Jeden večer, tak jako po většinu večerů, jsem si vleže v posteli četl knihu. Byla to kniha přednášek profesora Jorge A. Livragy.
Končil den, všude kolem tma, ticho…
Při světle malé lampičky na nočním stolku se má intelektuální aktivita v okamžicích před usnutím
prodlužovala.
Četba, rozjímání, mír v srdci… Vše bylo dokonalé.
Najednou se objevil on, drobný hmyz. Otravný, lhostejný k mé přítomnosti a neschopný zůstat v klidu. Snažil jsem se ho ze své knihy setřást, ale bylo to zbytečné; vracel se znovu a znovu. Pokusil jsem se tedy na něj nemyslet, ale to se mi také nepodařilo. Už se stal aktivní součástí nepříjemného pocitu, který mě přepadal.
Ten potutelný host se vždy objevil na stránce, kterou jsem četl, a pokaždé, když jsem stránku otočil, s mírným výskokem znovu vstoupil na scénu.
Uf, bylo to nesnesitelné.
Bylo to natolik obtěžující, že jsem se rozhodl věnovat tomu maximální pozornost.
Tato malá bytost ke mně přišla, protože ji přilákalo světlo lampičky. Samozřejmě!
Pro něj to bylo místo, kam je zapotřebí přijít, jedinečné místo. A já najednou myslel na všechny bytosti, které jdou za světlem, na všechny, kteří kráčejí dlouhou cestou Života.
V tom okamžiku se drobný hmyz proměnil na představitele všech těch, kteří se cítí být přitahováni tím krásným, tím pravdivým, tím dobrým a spravedlivým. Najednou se mi všudypřítomný zákon evoluce odhalil ve své nejautentičtější podobě.
A tak po vzájemné dohodě jsme se já a hmyz podělili o moudrost profesora Livragy. Čas ubíhal, a ani jsem přesně nevěděl, za jak dlouho hmyz, stejně jak se objevil, tak i zmizel. Listoval jsem knihou a upřímně jsem se obával, jestli ho náhodou nepostihlo nějaké neštěstí. Nenašel jsem ho.
Hledal jsem ho mezi stránkami. Nebyl tam. Už jsem ho víc nespatřil. A pocítil jsem určitou bolest. Kvůli těm, kteří jednoho dne opustí přítomnost světla a ponoří se do temných nepoznaných oblastí. Kvůli těm, kteří kráčejí po našem boku a jednoho dne najednou už nekráčejí.
Mohu vás ujistit, že ten maličký hmyz, obrovský příklad ve své titěrnosti, mě bude provázet ještě dlouho. Ve skutečnosti už od našeho setkání uběhlo několik měsíců, a mně se ještě nepovedlo na něj zapomenout.
A už ani nechci.
Velice mi pomohl, abych nezapomněl na to, že všechny živé bytosti jdou vždy za světlem a že na této cestě uskutečnění nikdy nezůstáváme osamoceni.
A tak kráčíme, velcí i malí, cykličtí i věční, pomalí i rychlí, konformisté i rebelové, usedlí i dobrodružní, elementy i mocnosti…, všichni a všechno.
Veliká symfonie života.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 176.
