Není snad zřejmé, že existuje, nebo lépe řečeno, že by měla existovat Kosmická Inteligence, která působí ve všech věcech, dokonce i v těch, které jsou pro nás neviditelné a nepochopitelné? Existuje tedy Plán Akce, který se mění na Univerzální Zákon, obsahující nekonečné množství zvláštních zákonů, Zákon, který ve Východním Okultismu dostal název Dharman, a každá z jeho aplikací Dharma. Tento Zákon nebo souhrn zákonů je též nazývaný Smysl Života; je to směr Stezky Evoluce.
Prof. Delia S. Guzmán (Filozofie pro život)
Každý z nás již mnohokrát zdvihl svou hlavu vzhůru, aby se ohlédl za formací letících ptáků. Jak je možné, že se jejich hejna tak uspořádaně vydávají v pravý čas na svou cestu do teplých krajin a vždy najdou svůj cíl stejně jako cestu zpět?
Je to náhoda, anebo se za tím vším nachází božská inteligence, která všemu dává řád, smysl a cíl? Tradiční moudrost nás učí, že vše v přírodě je řízeno principem jednoty, který vychází z jednoho jediného Života, projevujícího se skrze mnoho rozličných forem. Ve všem tedy pulsuje stejný život, který spojuje všechny části přírody, od nejmenších po největší. Toto spojení neznamená, že by jedna forma měla být nadřazena druhé, ale tato jednota znamená vzájemnou spolupráci mezi vším, co existuje na cestě evoluce. V celé přírodě vládne zákon souladu, který vše vzájemně spojuje a nic neponechává oddělené od celku Života. Takto se na přírodu dívali starodávní lidé, kteří ani sebe z tohoto zákona nevylučovali a snažili se mu co nejvíce přiblížit, pochopit příčiny a důsledky událostí a aplikovat je i ve svém životě. To znamená žít v souladu s přírodou a chápat její zákony. Dokud se budeme dívat na přírodu jako na něco náhodného, bez řídící inteligence, nedokážeme nikdy pochopit význam určitých jevů. Avšak to, že my je nedokážeme pochopit, neznamená, že nemají smysl a cíl.
Zakladatel etologie a nositel Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství Konrad Lorenz upozorňuje na vědecké bádání, které z komerčních důvodů upadá a nesnaží se hledat skutečnou pravdu. Je to skličující, ale mínění samotných věd vykazuje všechny známky rozkladu (…) Za velkou vědu není považována věda o nejdůležitějších záležitostech na naší planetě ani věda o lidské duši nebo lidském duchu, ale ta věda, která slibuje peníze, energii nebo moc, i kdyby to třeba byla moc zničit všechno skutečně veliké a krásné. Konrad Lorenc vždy zdůrazňoval vzájemnou provázanost osudů přírody a lidstva a varoval před ignorováním přírodních zákonů.
Přestože se etologie již mnoho let věnuje studiu chování zvířat, stále zůstává mnoho nezodpovězených otázek. A tak můžeme směle obdivovat, jak zvířata ve svém životě uplatňují různé zákonitosti, kterými se člověk začal sám inspirovat. Je možné, že za tím vším opravdu není žádná inteligence? Jako příklad se uvádí chování hus, které při svých tazích v hejně využívají formaci ve tvaru V. Jak mohou husy ve svém chování odrážet zákony aerodynamiky? Čím se ptáci řídí při svých tazích? Jak je možné, že doletí na správné místo, aniž by tam kdy předtím letěli? Takové a mnoho dalších otázek si lidé kladli a kladou při pozorování ptačího života. Podíváme se na některé současné objevy a vysvětlení.
Jaké jsou důvody ptačího stěhování?
Ptačí stěhování představovalo pro člověka vždy velkou záhadu a ani dnes není tento jev zcela vysvětlen. Současná věda se snaží odhalit jeho pravý smysl a zjistit, jak ptáci dokáží uskutečnit tak dlouhé lety s naprostou přesností. U mnoha druhů dnes už víme, kam se stěhují, jakou vzdálenost musí uletět, jaké překážky musí překonat, v jaké výšce létají. Ale co je důvodem každoročního stěhování a jak se to přesně děje, to zůstává často záhadou.
Existuje více pohledů na příčiny ptačího stěhování. Jedna teorie vychází z předpokladu, že všichni ptáci původně sídlili pouze v tropických a subtropických jižních krajích, kde se hojně množili. Když začala ubývat potrava, hledali ji stále více na severu. Zde vyváděli své mladé a před zimou se zase pravidelně vraceli do teplých oblastí. Další teorie zastává názor, že před začátkem poslední doby ledové mnohé ptačí druhy žily pouze na severní polokouli. Postupující ledovce a zima je vyháněly dál na jih a zima je nutila opouštět hnízda. Po skončení zimy se vraceli do původních domovů na severu. Obecně vědci zastávají názor, že u mnohých druhů je hlavním důvodem nedostatek potravy, který nastává s příchodem zimy, a u jiných zas například zkracující se den a úbytek slunečního světla. Proč však některé druhy, jako například rorýs, opouštějí své domovy už koncem července, kdy je ještě dostatek potravy i dlouhý den? Jisté je, že u různých druhů se uplatňují různé, často i značně odlišné vlivy.
Podle čeho se ptáci orientují?
Dnešní věda rozlišuje několik možných typů orientace při jejich tazích.
Orientace podle Slunce. Ptáci dokáží zachovat přesný směr letu pomocí polohy Slunce. Slunce se během dne pohybuje z východu na západ, a proto je úhel mezi Sluncem a cílovým místem na Zemi závislý na denní době. Tento typ orientace tedy předpokládá existenci takzvaných vnitřních hodin.
Orientace podle Měsíce a hvězd. Mnoho malých pěvců táhne při jarním i podzimním stěhování hlavně v noci. To vedlo ke zjištění, že se tito ptáci dokáží řídit i pomocí hvězd. Podle výzkumů se ptáci orientují spíše podle celkového obrazu oblohy než podle polohy jednotlivých hvězd.
Orientace podle zemského magnetismu. Moderní technika umožnila zjistit, že se ptáci řídí magnetickou inklinací, což je úhel, který svírají linie magnetického pole v daném místě na povrchu Země s příslušnou vodorovnou rovinou. Sever je pro ptáky tam, kde je tento úhel vzhledem k vektoru zemské přitažlivosti nejostřejší. Pomocí tohoto kompasu ptáci neurčují, kde je sever nebo jih, ale kde leží pól a kde naopak rovník.
Všechny tyto typy se mohou vzájemně doplňovat či zastupovat. Ptáci se dále řídí podle dalších přírodních jevů, jako je například mořský příboj či vítr na hřebenech hor. U některých bylo zjištěno, že se orientují i podle pachů kvetoucích stromů. Díky vynikajícímu zraku se dokáží řídit i podle význačných přírodních bodů.
Kam a jak táhnou?
Velké množství ptáků se každoročně vydává na daleké cesty do svých nových domovů. Podle záznamů každý rok opouští Evropu a Asii asi přes pět miliard jedinců, z čehož 187 druhů stěhovavých ptáků míří do Afriky a více než dvě stě severoamerických druhů zimuje ve Střední a Jižní Americe.
Typickými stěhovavými evropskými ptáky s dlouhou tahovou cestou jsou rorýsi, kukačky, žluvy, kteří zimují v Africe. U nás se zdržují přibližně od května do srpna. Také sem patří vlaštovky, jiřičky, čápi, pěnice, lejskové a rybáci. V Severní Americe řada druhů vlaštovek létá z Aljašky až do Patagonie. Více než 67 druhů asijských ptáků, zejména bahňáků, kachen, rybáků, ale i vlaštovek, zimuje až v Austrálii a na Novém Zélandě.
Někteří opeřenci při svých tazích dosahují neuvěřitelných výkonů. Například jespák tundrový opouští své hnízdo na Aljašce a táhne 16 400 km až do Ohňové Země. Nejdelší cestu do zimoviště překonává rybák dlouhoocasý, který z místa hnízdění v arktické oblasti letí až do Antarktidy třicet až padesát tisíc kilometrů. Evropští pěvci létají obvykle pět tisíc kilometrů do Jižní Afriky.
Zajímavá je i výška tahu. Obvykle kolísá od dvou set do sedmi tisíc metrů. Avšak některé druhy překonávají i toto. Například husy indické při přeletu nad Himalájemi dosahují výšky přes devět kilometrů. Jejich krevní barvivo váže mnohem více kyslíku, a proto mohou létat tak vysoko. Až ve výšce 8 500 m létají labutě zpěvné.
Rychlost letu při tahu závisí mimo jiné na povětrnostních podmínkách (protivítr, vzestupné proudy teplého vzduchu, …) a může se pohybovat mezi 50 km/h (havran) až 80 km/h (špaček).
Kde se to ptáci naučili?
Pramenem mnoha sporů mezi etology byla otázka, nakolik je určité chování vrozené, dědičné a nakolik je získané, naučené. Dnes vědci prokazují, že ani jeden typ chování se nevyvíjí nezávisle na prostředí a nositelé dědičnosti – geny – působí ve stále se měnící souhře s prostředím. Obecně jsou tedy všechny tyto vlastnosti považovány za nashromážděné minulé zkušenosti, které se přenášejí od předchozích generací prostřednictvím genů. Avšak je to skutečně pouze otázka genů? Mohou geny za tyto zázračné vlastnosti ptáků? Je možné vysvětlit vše pouze v hmotné rovině? Je evidentní, že nikoli. Pokud by to platilo u nižších bytostí, jak říká prof. Jorge A. Livraga, mělo by to platit i u lidí: Proč tedy s takovou námahou přenášíme své poznatky dětem? Proč je učíme číst a psát, když pomocí magie genů by to měli ovládat hned po narození. Podle tohoto vzoru by také děti hudebníků měly ovládat hru na klavír dříve, než by je to někdo naučil.
Můžeme se podívat i na jiné pojetí. Podle východního učení, stejně jako má člověk duši, tak i zvířata vlastní duši, i když na jiné úrovni. Mají takzvanou kolektivní duši, ve které se shromažďují všechny zkušenosti jednotlivých druhů. Každé zvíře přináší do této společné duše nové zkušenosti a zároveň z ní čerpá ty stávající.
Východní učení i západní tradice také mluví o existenci duchů přírody, Elementálů, kteří učí a pomáhají jednotlivým druhům zvířat. Nám neznámým způsobem jim předávají určité poznatky a starají se o ně. Elementálové hrají důležitou roli v mnoha činnostech, které zvířata provádějí a které my považujeme za těžko vysvětlitelné a snažíme se je vysvětlit skrze hmotné příčiny, aniž bychom počítali s tím, že příroda může být také oživena jinými, nám neviditelnými bytostmi, které v ní hrají velmi důležitou úlohu. Ale abychom mohli být přístupni tomuto vysvětlení, musíme nejprve přijmout východní učení, že skutečné není to, co vidíme fyzickýma očima, ale spíše to, co se nachází za tím vším (Maja-iluze) a co dává hmotě potřebný tvar.
Elementálové předali našim předkům, kteří žili v mnohem hlubším souladu s přírodou, klíče, podle nichž se pohybují hejna, stáda a smečky, aby je naučili jim porozumět a využít tyto znalosti například k věšteckému umění, jelikož skupinové duše zvířat odrážejí změny v přírodě.
Nejde o to chovat se jako zvířata, ale abychom v jejich počínání pocítili projev univerzálního řádu, který platí i pro nás. Potom snad budeme méně pyšní a naše činy budou ušlechtilejší, v zájmu všech, v zájmu celé naší planety.
Z použité literatury:
Jorge Ángel Livraga: Elementálové, Nová Akropolis, Praha 2001
Delia Steinberg Guzmán: Filozofie pro život, Nová Akropolis, Praha 2019
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 177.
