Významný řecký filozof Epikuros ze Samu se narodil na ostrově Samos počátkem roku 341 př. n. l., kam jeho otec Neokles přišel z Athén jako kolonista, žil ze svého pole a učil, což později předal synovi. Epikuros zde byl žákem platonského filozofa Pamfila a Nausifana, který byl žákem Demokrita a vyučoval filozofii, matematiku a rétoriku ve své známé škole na Samu. V osmnácti letech nastoupil povinnou dvouletou vojenskou službu. V roce 321 př. n. l. se chtěl vrátit na Samos, ale mezitím byly samským osadníkům sebrány pozemky a rozděleny novou vládou mezi nové athénské osadníky. Odešel tedy za otcem, který se usídlil v Kolofónu a zde zažívali chudý život ve vyhnanství. Nemohl proto dále studovat, ale jeho osobnost a myšlenky se formovaly na základě životní zkušenosti. Postupně žil také v Mytiléně a Lampsaku a vypracoval svou nauku, která je více systémem dobrého života než systémem myšlenkovým. Zde získal i věrné přátele, kteří později v jeho škole zaujímali významné místo. Ve třiceti dvou letech začal učit, čímž si zajistil prostředky pro obživu a posléze i pro školu.
V roce 306 př. n. l. přišel Epikuros do Athén, kde se usadil, koupil dům se zahradou a založil známou školu zvanou Zahrada (Képos). Zde se scházeli všichni, kdo chtěli poslouchat jeho učení. Tato škola existovala až do druhého století našeho letopočtu a byla dokonce podporována císařem filozofem Markem Aureliem. S mnohými žáky v Zahradě žili v rodinné komunitě. Jeho učení nebylo elitářské, mohli jej poslouchat všichni, svobodní i otroci, bohatí i chudí, muži i ženy, občané i cizinci jako rovní s rovnými. Nad vchodem do Zahrady mohli příchozí číst nápis: Vstup, cizinče! Čeká tě vlídný hostitel s hojností chleba a vody; zde se totiž tvé žádosti nebudou dráždit, nýbrž ukájet. Odtud zřejmě pramení mýtus o filozofii tělesné slasti. Žádostmi byly ovšem myšleny touha po poznání, po myšlení, po učení se, a ne uspokojování tělesných tužeb.
Pro Epikura byl slastí stav, kdy necítíme bolest. Říkal, že slast je nám přirozená a trvá do doby, dokud nepřijde strast (strach), které pak musíme čelit. Uvádí čtyři druhy strachů a také způsob, jak s nimi můžeme nakládat abychom zvítězili, což je nazváno Tetrapharmacos, čtyřnásobný lék: Bůh nevyvolává žádný strach. Smrt nezpůsobuje žádné starosti. Dobro je snadno dosažitelné a v důsledku toho je zlo snesitelné.
V roce 270 př. n. l. ve věku sedmdesáti jedna let Epikuros ve velkých bolestech umírá, pravděpodobně na ledvinové nebo žlučové kameny. Idomeneovi a dalším přátelům z Lampsaku napsal: Prožívaje blažený a zároveň poslední den svého života píšu vám toto: Řezavka a úplavice mi působí takové bolesti, že se už nemohou stupňovat. Ale to všechno vyvažuje radost, jež naplňuje mou duši, když si připomínám naše někdejší rozhovory. Ty však pečuj, ve shodě s náklonností, již jsi mně a filozofii od chlapeckých let projevoval, o děti Métrodórovy. Toto přání uvedl také ve své závěti, v níž žádal učedníky, aby pokračovali v jeho díle a aby se starali o chudé a děti. Epikuros tedy zemřel stejně tak, jak žil.
Všechny starověké filozofické školy ctily přátelství, s nímž byla spjata rovněž Epikurova filozofie. Jako mladý zažil bídu a nedostatek, což se možná podepsalo na tom, jaký důraz kladl na ataraxii, stav mysli, při němž nás nemůže vyrušit absolutně nic z vnějšího světa. Cílem epikurejského přátelství bylo přátelství samo o sobě. Platon říkal, že přátelství je prostředkem k dosažení moudrosti, Epikuros učil, že přátelství je moudrostí samou. Také učil, že veškeré tělesné slasti jsou zbytečné. Člověk by, pokud má nouzi, měl být šťasten a mít slastný pocit třeba i z jídla jako je chléb a voda, neměl by toužit po úspěchu a slávě. Hlavním zdrojem blaženosti je nemít strach z oněch čtyřech „věcí“ a poznání přírody. Když se odpoutáme od vnějšího světa, nebudeme trpět strachem a dokážeme blaženosti dosáhnout. Důležitým aspektem této cesty bylo právě příjemné a přátelské prostředí, společnost blízkých, kteří pomáhají uzdravovat duši. I náboženský život byl důležitou součástí nauky. Epikuros nebyl ateistou, jak se někdy uvádí, avšak říkal, že bohové proto, aby nepřišli o svou blaženost, nezasahují do pozemských záležitostí. Pro bohy není důležité, zda je ctíme, jelikož jsou šťastní a nesmrtelní ve stavu úplné ataraxie, ale pro lidi je přirozené je uctívat a těšit se s nimi o svátcích, protože takto máme možnost podílet se na božské blaženosti. Z toho vychází jeho etika slasti, hédonismus, který však nelze zaměňovat se slastí tělesnou, přestože tento mylný názor je obecně rozšířen.
Z jeho pravděpodobně tří set sepsaných svitků filozofie se dochovalo jen málo. Za základ jeho nauky jsou považovány v díle Diogena Laertia čtyři uchovaná díla: List Hérodotovi, věnovaný přírodě a základům fyziky, List Pýthokleovi, pojednávající o nebeských záležitostech, astronomii, meteorologii, List Menoikeovi, který je souhrnem etiky a dále takzvané Hlavní články jako soubor maxim o etice a epistemologii. Jeho myšlenky najdeme také ve Vatikánském Gnomologiu, objeveném roku 1888, kde je uvedeno asi osmdesát aforismů.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 165.
