V této části roku, kdy vládne tma, i když den se již prodlužuje, se nám stále ještě při pohledu kolem sebe může zdát, že život utichl. Ukryl se z velké části někam, kde jej nedokážeme vnímat, avšak víme, že se neztratil, nezmizel, ani nezanikl. Také víme, že již brzy začne znovu proudit do našeho světa mladý, silný a plný tvůrčí energie, aby svět i naše srdce naplnil radostí.
V naší části světa se nacházíme ve zvláštním myšlenkovém prostředí z hlediska času i prostoru, neboť zde žije mnoho lidí, kteří věří ve smrtelnost života, a proto se tohoto konce bojí. Podíváme-li se do nejhlubších známých dějin i na současný svět jako celek, zjistíme, že tento pohled je velmi ojedinělý. Přitom jeho slabinou je, že přináší strach ze smrti a nebytí, bolestivé lpění na životě našem i lidí nám blízkých, často více z pohnutek sobeckých než humánních, a brání nám se skutečně radovat ze života a těšit se z toho, co přináší, navzdory všem přítomným nejistotám, neúspěchům či bolestem.
Krásným příkladem společnosti, která se smrti nebála, byli starověcí Egypťané. Pro ně byl Život jediným, nepřetržitým, a to od doby stvoření světa až do jeho konce, kdy opět splyne se Stvořitelem. Pravděpodobně se většina z nás někdy setkala s nějakou verzí egyptského Vážení duše a případně i četla nějakou knihu k tomuto tématu. Vzhledem k naší současné kulturní zkušenosti si mnoho lidí tento posmrtný soud představuje jako něco rizikového, osudového, protože kdo u něj neuspěje, s tím to špatně dopadne.
Na tomto soudu však nebylo nic deprimujícího. Cílem života lidské bytosti je zcela probudit jiskru boha ve svém nitru a znovuzrodit se na této úrovni vědomí. Vážení srdce, tedy nádoby našich skutků, oproti tomu nejlehčímu v univerzu, pírku bohyně Maat, symbolu pravdy, dobra a spravedlnosti, přináší naší vlastní nesmrtelné duši poznání o tom, jak daleko jsme na této cestě došli, které chyby musíme napravit a jaké zkušenosti budou oporou pro naše další kroky. Vše je zároveň zapsáno bohem Thothem do análů přírody pro budoucí použití na naší další cestě Životem.
Po vážení je člověk-duše přijat do nebeského království, které má sedm základních úrovní. Každý však může dojít pouze tam, kam mu jeho zkušenosti a vlastní získaná moudrost dovolí, protože mezi těmito světy jsou brány a ty dovolí projít jen těm, kteří jsou připravení. Poslední branou mohou projít pouze ti, kteří chápou podstatu dvojí pravdy, a znají tak nejen pravdu pozemskou, ale dosáhli i poznání pravdy nebeské.
Ti, kteří nedošli na konec cesty, se v okamžiku, kdy přijde jejich čas, znovu vracejí do hmotného světa, aby se narodili a skrze nové skutky posílili své poznání pravdy a pozvedli své vědomí blíže k jiskře své božské podstaty, aby se jednou, podobně jako ti, kteří se již znovuzrodili na božské úrovni, do tohoto světa nemuseli vracet. Ale nerodíme se proto, abychom trpěli, ale abychom i přes různé těžkosti život žili, prožívali a užívali si jej radostně, protože pobyt na tomto světě není trest, bolest, strach a utrpení, ale příležitost vítězit, překonávat se a růst.
Tento postoj k životu Egypťany pravděpodobně zbavoval mnohých strachů a bolestí. Proto, jako hluboce věřící lidé, žili život radostný a smysluplný, neboť měli cíl, který byl stejně tak individuální, jako kolektivní. Každým krokem a činem se blížit božské dokonalosti.
Takzvaná Egyptská kniha mrtvých byla ve své době nazývána například Výstup Duše do bezbřehé Záře nebo Výstup Duše na Světlo denní. Byla průvodcem v životě po smrti těla. Ale její význam spočíval především v tom, že byla radou a oporou pro ty, kteří se v tomto světě snažili žít svůj život co nejlépe, aby dosáhli co největšího vnitřního růstu. Proto zde najdeme tzv. negativní zpověď, která definuje cíl, tedy dokonalý morální život člověka v tomto světě, umožňující mu probudit vnitřní božské Já. Pro nás, kteří jsme na stezce, platí, že musíme žít tak, abychom mohli podat výčet: toto a toto dobré jsem udělal, ale ještě obtížnějším cílem, jak ukazuje negativní zpověď, je moci říci: Neublížil jsem lidem, … Nedal jsem přednost nespravedlnosti před spravedlností, … Nerouhal jsem se Bohům, … Neodepřel jsem podporu chudákovi, … Jsem čist! Jsem čist! Jsem čist!
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 176.
