Objektivnější než všechny teologické a vědecké teorie je skutečnost, že člověk od svého dávného původu považoval sám sebe a své hmotné okolí za něco prchavého, proměnlivého a pomíjivého. Proměny bytostí a věcí mu jasně ukázaly, že po každém zrození neúprosně následuje smrt, avšak i to, že vše by mělo mít nějaké opodstatnění, smysl, důvod.
Viděl, že stáda táhnou při hledání vody a potravy, bystřiny usilují o nalezení moře, oheň neúprosně stoupá k nebi. A z toho všeho vyvodil (nebo mu to našeptávaly tajemné hlasy do ucha), že i on i všechny živé bytosti kráčí k nějakému místu mimo jeho bezprostřední okolí. Miliony let před Aristotelem se zrodila metafyzika.
Na základě učení svých duchovních vůdců a pozorování cyklů, které se v přírodě projevují, měl člověk jistotu, že nic definitivně a úplně nemizí, že se vše vrací a znovu rodí. A takto začal své tělo považovat za svou chýši: dočasný příbytek, který bude nahrazen jiným, když už kvůli stáří nebo opotřebování nebude užitečný. Odhalil svou vlastní nesmrtelnost a svou obnovenou přítomnost v divadle světa. Zjistil také, že místa živých a mrtvých jsou oddělena, avšak velmi tenkou stěnou, skrze kterou může slyšet, a dokonce i vidět.
Před jeho smysly a inteligencí se otevřel nehmotný, ale nesmírně skutečný vesmír. A vedle zemědělského náčiní vyřezával amulety a stavěl oltáře, které mu jako magické schody umožňovaly nahlédnout do onoho Vnitřního Člověka, jenž existoval mimo utrpení a požitky, do světa, kde stáda zvířat byla obrovská a loviště nekonečná, kde stromy nikdy nepadaly... Za proměnlivou planetární oblohou objevil tu hvězdnou. Trvalé elementy se pro něj staly zřejmými. Spojil jeden s druhým a vytvořil první geometrické útvary, čisté a stabilní. Intuitivně vytušil archetypy, které nepodléhaly času a ovládaly prostor.
Ocitl se mezi pozemským a nebeským světem, vstupoval a vystupoval z jednoho do druhého, procházel po neviditelném mostě reinkarnací, který téměř vždy spojoval s duhou a jejími sedmi barvami.
Žasl nad zvířaty, která dokázala dýchat pod vodou, nad těmi, která létala výš než hory, a nad stromy, které ve své kůře uchovávaly osobní pečeti svých mrtvých předků. Rozjímal o vůli, kterou křičí kameny, když se valí, a o tichém objevení se zeleného zázraku v každém vysetém semínku, a toto druhé spojoval s oplodněním ženy a obnovenou nadějí v dětech.
Když potřeboval dát svému domu určitý tvar, postavil jeden nebo více sloupů, které stačilo pokácet v lese, neboť to byly kmeny stromů. Ulovená zvěř mu poskytovala nejen potravu, ale také kůže a kožešiny, aby se zakryl a zahřál a jeho putování nebylo tak bolestivé. Z balvanů a hor získával materiál na hroty svých zbraní a také na škrabadla, s jejichž pomocí mohl dávat věcem užitečné tvary. Z rybích kostí vyráběl háčky, které mu poskytovaly další ryby. Fixní hvězdy mu umožnily orientovat se v noci a on se mohl šťastně vrátit ke svému kmenu. Zahříváním určitých kamenů v ohni destiloval žhavou kapalinu, která po ztuhnutí a uložení do hliněných nádob člověku umožnila objevit metalurgii o stovky tisíc let dříve, než se domnívají současní odborníci – příslušníci stejného „rodu“ jako byli ti, kteří na vědeckých kongresech v 19. století tvrdili, že jeskyni v Altamiře vymaloval jakýsi Francouz.
Pochopil, že je víc než jen tělo, a proto ho po smrti zničil, ať už ohněm, nebo pohřbením svázané do podoby mumie nebo rituálně rozčtvrcené. Bylo to potvrzení ezoterního poznání jeho vlastního přežití, a dokonce osvobození se od nejtěžšího a nejnepříjemnějšího z jeho přenosců. Zákon cyklů mu přinesl návrat na Zemi, ale prozatím raději o tomto poznatku nechtěl nic vědět nebo ho přenechával těm duchovně silnějším: svým kněžím, mágům a králům-zasvěcencům. A tak se jednotlivé „exoterní“ a „ezoterní“ proudy rozcházely a spojovaly v souladu s danou dobou.
V jedné věci se však všichni shodli… V něčem tak zjevném, že pouze ti nejpošetilejší a v nejpošetilejším okamžiku dějin to mohli popírat: v PŘÍTOMNOSTI BOHA. Neboť to, co nazýváme touto přítomností, příslušelo každé věci a každé bytosti. Ve skutečnosti se člověk začal opravdu odlišovat od zvířete, když nabyl jistoty o existenci Boha, tajemně ukotveného v jeho vlastní účasti na přírodě-božství. Pro naše předky neexistoval žádný rozpor ani protiklad mezi duší a tělem. Vše bylo jedním a zároveň mnohostí, nekonečně bohaté na odstíny, charakteristiky a velikosti.
Stejně jako když se mentálně zaměříme na ruku, řekneme, že je „jedna“, a když se zaměříme na prsty, že je jich „pět“, tak i vnímání jednoho a mnoha závisí na kritériu, podle kterého je vnímáme. Člověk se stal nositelem učení, které mu umožnilo vnímat jednotu i mnohost, osud i svobodu, poslušnost i tvořivost.
Na konci rozporuplného 20. století, jehož vlastností bylo to, že nás naučilo, že toho víme velmi málo a že se velmi často mýlíme, nám připadají směšná „pozitivistická“ tvrzení z 19. století, jeho „vědecké“ pověry a jeho infantilní, neřkuli opičí ateismus. Snad jedinou zřejmostí, jak pro vzdělance, tak i pro nevědomce, je ono „Něco“, co nazýváme Bohem, a co poskytlo věcem vůli trvat, bytostem lásku a tělům a životu ve všech jeho podobách příznačně inteligentní uspořádání.
„Náhoda“ by nikdy nedokázala namalovat soví oči na křídla nočních motýlů, aby odradila jejich nepřátele, nebo sestrojit dvojitou otevírající se a zavírající se srdeční chlopeň, ani navrhnout udržování „mikroklimatu“ v jeskyních prostřednictvím změny teploty a úpravy koncentrace určitých plynů obsažených ve vzduchu. Ono „Něco“ se postaralo o to, aby anaerobní bakterie mohly přežít bez vzduchu, i o precesi zemské osy. Poskytlo kolektivní inteligenci, která řídí stáda („skupinové duše“ dle ezoteriků), a neviditelné štíty, které chrání povrch planety před kosmickou radioaktivitou. Z nebezpečného blesku vytáhlo blahodárný ozón a z hrozivých vln rozbíjejících se o útesy nepostradatelné záporné ionty. Existuje takové množství těchto projevů…, ale za nimi, před nimi a v nich samotných je PŘÍTOMNOST BOHA.
Proč tedy existuje tolik ateistů?
Ve skutečnosti neexistuje tolik ateistů, jak se obecně věří. Stejně jako nemůžeme předpokládat, že všichni obyvatelé „oficiálně“ katolického státu chodí každý týden na mši a skutečně věří v nebe a v peklo takové, jak je vykreslují evangelia a apokalypsa, nebo v neomylnost papeže.
Na druhou stranu nebýt striktním „vyznavačem“ určitého náboženství neznamená nevěřit, necítit a nechápat tuto přítomnost, kterou nazýváme Bůh. Je dobré se nad tím zamyslet, neboť existuje mnoho lidí, kteří věří v Boha a modlí se svou prací, morální bezúhonností svého života, svou poctivostí a ušlechtilostí… A vroucně věří, že existuje „ještě něco“, „Něco“, co opodstatňuje veškeré jejich úsilí i samotný chod galaxií.
Pokud existuje pouze jeden Bůh, proč existuje tolik náboženství?
Nejnebezpečnější je volat po „duchovním komunismu“. Stejně jako jediný úder tága rozhýbe několik kulečníkových koulí, jeho jediná přítomnost, protože je tak rozmanitá a zasahuje tolik různých bytostí, dává vzniknout různým náboženským formám, které jsou na pohled velmi odlišné po rituální stránce, ale ve své esenci velmi podobné – ne-li totožné.
Kromě toho různá období a místa zplodila různé teologické symboly. Přítomnost Boha se nemohla projevovat stejným způsobem v Sumeru před 5000 lety, v Indii před 2500 lety nebo v Arábii před 1300 lety. Geopolitické, ekonomické a sociální rozdíly by neumožnily jeden a tentýž projev.
Na druhou stranu záleží na tom, ke komu se dané učení dostává. Říká se, že Čingischán ve 13. století zaskočil svého muslimského rádce, když poté, co se ho zeptal, zda je Alláh ve všech věcech, nenašel důvod, proč by měl pozdravit Mekku a ne onoho schopného rádce, neboť ten mu mohl vysvětlit, že když muslimové zdraví čelem k Mekce, činí tak nejen kvůli Bohu, ale i kvůli historicko-mýtické události spojené s Mohamedem.
Víra, že existuje jen jedno pravé náboženství, způsobila, že v tom nejhorším „rasismu“ – duchovním – kvůli ní protekly řeky krve. Všechna náboženství jsou pravdivá na určitém místě a v určité historické době. Ti, kdo pravdiví často nejsou, jsou lidé, kteří nutí pod pláštíkem náboženství ostatní k tomu, aby následovali jejich politické, sociální a ekonomické představy. Využívají je a ponižují tím, že je klamou.
Jsou „ezoterní“ sekty nejlepším náboženstvím?
Zjevně ne. Za prvé proto, že tyto sekty jsou obvykle pouhými „řemeslnými“ náboženstvími, více či méně se opírajícími o jiná, větší; a tak se mluví o „ezoterním křesťanství“ nebo o „Haré Krišna“. Za druhé proto, že z toho „ezoterního“ neobsahují nic… Jsou to jen příklady duchovního odcizení a fragmenty špatně poskládaných tradic.
Bez Filozofie, tedy bez Lásky k Pravdě, neexistuje žádná forma mystiky, která by jedny neutlačovala, aby jiné vyzdvihla, a která by byla přirozená.
Studium dějin lidstva nám umožňuje eklekticky vidět stejně platnou víru v Apollóna-Hélia jako v „Otce našeho, jenž je na nebesích“. A filozoficky si vážit cesty, kterou každý považuje a cítí jako nejlepší, bez ohledu na křest, který novorozenec může obdržet z dobré vůle svých rodičů, nebo prostě kvůli módě a rodinným zvyklostem.
Světlo filozofie nám umožňuje rozlišovat mnoho barev a forem a odhalit v nich, stejně jako i v celém univerzu, PŘÍTOMNOST BOHA.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 175.
