Již v prastarém indickém eposu Mahábhárata se setkáváme s ideou, že v každém člověku se nachází ctnosti, ale také neřesti. Existuje určitý vnitřní boj mezi těmito „tábory“, který prožíváme každý den, a jak i zmíněné dílo naznačuje, ctnosti jsou často spíše latentní a je třeba je vůlí vytrvale oživovat, kultivovat a posilovat. Naproti tomu neřesti využívají každého pádu našeho vědomí do nižších, animálních částí našeho já a je mnohdy velmi těžké je udržet v mezích, které určuje naše důstojnost jakožto lidské bytosti.
Mezi nejsilnější a zároveň nejviditelnější neřesti patří hněv. Z psychologického hlediska se jedná o stav silné emocionální nestability, která se objevuje jako reakce na obvykle vnější, pro nás nepříjemnou okolnost či podnět, který rozčeří naši vnitřní tolik vytouženou harmonii. Hněv, který může mít mnoho podob, je přímým opakem stabilní vyrovnané psýchy, a málokdy jej dokážeme skrýt, pokud se již naplno rozvine. Je jisté, že každý z nás je jiný a každý také různým způsobem dokáže, či naopak nedokáže kontrolovat svůj hněv. Obvykle ale platí přímá úměra mezi intenzitou hněvu, který pociťujeme, a zjevností jeho projevu navenek.
Pokud bychom mezi filozofy hledali odborníka na oblast hněvu, patrně by to byl stoický filozof Seneca, který si vysloužil přízvisko utěšitel. A to právě proto, že se snažil svými úvahami a dopisy zklidnit často rozjitřené emoce svých přátel. Seneca uvádí: Ostatní neřesti lze tajit a živit ve skrytu, hněv však propuká otevřeně a vychází na povrch, a čím je větší, tím zjevněji vzkypí. Tento velký myslitel považoval hněv za zvlášť nebezpečný, za velmi bolestivý, zotročující a bránící rozvoji člověka. Svému bratrovi Novatovi o hněvu například napsal: Budeš-li mít chuť podívat se na jeho následky a na škody jím způsobené, zjistíš, že žádná pohroma nestála lidstvo víc. Uvidíš vraždy, travičství, špínu vzájemného osočování, zkázu měst, záhubu celých národů… Pohleď na sotva znatelné základy nejvznešenějších měst, která zničil hněv. Pohleď na pusté krajiny bez jediného obyvatele…, ty vylidnil hněv.
Jako stoik se Seneca snažil zkoumat fenomén hněvu rovněž za pomoci logiky, a tak zvažuje možnost, zda může být hněv někdy přeci jen oprávněný. Koneckonců, i dnes někdy používáme spojení „spravedlivý hněv“ pro stav, kdy se člověk s určitou dávkou této emoce postaví na stranu spravedlnosti, na stranu slabšího apod. Senecovy úvahy nás však možná překvapí. Uvádí, že když se „dobří muži“ hněvají kvůli křivdám na svých blízkých, že v tu chvíli dělají totéž, jako když jim není vyhověno v různých malicherných a nepodstatných věcech (dostanou studené jídlo, někdo v rodině něco rozbije apod.) Z toho Seneca vyvozuje, že ani v případě křivd nelze hněv považovat za ušlechtilé chování, které probouzí láska k blízkým, ale vždy se jedná o slabost-neřest. Srovnává to s tím, když děti pláčou, a to jak ve chvíli, kdy je opustili rodiče, tak jindy, když jim někdo vzal hračky či oblíbené jídlo. Tedy to, co nás v roli obhájce spravedlnosti má vést, nesmí být nikdy hněv, ale čistá povinnost, potřeba tak jednat, klidně, rozvážně.
Hněv je tedy pro Senecu špatný vždy a v každé situaci, v míru i ve válce. Především proto člověk ztrácí pod vlivem hněvu částečně či zcela kontrolu sám nad sebou. Tím se stává snadnou kořistí pro nepřítele, může být dokonce velmi snadno manipulovatelný, což platí i v rámci vztahů mezi lidmi obecně. Hněv zkrátka ničí úplně vše.
Jak tedy hněv ovládnout, když se nás začíná zmocňovat? Jako u každé nemoci těla i duše je i v tomto případě primárním klíčem prevence. Ta spočívá především v uvědomění si stavu, který propuknutí hněvu předchází. Pokud člověk přirozeně usiluje o svoje zdokonalování na všech úrovních, učí se každodenně z bezpočtu zkušeností. A právě tyto zkušenosti mu umožní postupně vystavět vnitřní obranu proti tak silným a negativním stavům, jako je hněv. Obranu, která předem ví, co jsou spouštěče a jak na ně reagujeme. Čím více necháme hněv propuknout, tím hůře jej dokážeme zkrotit, a právě proto je stav „před“ velmi důležitý. Každý reagujeme v různých situacích jinak, ale obvykle se jedná o „naučené“ vzorce chování vytvořené opakováním. Pokud například nemáme rádi velké a překotné změny, nebo když na nás někdo takzvaně tlačí, nebo když se domníváme, že jsme terčem posměchu, vytvoří se časem návyková reakce. A právě tu je třeba zbořit. Tak, že naše vědomí na úrovni rozumu zareaguje rychleji než emoce. A to se lze naučit. Vědomí dokáže vztyčit pomyslný praporek, když se podobná situace blíží, dokáže zaujmout aktivní roli a léty vytvořený vzorec naší reakce změnit. Ano, z počátku to je náročné, ale když si uvědomíme, že i tento přístup se časem stane novým – a výrazně lepším – vzorcem chování, pochopíme, že tato snaha má smysl a vede k cíli.
Neméně významný je pak náš přístup ve chvíli, kdy hněv přeci jen, navzdory veškeré snaze, propukne. Pro takové chvíle nám mohou být velkým příkladem Pythagorejci. O nich se říká, že nikdy nikoho nenapomínali nebo netrestali své služebníky, pokud byli rozhněvaní. Vždy čekali, vědomi si nebezpečí tohoto stavu, než se jejich mysl uklidnila. O Archytovi z Tarentu se dokonce vypráví úsměvný příběh, že když se po nějaké době vrátil z války na jeden ze svých pozemků, zjistil, že jeho správce ani ostatní služebníci se mu příliš nevěnovali, vlastně jej přímo zanedbávali. Rozzuřil se natolik, že služebníkům řekl, že je pro ně dobře, že se hněvá. Kdyby tomu tak nebylo, neunikli by trestu za tak velký přestupek. Hněv není stav, kdy bychom měli dělat nějaká závažná rozhodnutí, kdy bychom měli hodnotit situaci. V tu chvíli není vědomí tam, kde by v těchto případech mělo být.
Začít náš „boj“ s hněvem můžeme ihned. Například tím, že budeme sami sebe lépe a pokud možno objektivně posuzovat. Ideálně ihned po určité situaci, kterou jsme vyhodnotili jako ne příliš dobře zvládnutou, ale také třeba večer, když každodenní rutina odezní a my máme chvilku času o sobě rozjímat a sepsat si „účet“ za prožitý den. Co se nám povedlo, co se nám nepovedlo a jak se k tomu v dalších dnech postavíme.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 170.
