Ve všech věcech přírody existuje cosi nádherného, napsal kdysi filozof Aristoteles. A příroda skutečně dodnes nepřestala člověka přitahovat, ač důvody se často liší. Někdo v ní rád odpočívá a kochá se jejími krásami; jiný je naopak znepokojen změnami, které se v ní odehrávají, a s obavami se ptá, zda jsou správné a přirozené, či nikoli.
V dnešní době, kdy se slova jako příroda, ekologie nebo udržitelnost začínají skloňovat čím dál tím častěji, by se mohlo zdát, že tyto druhy zájmu o přírodu jsou pozitivní a žádoucí. Oba ale vnímají člověka a přírodu jako dva oddělené prvky. Já – a místo, kde si odpočinu; já – a prostředí, které se povážlivě mění… Subjekt a objekt. Na jedné straně já, na té druhé příroda. Navzdory zdánlivě znovuprobuzenému zájmu bychom v celých dějinách ve skutečnosti jen těžko hledali okamžik, kdy se člověk přírodě vzdálil tolik jako dnes.
Při hlubším zamyšlení je patrné, že člověk je od přírody neoddělitelný. Vznikl z ní a zase se do ní navrátí… A především je řízen stejnými zákony jako vše ostatní v tomto živém organismu, jímž celá příroda je. Ať už těmi fyzikálními, jako je například gravitace, nebo jinými, jež se vztahují k dalším úrovním univerza i člověka.
Těchto univerzálních zákonů je dle staré filozofické tradice sedm a všechny ostatní z nich vycházejí. Učení o nich se do dnešní doby přeneslo ze starověkého Egypta přes antické Řecko, Řím a další civilizace a je považováno za jeden z největších myšlenkových pokladů, jež nám starověk zanechal. Jejich poznání nám může pomoci lépe vnímat vztahy, principy a souvislosti, které kolem nás i v nás existují, a díky tomu vše více poznat a lépe chápat.
První z nich je obvykle nazýván zákonem jednoty. To, že je celé univerzum jednotné, je základním předpokladem, od něhož se odvíjí vše ostatní. Jak to, že je tato jednota možná? Protože příroda je živou bytostí, živým organismem, v němž je vše provázáno. A současně každý jednotlivý organismus, aby mohl fungovat a žít, musí pracovat jako jednotný celek, přestože se skládá z mnoha různorodých částí. To platí pro buňku, lidské tělo nebo planetu.
Zákon jednoty se projevuje také ve společnosti lidí. Abychom byli jednotní, nestačí shromáždit se na stejném místě. Skutečná jednota pramení z větší hloubky; z nitra člověka, z jeho srdce. Je to stav, kdy vnímáme, že – jak napsal americký spisovatel Robert Fulghum – nejsou oni, jsme my. Díky jednotě budeme vnímat to, co máme společné, a vyhneme se jakémukoli separatismu, který je jejím pravým opakem, ať už se jedná o ten rasový, náboženský nebo názorový.
Není však možné cítit jednotu s ostatními lidmi ani se zbytkem přírody, pokud nejprve nejsme jednotní sami uvnitř sebe. Existuje jednota mezi našimi myšlenkami, slovy a činy? Je to, co si myslíme, co říkáme a co děláme v souladu, nebo si to někdy odporuje? To je otázka, na kterou každý musí najít odpověď sám; a je to také bod, od něhož lze při naplňování zákona jednoty začít.
Druhým zákonem je zákon osvícení. Nabádá nás, abychom se všemu, co se děje v přírodě, snažili stále více rozumět. Světlo a poznání spolu úzce souvisejí: říkáme, že si na něco posvítíme, když tomu chceme přijít na kloub, rozsvítí se nám, když něco pochopíme, nebo nás osvítí, když dostaneme skvělý nápad. Skutečné porozumění nás zbaví pochybností a spekulací. Člověk po něm přirozeně touží, neboť nikdo nechce žít v nepochopení ani v nejistotě, která z něj vyplývá. Jak napsal Aristoteles, všichni lidé svou přirozeností touží po poznání.
Zákon osvícení v sobě nese také další rovinu: střídání světla s tmou. Příkladem je Země, která se otáčí kolem své osy. V důsledku toho vždy existuje pouze jedna osvětlená část. Je však proto tma na druhé straně definitivní? Nezvratná? Bude trvat věčně? Každé ráno se znovu přesvědčujeme o tom, že ne; a stejně je to i s naším životem. Přestože nás někdy potkají nezdary, neúspěchy, trápení nebo špatná období, můžeme si být jisti, že tyto „vnitřní tmy“ nejsou trvalé. Vždy se zase objeví světlo. A co více, nemusíme na něj jen pasivně čekat; můžeme vzít pomyslné zápalky a zažehnout sami uvnitř sebe alespoň malou svíčku. Jinými slovy, vložit do svého nitra něco příjemného, pozitivního, krásného… A uvidíme, že se náš vnitřní plamínek brzy rozhoří. Jak řekl čínský mudrc Konfucius: Je lepší rozsvítit byť jen malou svíčku, než proklínat temnotu.
Zákon diferenciace na ten předchozí přirozeně navazuje. Pokud si na věci posvítíme, porozumíme jim, pak také dokážeme dobře rozlišit jednu věc od druhé. Nejde o nalézání a zdůrazňování rozdílů. Jde o rozpoznání každé věci a bytosti a jejich jedinečnosti. Ne proto, aby bylo možné oddělit je od ostatních, ale naopak proto, aby se mohly propojit v harmonický a funkční celek. Tento zákon nás nabádá ke zkoumání pestrosti a rozmanitosti světa; vždyť v přírodě nenajdeme dvě stejné věci! Neexistují dva stejné listy, dvě stejné sněhové vločky ani dva totožní lidé.
Jak by asi fungoval pracovní tým, jehož členové by byli úplně stejní? Jedny věci by se všem dařily, s jinými by měli všichni potíže… Jak by si navzájem pomáhali? Co by se od sebe naučili? Zákon diferenciace směřuje naše vnímání od protikladů ke komplementům. Není nutné si odporovat, můžeme se doplňovat. Umožňuje nám rozdílnosti nejen tolerovat, ale dokonce vítat jako cenné obohacení.
Nezbytným prvkem pro efektivní a smysluplné fungování jakéhokoli systému je organizace, jejíž jméno nese i čtvrtý přírodní zákon. Organizaci můžeme definovat jako harmonické spojení jednotlivých částí celku tak, aby se navzájem podporovaly. Nejde tedy pouze o propojení formální, povrchní; skutečná organizace existuje tam, kde kromě uspořádání existuje také podpora.
Příroda je pro nás dokonalým příkladem. Všechny její součásti jsou spojeny, jedna navazuje na druhou, jedna bez druhé nemůže existovat. Voda, půda, rostliny, zvířata… Vše je vzájemně provázáno do soudržného celku. Zapadá však do této soudržnosti také člověk? Skutečně vše kolem sebe podporujeme, nebo naopak podporu pouze vyžadujeme? Chceme přírodě pomáhat, prospívat, podporovat její život? Nebo nám stačí přijímat: potravu, krásu, klid, odpočinek? A jak je to s lidskou společností? Podporujeme se přirozeným způsobem, nebo se k pomoci odhodláme vždy jen tehdy, když nastane krize či nouze, a když pomine, rychle na duch podpory a soudržnosti zapomeneme?
Dobrá organizace také musí být pružná. Nic zkostnatělého, rigidního ani tuhého nemá dlouhého trvání, neboť příroda je dynamická a vše se v ní neustále proměňuje. Stejně jako by medvědovi neprospělo trvat v zimě na svém letním způsobu života a neuložit se k zimnímu spánku, ani člověku neprospívá ztuhlost v názorech, setrvávání v předsudcích či stereotypech, neboť si tak zavírá dveře k novým obzorům, jež by jinak mohl objevit.
Vše, co se v přírodě děje, má svou příčinu a bude mít svůj důsledek. Tak by se dal shrnout zákon příčinnosti. Nic se neděje samo od sebe. Vše má nějaký důvod a vše se zároveň stane příčinou dalších následků. Fyzika tomuto principu říká zákon akce a reakce, ve starověké Indii pro něj používali slovo karma. Nevztahuje se to však pouze na fyzickou úroveň, ale také na ty jemnější v nitru člověka.
V této souvislosti se proto někdy setkáme s termínem zákon psychičnosti. Většinu příčin si totiž vytváříme na naší psychické úrovni: ve světě emocí a myšlenek. Jak přemýšlíme, po čem toužíme, čeho se bojíme, jak se cítíme… To vše ovlivňuje naše jednání i vztahy s ostatními. Uvědomění si tohoto zákona nám může pomoci přestat si klást otázky typu Co jsem komu udělala? nebo Proč zrovna já? a vzít svůj život i odpovědnost za něj pevně do svých rukou. Něco se nám na něm nelíbí? Pak jsme právě my těmi, kdo ho může změnit.
Pro plné pochopení zákona vitality musíme na chvilku zapomenout na hodiny prvouky, kde jsme si rozdělili přírodu na živou a neživou. Pro starověké národy nic jako neživá příroda neexistovalo. Všechny části univerza byly živé, neboť procházejí evolucí, neustále se vyvíjejí a všechny dohromady vytvářejí živý, jednotný a dynamický celek. Pro nás jsou dnes živá jen zvířata, rostliny a lidé; dříve dokázali vidět život i v minerálech, planetách či celých galaxiích. Každá z těchto částí přírody má svůj vlastní způsob a tempo evoluce, vývoje a růstu. Stejně tak je tomu s lidmi: i oni se celý život učí, vyvíjejí a posouvají. Každý den se můžeme zeptat sami sebe, v čem bychom dnes chtěli o kousek povyrůst, co bychom chtěli poznat, v čem se zdokonalit… A pocítíme zákon vitality na vlastní kůži.
Dalším aspektem tohoto zákona je také postoj k životu a smrti. Pokud v celém univerzu, a tedy ani v nás, neexistuje nic neživého, mrtvého, pak ani samotná smrt není skutečná. Dle tradičních filozofických učení je pouze stavem, který se liší od toho, který známe a který právě prožíváme, podobně jako se bdění liší od spánku, den od noci nebo nádech od výdechu.
Toto přirozené střídání dvou polarit nás přivádí k poslednímu zákonu, jímž je zákon cykličnosti. Celý život probíhá v cyklech, vše se proměňuje a vyvíjí. V přírodě pozorujeme střídání ročních období, východů a západů slunce, světla a tmy… Také v našem životě se střídají okamžiky práce a odpočinku, úspěchů a pádů (po kterých se zase můžeme odrazit zpátky nahoru) nebo dobré a špatné nálady. Pokud jsme si zákona cykličnosti vědomi, pomůže nám to v dobách úspěchu neusnout na vavřínech a v těch náročnějších neztratit naději. Okolní příroda nám v tom může být velkou inspirací: přes všechny proměny, cykly, vzestupy i zdánlivé pády zůstává odolná a vždy znovu obnoví to, co se na první pohled zdálo být ztraceno.
Až půjdeme příště na procházku, snažme se nevidět sebe a přírodu, ale jeden propojený harmonický celek, jímž ve skutečnosti jsme. Vzpomeňme si na sedm přírodních zákonů a podívejme se na sebe i okolní svět jinýma očima. Snažme se porozumět přírodě, a možná pochopíme mnohé o sobě samých. Slovy Alberta Einsteina: Podívej se hluboko do přírody, a pak všechno lépe pochopíš.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 171.
