu kouzlu lásky nedokázali odolat lidé ani ostatní bohové. Ve své družině měla řadu pomocníků, bohyně půvabu a krásy Charitky, bohyně ročních období Hóry, bohy vášnivé touhy i boha manželství. Především však mladého boha lásky Erota, před jehož šípy nebylo úniku.
Láska byla v životě lidí i bohů vždy velmi důležitá, proto byla Afrodita vážená a uctívaná. Kdo jí prokazoval úctu a přinášel oběti, toho zahrnula svou přízní, která však byla poněkud nestálá. Někdy dokázala učinit skutečné zázraky, jaké dokáže jen láska. Například když kyperskému sochaři Pygmalionovi oživila chladnou mramorovou sochu, do které se zamiloval.
Láska má ve všech příbězích obrovskou sílu. Afrodita, podle mytologie, dokázala zamíchat osudy celého antického světa. Tento příběh začíná osudným jablkem, jimž měl syn trojského krále Paris rozsoudit, která ze tří bohyní – Héry, Athény a Afrodity – je nejkrásnější. On zvolil Afroditu, a ta mu za to slíbila nejnádhernější ze všech žen, Helenu. Pomohla mu také s jejím únosem do Tróje. Následky byly nedozírné. Helenin manžel Menelaos chtěl svou ženu zpět a vydal se s řeckými vojsky na tažení proti Trójanům. Rozpoutala se válka, která trvala deset let. Sto tisíc mužů obléhalo město, které nakonec padlo. Afrodita sice Tróju podporovala, ale válečné umění nebylo její silnou stránkou. Přežila jen hrstka obyvatel, a ti uprchli pod vedením hrdiny Aenea do Itálie, kde založili nové království, základ budoucího Říma.
Bohyně lásky však nemá svůj počátek v antickém světě, je mnohem starší. Pravděpodobně byla původně syrsko-fénickou bohyní Astartou, a ještě dříve babylonskou Ištar.
Jako bohyně krásy a lásky byla samozřejmě také inspirací pro mnoho umělců. Sochy a obrazy, na nichž je zobrazena, ať už jako Afrodita nebo jako Venuše, obdivujeme dodnes.
Také v astrologii planeta Venuše symbolizuje krásu a lásku. Znamení, ve kterém se Venuše nachází při našem narození, ukazuje, jaké vyznáváme hodnoty, jaké máme estetické vnímání, co vnímáme jako krásu a co nám přináší potěšení. Ovlivňuje, jaký máme šarm a charisma. Nesmíme však zapomínat na to, že skutečná krása a láska se nachází v duši člověka a odráží se na povrchu.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 112.
