Čas je…
velmi pomalý pro ty, kteří spěchají,
velmi rychlý pro ty, kteří mají strach,
velmi dlouhý pro ty, kteří se litují,
velmi krátký pro ty, kteří oslavují,
ale pro ty, kteří milují,
je čas VĚČNOST.
William Shakespeare
Za pár dní doběhne starý rok z posledních sil do cílové rovinky, aby zde mohl předat štafetu novému cyklu 365 dnů. Konce a počátky obvykle vyvolávají v člověku myšlenky o uplynulém období a svádějí k rekapitulaci či plánům do budoucnosti. Snad může být v takové chvíli užitečné podívat se na fenomén času…
Všichni si občas povzdechneme, že nestíháme, že čas běží příliš rychle, že bychom potřebovali pár dní navíc… Toto téma fascinovalo již staré řecké filozofy, kteří se mu hodně věnovali. Ve svých úvahách dospěli k tomu, že není čas ten, který plyne, běží, letí…, ale jsme to my, kteří se pohybujeme v jeho proudu. A proto jen na nás záleží, jak jej vnímáme.
Běžně jej vnímáme lineárně jako tok, který směřuje z minulosti k budoucnosti. Je to čas, který rozpočítáváme na hodiny, dny, měsíce a roky, je to ten, na jehož nedostatek pořád žehráme. Člověk, který žije ponořen v lineárním čase, si představuje budoucnost jako pokračování současnosti. Navzdory tomu, že zná minulost, díky dílům historiků i tu prastarou, znovu a znovu zapomíná, že ani kdysi věci nepokračovaly vždy přímočaře. Ale stejně jako si starý Říman představoval pokrok v rychlejších vozech tažených více a více koňmi, středověký člověk ve vyšších katedrálách pnoucích se až k nebi, pozitivistický vědec devatenáctého století ve vítězství vědy, která vyřeší každou otázku a záhadu, nepoučitelný současník věří v neomezený rozvoj technologií všeho druhu, v další možnosti zábavy, cestování a nekončících vnějších zážitků. Ale teď do jeho lineárně plynoucího času nečekaně vpadl neviditelný virus, který přerušil jeho plány a přinutil jej se zastavit.
Proto je nyní ta pravá chvíle na malý návrat k našim filozofickým kořenům v Řecku, kde lze nalézt inspiraci. V řecké mytologii nalezneme dva bohy spojené s časem. První z nich je Kronos, který představuje nejhlubší mystérium propojení minulosti, přítomnosti i budoucnosti neboli neúprosný zákon příčin a důsledků, ve východních kulturách nazývaný karma. Bývá zobrazován jako stařec, v jedné ruce má srp, kterým odsekává neúprosně to, co patří minulosti, a v druhé nese lampu, kterou osvětluje budoucí cestu.
V jeho stáří se skrývá moudrost, odhaluje nám, že našimi největšími poklady jsou zkušenosti, které jsme získali, hodnoty, o které se můžeme trvale opřít. S jeho jménem souvisí slova kronika, literární dílo, které chronologicky zaznamenává, co se stalo v minulosti a upozorňuje nás, že se určité události vracejí a že čas má spíše povahu cyklickou než lineární. Určitě se i nám v životě stalo, že jsme některými situacemi procházeli vícekrát, dokud jsme je nepochopili či nepřekonali.
Tím druhým bohem je Kairos. Na rozdíl od Krona je to mladík s okřídlenými sandály a rozvernou dlouhou kadeří. V ruce drží váhy, symbol rovnováhy a spravedlnosti. Poletuje chvíli tam a pak zase tady. Představuje ten nejpříhodnější čas – příležitost, kterou nám nabízí spravedlivý osud, ale kterou my sami musíme zachytit stejně jako Kaira, který se jen mihne kolem nás, za jeho kadeř. I dnes přece říkáme, že je třeba chytit příležitost za pačesy…
Mladík Kairos představuje čas, v němž jsme věčně mladí, ne tělem, ale ve svém nitru a v přístupu ke světu: svým duchem, otevřenou myslí, chutí vždy se pustit do nových věcí a prožít intenzivně právě současný okamžik, který je neopakovatelný. Slovy Herakleita: Nevstoupíš dvakrát do téže řeky.
Současná doba nám ukazuje, že mnoho věcí nelze dělat nadále tak, jak jsme byli zvyklí. My se ale bráníme změnám, nechceme si ani představovat, že by se vše nevrátilo do starých kolejí. Čekáme, kdy se tak stane, a jsme čím dál tím více nazlobení, protože návrat starých dobrých časů nepřichází. Možná by nám pomohlo změnit právě jen úhel pohledu, netrápit se tím, co bylo, a tím, co nebude, ale soustředit se na současný okamžik, z něhož se rodí ten budoucí – zachytit Kaira, který právě teď prolétá kolem, a pustit se do toho, co jsme dlouho odkládali, začít dělat věci nově, zkusit jiné cesty a možnosti. My jsme tvůrci naší budoucnosti.
Kairos je čas vertikální, je plastický a nezměřitelný ručičkami hodin. Během jednoho okamžiku nám umožní pochopit tajemství přírody nebo druhého člověka nebo sebe sama. V tichém souznění s blízkým člověkem, pod nebem plným hvězd nebo klenbou chrámu nás vytrhne z okovů plynoucího času, a my se dotkneme věčnosti. Je to dar, který nám umožňuje rozbít rutinu každodennosti a najít hluboký smysl věcí, lidí i událostí. Najednou pochopíme, že to, co se děje, má vždy nějaký smysl, že je to součást naší cesty a že je to současně naše nová příležitost. Poté, co jsme se zastavili, možná i upadli, máme velkolepou šanci vstát a roztáhnout křídla. Chytněme svého Kaira a leťme spolu s ním vzhůru k nebi, ke Slunci, ke světlu…
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 132.
