Bájné město Tróju objevil německý dobrodruh a archeolog Heinrich Schliemann, který měl tento sen již od dětství a naučil se kvůli němu i více než deset jazyků. Kromě Tróji objevil i další města, která se stala základem poznatků o krétsko-mykénské kultuře.
Považujeme se za dědice antického Řecka, avšak odkaz Říma je mnohem silnější. Římské kořeny najdeme v právu, morálce, náboženství, v politice i v touze prosadit se jako jedinci. Svým způsobem stále prožíváme v dobrém i zlém to, co nám Římané odkázali.
Všichni si občas povzdechneme, že nestíháme, že čas běží příliš rychle, že bychom potřebovali pár dní navíc… Toto téma fascinovalo již staré řecké filozofy, kteří se mu hodně věnovali. Ve svých úvahách dospěli k tomu, že není čas ten, který plyne, běží, letí…, ale jsme to my, kteří se pohybujeme v jeho proudu.
Krásná a nejkrásnější Alexandrie bylo skutečně oficiální označení města v dobách jeho největší slávy. Při návštěvě dnešní Alexandrie však musíme počítat s tím, že zde nalezneme již jen velmi málo památek, které by nám přiblížily onu starověkou Alexandrii, jež kdysi tvořila centrum vzdělanosti tehdejšího světa a zároveň byla křižovatkou a místem setkání mnoha kultur a národů, které zde zapustily své kořeny.
V tomto roce uběhlo již 2500 let od legendární bitvy u Thermopyl (rok 480 př. n. l.), při které hrstka statečných dokázala projevit velikost ducha, která se skrývá v každém z nás. Kde vzali sílu zapsat se takto hluboko do dějin lidstva?
Slunce, které celý den rozpalovalo alexandrijské ulice, se sklání k západu. Ve městě je stále plno lidí; někteří spěchají, jiní se jen tak procházejí a užívají si příjemného okamžiku dne. Hypatie vychází ze svého domu, usedá do vozu a řídí ho až do Akademie, kde dnes bude hovořit o zvlášť složitých filozofických a matematických otázkách ...
Pokaždé, když vcházím do muzea, dělám to s očekáváním člověka, který vchází do domu svého přítele; někdy přicházím už poněkolikáté, a proto se pohybuji mnohem pohodlněji a důvěrněji; jindy zase přicházím poprvé, potichu a s úctou člověka, který se setkává s malým mystériem.
Starověký Řím – impérium, které se rodilo, vzkvétalo a umíralo celé jedno tisíciletí. Je příkladem dokonalé organizace a státního zřízení, jež svůj vliv prosadilo do nejvzdálenějších končin impéria. Příkladem velkého hrdinství vojáků, kteří postupně dobyli území okolních kmenů, celou Itálii a nakonec i rozsáhlou oblast kolem Středozemního moře. Římské právo je dodnes základem práva současného a památky, jež nám připomínají velikost impéria, navštěvují lidé z celého světa. Všichni znají jména významných císařů a míst slavných bitev, data proher i vítězství. A co v těch velkých dobách dělaly římské ženy?
Vizionářka, teoložka, spisovatelka, lékařka, přírodovědkyně, skladatelka, psycholožka. To všechno jsou obory, v nichž vynikla jedna z nejpozoruhodnějších ženských postav středověku, která si navíc ve vší skromnosti dávala přídomek indocta – což by se dalo přeložit jako nevzdělaná.
Egypťané si nemysleli, že skutečnost je omezena pouze na to viditelné. Pro ně byla realita vždy na křižovatce mezi tím viditelným a tím neviditelným. Magii Egypta tak můžeme spatřovat ve schopnosti oba tyto světy propojit například v umění, vědě a uspořádání společnosti.
