Příběh:
Na podzim roku 1508 povolal papež Julius II. do Říma malíře Raffaela a objednal si u něj pro svou soukromou knihovnu Stanza della Segnatura fresku „Athénská škola“. Raffael vypracoval předběžnou skicu a předložil ji ke schválení církevním otcům. Jeden z biskupů údajně ukázal na ženu vyobrazenou vlevo dole a zeptal se: „Kdo je ta žena?“ Umělec odpověděl: „Hypatie, nejslavnější žákyně Athénské školy.“ „Odstraňte ji,“ přikázal biskup, „její postava vrhá stín na víru pravověrných! Jinak je práce přijatelná.“ Raffael se tedy musel sklonit před mocí církevních otců, pokud chtěl ve své práci pokračovat. Podvolil se, avšak svůj původní záměr dovedně zamaskoval.
Tvář Hypatie nahradil obličejem mladíka, který se jmenoval Francesco Maria della Rovere a byl synovcem a chráněncem papeže Julia II. Bledost tváře a mladistvý vzhled papežova milovaného synovce byly dostatečně rozptylující, takže papež nepoznal souvislost s postavou Hypatie Alexandrijské, oficiálního nepřítele církve, jejíž umučení z rukou mnichů znamenalo konec klasického světa. Bíle oděná postava na fresce „Athénská škola“ tedy představuje první významnou ženu filozofku, jež byla zároveň poslední filozofkou antického světa.
Slunce, které celý den rozpalovalo alexandrijské ulice, se sklání k západu. Ve městě je stále plno lidí; někteří spěchají, jiní se jen tak procházejí a užívají si příjemného okamžiku dne.
Hypatie vychází ze svého domu, usedá do vozu a řídí ho až do Akademie, kde dnes bude hovořit o zvlášť složitých filozofických a matematických otázkách. Následuje ji mnoho nadšených a oddaných obdivovatelů, kteří se dychtivě snaží zachytit pohled jejích hlubokých očí. Její krása je znovu naplňuje úžasem a obdivem. Jak může být nějaká žena tak krásná a zároveň tak moudrá? Jak může odmítat všechny milovníky, kteří se jí každodenně nabízejí, a veškerou svou lásku věnovat poznání?
Hypatie se usmívá a pokyvuje hlavou na své přátele. Sestupuje z vozu a stoupá po schodišti z bílého mramoru. Vchází do velkých dveří, jež z obou stran hlídají dvě tiché sfingy, svědkyně věků, průvodkyně těch, kteří vstupují do svatého stánku vědy. Sál je osvětlen velkými lampami naplněnými vonným olejem. Vysoký klenutý strop ozdobili řečtí umělci malbami postav Jupitera a jeho božských přátel, kteří jakoby s údivem sledují vše, co se děje dole pod nimi. Stěny jsou zase památkou na umělce egyptské a lze na nich spatřit obrazy posvátných zvířat (krokodýla, kočky, krávy a psa). Avšak scéna, která celému sálu vévodí, je svatba Osirida a Isidy. Na vyvýšeném stupni, potaženém purpurovým sametem, stojí stříbrná socha Minervy, bohyně moudrosti a patronky Hypatie.
Hypatie mluví řecky, jazykem myšlenky a krásy starého světa. Její hlas naplňuje sál i srdce všech posluchačů. Samotní bohové vyobrazení na stropě naslouchají jejím slovům a zdá se, že někteří souhlasně přikyvují.
Běda! Toto je její poslední přednáška v Akademii. Zítra lampy v sále pohasnou. Zítra bude Minerva bez dítěte…
Slunce zapadlo, na město se snáší temný závoj noci.
Příštího rána, když Hypatie nasedá před svým domem opět do vozu, vyrazí ze všech stran z přilehlých ulic davy lidí. Jsou jich snad stovky, všichni oblečení v černých kutnách. Stovky napůl vyhladovělých mnichů z egyptských pouští, stovky vojáků kříže se jako černý hurikán ženou ulicí k jejímu vozu. Stáhnou ji ze sedadla, vlečou ji za vlasy do kostela. Jejich řev rozdírá uši a nepopsatelná hrůza naplňuje okolí. Někteří žádají, aby políbila kříž, aby se stala křesťankou a připojila se k jeptiškám. Jen za tu cenu jsou ochotni ušetřit její život. Hanebně ji svlékají do naha, zpod kuten vytahují ostré mušle a drásají jimi její bezvládné třesoucí se tělo. Mramorová podlaha kostela se zalévá krví, krásné údy jsou roztrhány. Zmrzačené tělo, nad kterým vrahové vítězně slaví svou fanatickou nenávist, je poté hozeno do plamenů…
Krásná a moudrá žena byla zavražděna muži, kteří nebyli hodni dotknout se lemu jejího šatu. Jak hrozný čin, jak brutální vražda… v křesťanském kostele, v chrámu Páně! Nikdo nebyl zatčen.
Co vykoupí její smrt? Existuje vůbec trest za takovou vraždu?
Příběh Hypatie nás zavádí do Alexandrie, jednoho z největších center své doby. Hlavní město Egypta přijalo své jméno po Alexandrovi Velikém. Získalo proslulost za Ptolemaiovců a stalo se střediskem kultury a bohatství, přicházejících z významných měst Orientu. Dlouho bylo symbolem spojení Východu a Západu nejen na poli obchodu, ale též v oblasti věd, umění a filozofie.
Hypatie se narodila kolem roku 370 n. l. a byla dcerou matematika a filozofa Theona, jednoho z nejvzdělanějších mužů v tehdejší Alexandrii. Její otec přednášel matematiku, byl představeným Múseia (vysokého alexandrijského učení) a sám svou dceru vzdělával a vychovával. Pod jeho vedením studovala matematiku, astrologii a astronomii, pomáhala mu psát některá díla a spolupracovala na jeho výzkumech. Vedl ji také k fyzickému cvičení v souladu s ideálem harmonického rozvoje těla i duše. Učil ji o podstatě různých náboženství světa a o tom, jak lze ovlivnit posluchače silou slov.
Studovala též v Athénách a v Itálii. Po návratu do Alexandrie začala sama přednášet a v 31 letech se stala ředitelkou Múseia a hlavou platonské školy. Vyučovala matematiku a filosofii, zvláště pak filozofii neoplatonskou. Vycházela ze svých neoplatonských předchůdců, především z Plótína a Jamblicha.
Velmi brzy se stala proslulou osobností. Její přednášky navštěvovali nejen místní lidé z Alexandrie, ale posluchači přijížděli až z Říma či Athén, aby ji mohli slyšet. Dochované prameny nám ji popisují jako ženu výjimečné krásy, která dokázala nádherně a přitom moudře mluvit. Měla množství ctitelů, její studenti ji zbožňovali a otevřeně jí dávali najevo svůj obdiv. Ona se však zavázala k tomu, že nebude ženou žádného muže, a celý svůj život zasvětila výhradně poznání. Když se objevila ve svém voze na ulici, lidé jí házeli květiny, vítali ji, přinášeli jí dary a plakali dojetím. V básních ji nazývali Pannou nebes, Neposkvrněnou hvězdou.
Věnovala se především astronomii a matematice. Kromě jiného napsala komentáře k Diophantově Aritmetice, Apolloniovým Kuželosečkám a ptolemaiovským astronomickým pracím. Rozvinula myšlenky o dělení kužele pomocí různých rovin, o hyperbolách, parabolách a elipsách. Svému otci pomáhala v psaní jedenáctidílného komentáře k Ptolemaiovu Almagestu.
Spolu se svým otcem a se svým nejlepším žákem Synesiem se též podílela na vynalezení astrolábu, přístroje používaného ke studiu astronomie, který umožňoval napodobit pohyby nebeských těles. Pojednání, které o astrolábu sepsali, se stalo základem mnoha dalších, jež vznikla později, ve středověku.
V době, kdy žila Hypatie v Alexandrii, začínalo křesťanství převládat nad ostatními náboženstvími. Na začátku roku 390 vypukly první střety mezi věřícími odlišných náboženství a brzy nato se rozpoutal osudový konflikt mezi Cyrilem (křesťanským vůdcem) a Orestem (římským prefektem). Každý z nich stál na jiné straně a každý byl následován jistým počtem přívrženců.
Hypatie byla Orestovou přítelkyní, a to bylo důvodem, proč ji Cyril začal nenávidět. Navíc byla příliš učená, a přitom patřila k pohanům. S tím, jak získávala ve městě na oblíbenosti, Cyrilova nenávist rostla více a více. V roce 412 se stal alexandrijským biskupem, a ke své nenávisti tak mohl připojit i moc.
Cyril (později sv. Cyril) přesvědčil sám sebe i své blízké, že Hypatiino nadání a dobré jméno vrhají stín na křesťanskou obec a že bude lepší se jí zbavit. Navíc ho velmi dráždilo to, že na její přednášky docházejí mnohé významné osobnosti, mezi nimi pochopitelně i jeho úhlavní nepřítel a představitel světské moci, Orestes.
Je více než pravděpodobné, že Hypatiina smrt byla dílem samotného alexandrijského biskupa. Nástrojem jeho pomsty se stali mniši, příslušníci fanatické křesťanské sekty z nitrijské pouště, kteří roku 415 Hypatii brutálně zavraždili. Odvlekli ji do nynějšího Chrámu sv. Michala, strhali z ní oblečení a nabroušenými mušlemi jí sedřeli kůži z těla.
Proč připomínat takové události? Může osud jedné takové ženy, která žila před 1600 lety, ještě něco říci současnému člověku?
Hypatie nebyla jedinou osobností v dějinách, která se stala obětí nenávisti a fanatismu. Mnozí mudrci, kteří věděli příliš, se znelíbili davu, protože vědět mnoho znamená potenciální nebezpečí pro ty, kteří vědí málo, ale mají ve svých rukou moc. Sokrates, Anaxagoras, Giordano Bruno, Galileo, Campanella – to jsou jen některé příklady ze slavných období dějin, která přinesla lidstvu mnoho lesku, ale vždy měla i své stinné stránky.
Nespravedlnost, ať už má jakékoli tváře, se nesmí zapomínat. Protože ve všech dobách se opakují stejné příklady útoků proti moudrosti, vzdělanosti a poctivosti. Jestliže dopustíme, aby zvrhlá vůle mocných jednotlivců jednala po svém, aby náboženský fanatismus sloužil jako nástroj k vraždění, aby se neustále opakovaly tytéž chyby, jako by lidstvo pohrdalo svými dějinami, nemůžeme mluvit o pokroku lidské společnosti, o civilizaci, o kultuře.
Příklad Hypatie mluví za všechny ty, kteří měli podobný osud. Ze svědomí dějin je vymazat nelze, ale je možné usilovat o to, aby počet mučedníků už dál nenarůstal.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 89.
