Jako by šlo o cyklicky se vracející větry, čas od času se objevují s větší či menší silou určité myšlenky – spíše bychom je měli nazývat „mentálními formami“ -, které přitahují pozornost většiny. Jednou z nich je i idea o svobodě, což je slovo téměř vždy vytržené z kontextu, které se aplikuje na jakoukoli lidskou činnost, a dokonce i na smysl života.
Obecně je svoboda při hlubší analýze chápána jako soubor velmi zvláštních výhod: jde o dosažení naprosté nezávislosti, nevázání se na nic a nikoho, nezavazování se, aby člověk nebyl odpovědný za činy, slova… Stručně řečeno, jde o odmítání odpovědnosti a strach z toho, že něco ztratíme.
Jaká je to však svoboda? Jak už jsme řekli, pokud ji analyzujeme dopodrobna, přináší mnohem více omezení, než kolik jich odstraňuje.
Zdánlivá svoboda
Zahrnuje:
SAMOTU: jelikož se člověk nechce na nikoho vázat, nemůže rozvíjet ony city, po nichž touží všechny lidské bytosti, přestože to diskrétně skrývají. Nejsou žádní přátelé, žádné trvalé lásky, jen příležitostná kamarádství, která jsou dobrá pro dnešek a zítra už nebudou existovat.
NEJISTOTU: člověk není s ničím spojen, nemá se o co opřít. V životě se nemá čeho držet, neboť se obává všech ideologií. Ale jak se děsí tyto ideologie poznat nebo se jim přiblížit, je jisté, že dříve či později úzkost podlomí charakter každého, kdo si nedokáže sám odpovědět na tak základní životní otázky jako odkud pocházím a kam směřuji, což jsou dvě krajnosti, bez kterých zároveň chybí smysl toho, co na tomto světě dělám.
DUCHOVNÍ SKRBLICTVÍ: představuje strach z toho, že něco ztratíme ve jménu omezení svobody. Ale co lze ztratit, pokud se nic nevlastní? Prázdnotu, v níž žijeme, pohodlnost žít i nadále v této prázdnotě, která k ničemu nezavazuje, s výjimkou toho ji udržet, aniž by se připustilo, aby tento chaos neúčasti něco narušilo? V tomto případě se ptáme sami sebe: svoboda k čemu?
Závazek
Víme, že tento termín se mezi těmi, kdo se považují za intelektuální špičku, netěší příliš velké oblibě. Představují si závazek jako nehybný řetěz, jenž neumožňuje žádnou změnu ani pokrok, nýbrž připoutává naše nohy k prvnímu kameni, který nás zastaví na cestě. I když jsme si vědomi, že jdeme proti proudu, věříme, že závazek je jedním z nejzralejších postojů, které můžeme zaujmout, protože:
Abychom se mohli zavázat, je třeba se nejprve vzdělat, vědět to či ono v rámci možností, které máme k dispozici, a učinit z tohoto poznání inteligentní způsob porovnávání.
Závazek vyžaduje schopnost volby. Přestože mnoho lidí nesnáší, když se musí rozhodovat mezi jednou a druhou věcí, život je neustálou volbou, a pokud neumíme převzít osobní a vědomou odpovědnost, život bude volit za nás, cloumaje námi z jedné strany na druhou, čímž v nás postupnými údery bolesti probudí vůli rozhodnout se, co je pro nás skutečně správné.
Závazek obsahuje zdravou dávku hrdosti, když nás vede ke splnění zvoleného předsevzetí: vůči lásce, poslání, profesi, ideálu…
Závazek rozvíjí vůli, neboť nám pomáhá pevně stát za tím, co jsme si zvolili.
Závazek nám přináší ctnost věrnosti, protože není možné milovat a nebýt věrný tomu, co představuje naši svobodně přijatou volbu.
Závazek není strnulý, právě naopak, na základě vůle a vědomí nás nutí napravovat chyby, kterých se dopouštíme, čímž nám pomáhá být pružní a aktivní uvnitř i navenek a všestranně se rozvíjet.
Závazek vytváří jednotu s těmi, kdo mají stejné závazky, a tato jednota je tak mimořádná, že ji můžeme bez obav nazvat bratrstvím, solidaritou, porozuměním a svorností.
Závazek nám klade cíle, pokaždé nové a vyšší, v té míře, v jaké jsme dokázali to, co jsme si předsevzali. Tímto život získává smysl a rozměr, které by jinak neměl.
Každopádně je zajímavé si uvědomit, že ať se to lidem líbí či nikoli, ve skutečnosti jsou zavázáni, i když nevědomě, mnoha věcem, kterým nemohou uniknout, a které jsou tak dobře zamaskované, že nikdy neprojevují svou pravou podstatu jako pasti nebo vězení.
Existuje závazek k módám do té míry, že bez ohledu na to, zda si to člověk přeje či nikoli, nakonec se nuceně podvolí tomu, co většina nosí na těle, v psýše nebo v mysli.
Existuje závazek vůči strachům, které se do nás vkradly. Všichni mají strach z množství zel, která považují za nevyhnutelná, společenská zla naší doby, a jsou nuceni na ně reagovat, buď únikem, nebo agresivitou.
Existuje závazek k myšlenkám ostatních. Když nějaká myšlenka, jakákoliv a o čemkoliv, zvítězí na názorovém trhu, je téměř nemožné postavit se proti ní, neboť riskujeme, že nás nazvou blázny, reakcionáři, sektáři nebo něčím podobným. Na druhou stranu je pro ty, kteří si kvůli falešné svobodě nevytvořili svá vlastní kritéria, velmi těžké rozpoznat, kdy přemýšlí sami za sebe a kdy jsou pod nátlakem, aniž by si všimli ruky, která je zezadu postrkuje.
Existuje závazek ke slabošství: nedělej nic, ať to dělají ostatní, a závazek k neřestem převlečeným za ctnosti: co je na tom špatného, když to dělají všichni ostatní a nic se jim nestane?
Existuje závazek k nevědomosti. Dezinformace nebo zmanipulované informace způsobují, že nikdo neví, co se v mnoha oblastech ve skutečnosti děje, ale ani nemáme prostředky, jak dospět k rozumné analýze.
Existuje závazek k nestálosti, jako kdyby byla charakteristickým znakem naší doby, a jako kdyby šlo o změnu pro změnu. Neexistují žádné pevné ani jasné cíle. Jsou slova, která dnes nadchnou, a zítra uvidíme… Zítra se změníme, neboť to je jediné uznávané znamení pokroku. Není důležité, kam změna směřuje, pokud vůbec má nějaký směr.
Kvůli tomu všemu se znovu ujišťujeme v myšlence, že filozof se závazků nebojí, ale právě naopak, mění je v inteligentní nástroj jednání, aby se měl o co opřít a mohl postupovat kupředu. Obává se však falešné svobody, která působí jako fatální uspávací pilulka.
Větší hodnotu má vědomý závazek než nevědomá pseudo-svoboda. Ta se dříve či později stane vězením, z něhož není úniku. Závazek je řečištěm, které usměrňuje proud řeky našich životů. Buďme svobodní: umějme si zvolit, umějme přijímat své závazky radostně a s důvěrou v sebe sama. Tak to dělali všichni velcí Učitelé, kteří dnes mlčky ukazují lidstvu cestu.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 165.
