Zaznamenaná historie Slovanů začíná někdy v šestém století našeho letopočtu, kdy se o nich objevují první římské a byzantské záznamy. Co bylo předtím, je tak trochu zahaleno tajemstvím, ale na základě archeologických vykopávek můžeme tušit, že jejich historie sahá do mnohem dávnější minulosti. Z toho, co archeologové naleznou, lze následně usuzovat na kulturní a řemeslnou vyspělost národa. Naproti tomu však to, co dělá národ národem, je nehmotné. Je to jeho duch, který se projevuje povahou. Je to jeho řeč, která odráží jeho citové vlastnosti a jeho myšlení. To všechno se pak odráží v jeho zvycích, tradicích a mýtech. Protože Slované začali svoje první záznamy pořizovat až na konci prvního tisíciletí, a to již pod vlivem přijímaného křesťanství, nedokážeme vykreslit věrný obraz původních Slovanů. V dnešní době, kdy se slova jako příroda, ekologie nebo udržitelnost začínají skloňovat čím dál tím častěji, by se mohlo zdát, že tyto druhy zájmu o přírodu jsou pozitivní a žádoucí. Oba ale vnímají člověka a přírodu jako dva oddělené prvky. Já – a místo, kde si odpočinu; já – a prostředí, které se povážlivě mění… Subjekt a objekt. Na jedné straně já, na té druhé příroda. Navzdory zdánlivě znovuprobuzenému zájmu bychom v celých dějinách ve skutečnosti jen těžko hledali okamžik, kdy se člověk přírodě vzdálil tolik jako dnes.
Pravlastí Slovanů, před příchodem do jižní a střední Evropy v 5. století, bylo území někde mezi Vislou a Dněprem, tedy v oblasti dnešního jižního Běloruska a západní Ukrajiny. Co je přimělo, aby se dali do pohybu a začali se stěhovat na nová území? Mohla to být změna klimatických podmínek, ale spíše se zdá, že to byl nárůst jejich populace, a tudíž potřeba osídlit další končiny z důvodu zajištění obživy.
Schopnost růstu populace prokázali i při osidlování nových krajin. Přicházeli na nová, řídce osídlená, hustými lesy pokrytá území, a to bylo prostředí, ve kterém se jim skutečně dařilo. Zakládali tam nová sídla a postupně se prolínali s původním obyvatelstvem, až jej začali početně převyšovat, a převládl tak i jejich jazyk. Pomalu pohltili nebo možná někdy také vytlačili původní obyvatele z nově obsazeného území. Od původních obyvatel také přejímali řadu zvyklostí, tradičních rituálů i řemeslných dovedností.
Z původních nomádů se začali stávat usedlým národem zemědělců. O úspěšném osidlování svědčí i dnešní rozšíření slovanských jazyků. Jediné území, kde nevytlačili původní jazyk, je území dnešního Rumunska a jen z území Maďarska byli později vytlačeni kmeny jiných národů. Na čem byl založen nesporný úspěch Slovanů při osídlování území? Provozovali extenzivní způsob zemědělství, které poskytuje po krátkou dobu dobré výnosy. Pak bylo nutno původní sídlo opustit, přestěhovat se o kus dál a založit sídlo nové. To Slované se svým jednoduchým způsobem života dobře zvládali. Budovaná obydlí spočívala v zemi zahloubených příbytcích, s proutím vypletenými stěnami, jednoduchým zastřešením sahajícím až k zemi a s ohništěm v rohu obytné místnosti. Takováto obydlí bylo možné snadno opustit a vybudovat jinde znovu. Opuštěná a neobdělávaná půda opět zarostla původním divokým porostem a získala zpět své úrodné vlastnosti. Slované se pak mohli po čase opět vrátit do svých opuštěných sídel. Poblíž svých obydlí obdělávali pole, na kterých dokázali vypěstovat dostatek obilí pro svoji potřebu.
O povaze původních Slovanů se vedou diskuse. Na jedné straně stojí zastánci mírumilovné a beránčí povahy Slovanů a na druhé straně zase stoupenci drsných dobyvatelů. Obě teorie jsou podepřeny odlišnými argumenty. Výzkumy zaměřené na zkoumání zastoupení určitých genů, které jsou ve svých odlišnostech typické pro různé národy, nám říkají toto: Pro západní i jižní Slovany platí, že ve své genetické výbavě mají jen mírnou většinu genů původních Slovanů. Co to tedy znamená? Slované se mísili a prolnuli s původním obyvatelstvem. Přišli na nové území, usadili se v sousedství původních obyvatel a žili s nimi převážně v míru, dokonce s nimi vytvářeli příbuzenské svazky. Většinou stavěli malá sídla tvořená pěti až sedmi početnými třígeneračními rodinami. Každá rodina pak měla jeden dům s jedinou místností o podlahové ploše deset až dvacet metrů čtverečních. Území, které jednou osídlili, dokázali bránit a nebylo snadné je z něho vytlačit. Později začali budovat hradiště a žít usedlým způsobem života.
Pokud Slované projevili vlastnosti dobyvatelského národa, tak teprve po kontaktu s původními obyvateli v novém prostředí. To se dělo na hranicích Byzance. Tady byla situace poněkud odlišná než jinde v Evropě. Zde bylo poměrně husté osídlení s intenzivním zemědělským způsobem hospodaření, a protože si Slované nedokázali sami mnohé výdobytky pořídit, podnikali loupeživé výpady za účelem získání kořisti. Zprvu byli ozbrojeni jen dřevěnými oštěpy a luky a v boji byli nezkušení. Trvalo jim téměř dvě stě let, než dosáhli bojových schopností, ze kterých Byzanc mohla pociťovat skutečnou hrozbu. Slované nebojovali v oddílech jako Římané nebo Byzantinci. Neměli rádi holá a otevřená místa. Pokud byli překvapeni a přinuceni k boji, snažili se zastrašit nepřítele pokřikem a náznakem útoku, a když útočník couvl, prudce se hnali za ním, když ne, raději sami ustoupili do lesů. Teprve později se stali skutečnými bojovníky, kteří se nechali i najímat pro boje s jinými národy.
Původní Slované nevytvářeli složitější společenské hierarchie, které by přesahovaly hranice jednotlivých kmenů. Takže občas mezi sebou i tyto kmeny bojovaly. To, že svornost nebyla nikdy silnou stránkou Slovanů, pozorujeme nejen dnes, ale známe to i ze starých mýtů. Můžeme si připomenout třeba pověst o Svatoplukovi a jeho třech synech. Různé slovanské kmeny se nespojovaly za účelem dosažení určitého cíle, ale každý kmen se rozhodoval sám za sebe. Jejich rozhodování mělo i demokratické prvky, protože se neřídili rozhodnutím vládnoucího knížete, nýbrž se rozhodovali na základě rady a všelidových shromáždění. Nesnažili se jiné národy zotročovat. Pokud v bojích získali zajatce, tak jim po čase nabídli možnost začlenit se do jejich kmene, nebo se vrátit po vzájemném vyrovnání zpět ke svému kmeni.
Dávní kronikáři vykreslují Slovany pozitivně. Oceňují jejich pohostinnost a velkorysost k cizincům. Vyzdvihují jejich silné sociální cítění, úctu k rodičům a starým lidem, vzornou péči o nemocné a chudé a dávají je za příklad i ostatním, tehdy již křesťanským, národům.
O náboženství Slovanů toho víme poměrně málo. Brzy po příchodu na nová území se setkávají s křesťanstvím, které postupně vytlačilo původní oslavné kulty a víru ve slovanská božstva. Křesťanští autoři, kteří zachytili původní slovanské zvyklosti, je často zobrazovali ovlivněni obrazem antické mytologie, takže si dnes jen obtížně vytváříme pravdivou představu o jejich původním náboženství. Současný názor říká, že slovanská božstva byla podobná božstvům ostatních indoevropských národů. Nejstarším a hlavním slovanským bohem byl Svarog – stvořitel světa a otec dalších bohů, prvotní dárce světla a ohně. Jeho syny pak byli bohové Svarožič, který byl bohem Slunce a ohně, a Dažbog, dárce úrody, bohatství a štěstí, nazývaný také Radegast. Dalšími bohy byli například Perun – bůh hromu, války, strážce řádu a zákona, Velés – bůh stád a hospodářství, Chors – bůh noci a Měsíce, Mokoš – bohyně plodnosti. Slované si své bohy ztvárňovali do podoby dřevěných soch, které uctívali jako modly. Některé modly měly více hlav nebo tváří. K takovým patřilo vyobrazení boha Triglava, trojhlavého boha vládnoucího třem světům (nebi, zemi a podsvětí). Podobně byl zobrazován se čtyřmi tvářemi i Svantovít, který byl bohem války i hospodářství.
Kromě personifikovaných bohů uctívali Slované i přírodní objekty, jako Slunce, Měsíc a řeky. V jejich rituálech měly své místo i zvířata a rostliny. Mezi ně patřili býk, kohout, pes a bílý kůň. Okolo rituálních míst vysazovali Slované posvátné bukové háje. Po příchodu na nová území se setkávali i s náboženstvím původních obyvatel a často z něho přejímali některé prvky. S nástupem křesťanství bylo vše, co odkazovalo na původní slovanská božstva, ničeno a rituální zvyklosti byly nahrazovány novými rituály a obřady. Mnoho prvků a zvyklostí z původního náboženství však přešlo i do pozdějších zvyklostí a tradic, a některé se tak dochovaly až dodnes.
Kdysi nevelký národ Slovanů se po patnácti stoletích stal nejpočetnějším národem v Evropě a osídlil také většinu jejího území. Vstoupil úspěšně do historie evropských národů a navzdory různým neshodám a politickým rozhodnutím stále vnímáme spřízněnost s ostatními slovanskými národy, blízkost jazykovou, kulturní i duševní.
Z použité literatury:
Magdaléna Beranová: Slované
Petr Hora: Toulky českou minulostí 1
Martin Pitro, Petr Vokáč: Bohové dávných Slovanů
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 171.
