Jelikož jsme zvyklí omezovat se na strohé a jednoznačné pojmy, ze života a smrti se staly ze specifických důvodů dvě příčiny k obavám. Větší odmítání a strach v nás vzbuzuje především smrt, neboť proniká do sfér neznámých našemu uvažování – pokud ji tedy nepovažujeme za nekonečnou prázdnotu, bezobsažnou nicotu. Z tohoto hlediska, ve srovnání se smrtí, se život jeví přijatelněji, třebaže problémy, které se s ním pojí, nás nepřestávají dennodenně znepokojovat a v některých případech mohou vyústit v řešení v podobě sebevraždy.
Život má své komplikace a smrt okamžitě zavrhujeme, aniž bychom bezpečně věděli, jestli je horší než život, nebo lepší.
Ať je to jakkoli, život a smrt se prezentují jako nesmiřitelné protiklady, a to platí i v případě mnohých lidí, jejichž náboženská víra vidí ve smrti jiný druh skutečnosti či „života“. A právě tato zdánlivá nesouvztažnost působí největší bolest, jelikož jednou z největších tužeb lidí všech dob je život a smrt skloubit a překonat onu temnou a tísnivou bariéru, která mezi nimi byla vztyčena.
Všichni chtějí o smrti vědět něco více. Mnozí chtějí vědět něco více i o životě, ale tento zájem už bývá slabší, nesoustředěnější, neboť se spoléhají na to, že na prožití života a otázky o jeho smyslu je pořád dost času.
Nicméně by bylo dobré připomenout, že takto se věci neměly vždy. Je známo, že v každé době žili lidé, jejichž zájem se netýkal této hry protikladů, avšak dějiny poukazují i na okamžiky, kdy se různé civilizace zamýšlely nad dualitou života a smrti bez větších traumat a spojovaly je do jediného živoucího celku se dvěma tvářemi. Život a smrt byly pouze dvěma stranami jedné mince a tento koncept se chápal a přijímal jako samozřejmý od prvních let nejranějšího vzdělávání.
Existovaly národy – a opět se uchylujeme pro příklad k Egypťanům –, pro něž byla smrt branou do opravdového Života, přičemž pozemská existence představovala přípravu ke vstupu do onoho dokonalejšího, intenzivnějšího a duchovnějšího stavu, jenž umožňoval přímý kontakt s bohy; přesto i smrt byla pomíjivá, protože každá lidská bytost se musela vrátit do pozemského světa, aby v této materiální a konkrétní dimenzi nabyla nových zkušeností.
V případě Egypťanů a řady dalších starověkých národů (například Hindů, Íránců, Sumeřanů, Asyřanů, Babyloňanů, Řeků, Římanů, Germánů, Keltů a mnoha amerických kultur z předkolumbovských dob) nebyla patrná tak výrazná posedlost živých navazovat styky s mrtvými nebo snaha těch, kteří se připravovali na smrt, neztratit kontakt s těmi, kteří zůstávali mezi živými. Vědělo se, že brána mezi jedním a druhým světem není nepřekročitelná, a že pokud mezi oběma světy neexistuje pravidelný kontakt, je to proto, aby mohl každý ve svém prostředí pokračovat se svou prací bez zbytečných zásahů zvenčí.
Staletí proměn myšlení a rozmanitých náboženských sporů (v nichž sehrávaly svou roli rovněž politické a ekonomické zájmy) otevírala mezi životem a smrtí stále větší propast a vyvolávala mezi lidmi narůstající zmatek. Náboženství se tak či onak snažila hrát roli pánů nad životem a vládců nad smrtí tím, že určovala způsoby pozemského chování, jež si zasluhovaly odměny na onom světě, rozdělovala tresty a odpuštění podobně jako světské soudy.
Související koncepty
Tradice vlastní většině náboženství nechápe pojem smrti jako nový stav duše, ale dává jej do souvislosti s představami, jako jsou preexistence duše, nesmrtelnost, zmrtvýchvstání, reinkarnace, transmigrace, palingeneze, metempsychóza a další.
Nehledě na úhel pohledu není pochyb o tom, že bylo – a je – třeba stanovit jisté definice týkající se lidské duše a ducha; toho, co umírá, a toho, co přetrvává; a podmínek, v nichž to, co přetrvává, dále žije.
Aniž bychom se chtěli pouštět do debat o duchovní povaze člověka a o tom, které principy mohou překonat smrt těla, v krátkosti se zastavíme u těch nejobecnějších představ na toto téma.
Přijetí myšlenky, že po životě bude existovat další trvalý život, ať už šťastný či trýznivý – podle nashromážděných zásluh –, implikuje nutnost přijmout myšlenku preexistence duše, neboť by bylo absurdní uvažovat o přetrvávání něčeho, co neexistovalo předtím, než se zjevilo v životě. Tato schopnost přetrvávání by tedy měla přicházet již z dřívějška, pokud nehodláme přistoupit na nekonečné božské rozmary či zásahy, nepochopitelné lidskému rozumu.
Nesmrtelnost duše tvořila východisko pro řadu náboženství a filozofů nejrůznějších systémů: pro reinkarnaci, tedy opakující se pozemskou existenci, byť v různých podobách, v rámci jediného lidského společného jmenovatele tak, jako se celá Příroda cyklicky obnovuje v každém ročním období, aniž by definitivně zanikala.
Zde je třeba počítat s různými variantami: jediným vzkříšením (nikoli na zemi, nýbrž v nebi za znovunabytí téhož těla, které již bylo k dispozici) za účelem radostného prožívání věčného míru poté, co Bůh vykoná soud nad všemi lidmi po skončení světa. Někteří dojdou zmrtvýchvstání, aby žili věčně v nebi, jiní budou dále existovat v pekle a další zůstanou v přechodném stavu, kdy se budou očišťovat od chyb, jež nebyly natolik závažné, aby musely být odměněny mukami pekelnými, ani natolik bezvýznamné, aby umožnily přístup do ráje.
V Indii slouží sanskrtský pojem sansára k označení nepřetržitě se otáčejícího „Kola života“, které se někdy dotýká projeveného světa a v jiných fázích prochází subtilním světem, kde se nacházejí ti, jimž lidově říkáme mrtví. Toto kolo se pohybuje v důsledku lidských činů; jelikož každá akce vyvolává reakci, není možné zastavit koloběh života a smrti, dokud člověk nepovznese své vědomí a nebude uskutečňovat nesobecké činy prosté veškerého osobního zájmu, velkorysé činy ve službě všem bytostem. Tehdy se kolo zastaví, ale zítra se to nestane…
Řecké termíny palingenesis (palin, podruhé, znovu, a genesis, vznik) a metempsychósis (metem, změna; psýché, duše) označují představy podobné reinkarnaci, které zastávaly antické kultury. Z nejrůznějších důvodů, jež více či méně odpovídají nutnosti obnovení duše, znovunabytí vědomí její podstaty, zbavení se příměsí a vlivů hmoty, se člověk musí vrátit ze smrti do pozemského života; a jelikož jsou fyzická těla nedokonalá, přichází smrt jako doba odpočinku a uklidnění před novým začátkem.
Naprosto zastaralá a špatně interpretovaná nám připadá představa transmigrace, pokud se vysvětluje jako možnost, že se lidský duch reinkarnuje do jakékoli formy života, ať už jde o kámen, strom či živočicha, čímž popře všechny logické principy evoluce a vytváří z existence absolutní chaos, v němž nic nemá své místo ani svůj cíl.
Strach ze smrti
Od šestého století, po cařihradském koncilu svolaném císařem Justiniánem za účelem uvalení klatby na některá díla a učení filozofa Origena, veškeré zmínky o preexistenci duše a reinkarnaci – jež figurovaly mimo obvyklou křesťanskou doktrínu – obestřelo ticho zapovězeného. Pro náš západní svět se proměnily v tabu a bylo nutné odvrhnout všechna starověká náboženství, filozofické a psychologické systémy, které rozvíjely tyto doktríny v průběhu dlouhých století. Stejně tak začali být ignorováni myslitelé a spisovatelé, ať už mystického, filozofického či vědeckého založení, kteří se věnovali těmto tématům, nebo se komolila jejich vysvětlení či byli jednoduše prohlášeni za blázny. Minulost bohatá na zkušenosti a na významné projevy moudrosti se zahalila tmou na úkor nových myšlenek, jež zvolna nahrazovaly staré „omyly“, a našli se i tací, kteří tyto „omyly“ připisovali působení ďábla odhodlaného pokoušet lidstvo přeludy a nepravostmi, aby podrobil zkoušce jeho úsudek.
Uplynou takřka dvě století, během nichž se posvátné knihy a filozofické spisy těch nejlepších autorů musejí číst v doslovném smyslu, jako by nikdy neexistovaly symbolismus a šifrovaný jazyk. Nicméně je dobře známo, že každé dílo lze číst více než jedním způsobem, že symboly existují od nepaměti a že duchovnímu rozvoji je přece spíše vlastní zůstávat blíže hlubšímu významu slov než u jednoduchých přirovnání, jež slouží k učinění prvních kroků a k seznámení se s prvními vysvětleními.
Abychom se nespoutali východními příklady, které se mohou našemu způsobu žití a myšlení jevit poněkud cizí, uvedeme několik příkladů významných západních literátů, umělců a filozofů, kteří se v dobách od antického Řecka až do dnešních dnů neostýchali akceptovat nesmrtelnost duše a přirozenou možnost, že duše postupuje řetězcem různých životů, aby nabyla nejrůznějších zkušeností. Začneme u slavného Pýthagory a budeme pokračovat přes Hérakleita, Empedokla, Platóna, Aristotela, Cicerona, Vergilia, Ovidia, Plútarcha, Plótína a neoplatoniky obecně k císaři Juliánovi... Středověk zastírá myšlení závojem a to se s plnou silou navrací až s renesancí v textech Danta, Marsilia Ficina, Pica della Mirandoly, mnoha velkých aristokratů, kteří vystupovali v roli mecenášů umělců a filozofických hnutí, jako byly neoplatonismus, pýthagoreismus, kabala, hermetismus, alchymie a svobodné zednářství. Dále se můžeme zmínit o Paracelsovi, Giordanu Brunovi, Shakespearovi, Thomasu Campanellovi, Johnu Miltonovi, Spinozovi, Leibnizovi, Voltairovi, Benjaminu Franklinovi, Davidu Humeovi, Kantovi, Lessingovi, Herderovi, Goethem, Schillerovi, Fichtem, Hegelovi, Schopenhauerovi, Thomasi Carlyleovi, Balzakovi, Victoru Hugovi, Emersonovi, Edgaru Allanu Poeovi, Tennysonovi, Kirkegaardovi, Flaubertovi, Dostojevském, Tolstém, Ibsenovi, Marku Twainovi, Bernardu Shawovi, Gustavu Mahlerovi, Rudyardu Kiplingovi, Yeatsovi, Romainu Rollandovi, Rilkem, Hermannu Hessem, Chalílu Džibránovi, D. H. Lawrenceovi, Priestleym, Aldousu Huxleym a mnoha a mnoha dalších, jejichž výčet je prakticky nekonečný. Cožpak lze pochybovat o tom, že měli dostatek soudnosti na to, aby nepředkládali svá přesvědčení či filozofické myšlenky, pokud by nebyly dobře uvážené, někdy dokonce podepřené vědeckými poznatky?
Náboženství a věda
V průběhu posledních dvou století se vedle bariéry mezi životem a smrtí, která byla vystavěna kvůli chabému porozumění Přírodě, vztyčila bariéra nová. Protiklad mezi vědou a náboženstvím ještě více vyostřil rozdíly mezi těmito dvěma pojmy, a pokud se ještě někde otevírala nějaká štěrbinka duchovní svobody, věda se postarala o její zesměšnění v rámci nové klatby: „nic z toho nelze dokázat“, „pro tato tvrzení nemáme vědecké důkazy…“
Cílem bylo prokázat abstraktní pravdy s využitím materiálních prostředků. Cílem bylo – a jistou dobu se ho i úspěšně dosahovalo – redukovat psychický, intelektuální a duchovní život na pouhé výměšky nejrůznějších žláz. Všechno se redukovalo na organické fungování těla, a tudíž mohl existovat jen jediný život: tento vezdejší; a smrt byla považována za konec všeho.
Avšak věda není odtržena od člověka a právě lidský neklid přiměl vědu upřít se k novým oborům, novému bádání, k novým způsobům interpretace skutečnosti. Tak se zrodila mnohá „para-“: paranormální, parapsychologické, parafyzikální a mnohé další jevy, které hodlaly objasnit události vyžadující vysvětlení, ať už jakkoli absurdní.
Bohužel se vedle seriózních výzkumů, jejichž cílem bylo odhalit pravdu, vyrojili – ostatně jako vždycky a jak tomu bude i nadále – podvodníci, kteří využili tohoto nového fenoménu, aby na něm zbohatli. Pokoutní spiritisté, prohnaní mágové, pouťoví jasnozřivci a bezpočet médií komunikujících s oním světem si namastili kapsy na úkor cesty poznání, která by se bez nich mohla otevřít mnohem rychlejším a čistším způsobem.
Navzdory houfům šejdířů potřeba vědět a vědět s jistotou neztrácí svou energii. V dnešní době se stále častěji objevují práce popisující fenomény, které se ještě donedávna považovaly za neobvyklé či nemožné. S tím, jak mizí strach z jejich odkrývání, se postupně dostávají na veřejnost. Lékaři a psychiatři, zaštítění rigorózností své profese, se zabývají velmi konkrétními případy, v nichž se vzpomínky vyjevené jistými osobami v hypnotickém transu musejí vzhledem ke své reálné existenci vztahovat k dobám minulým, neboť je vyloučena možnost jakéhokoli úmyslného podvodu či triku.
Další pozorování se soustřeďují na sféru lidí nevyléčitelně nemocných nebo lidí setrvávajících v hlubokém kómatu, kteří jsou prohlášeni za mrtvé, avšak znovu se „vracejí“ do svého těla, do „života“ a s větší či menší přesností líčí své zážitky z pobytu „na onom světě“. Shody ve vyprávění milionů lidí z různých koutů světa, různého vzdělání a náboženského vyznání nás opravňují k domněnkám, že by bylo jen velice obtížné všechny tyto lidi přesvědčit, aby vyprávěli tytéž zážitky. Spíše se zdá, že se konečně nacházíme před možností průniku za hranici, jež nám vždycky připadala hrozivá a nedotknutelná, či přinejmenším od doby, kdy jistá tabu ohledně smrti v průběhu domnělé a vytoužené evoluce proměnila tento přirozený jev s jeho logickou rolí v něco strašlivého a bolestivého.
Opět, a v moderním hávu, se jako podněcovatel těchto zážitků na scéně objevuje Satan, pokud se je jejich odpůrci nepokoušejí vysvětlit coby prosté účinky požití drog nebo výplod horečnaté fantazie některých duševně vyšinutých jedinců. Navzdory tomuto všemu má razance určitých hlubokých prožitků zásluhu na tom, že se cesta neuzavírá, nýbrž naopak nechává volný průchod novým představám.
Nelze popřít, že v živých bytostech existuje „instinkt“ – máme-li to nějak nazvat – věčnosti. Všechno živé se vzpírá smrti, ať už jednoduchými činy či reflexy, nebo v podobě úzkosti, která skličuje lidi konfrontované s bolestnou nutností navždy opustit svou existenci, třebaže jsou v nich stále živé sny a naděje. Nepřestává v nás hořet touha nezemřít, nezanechat po sobě nedokončené věci či mít nové životní příležitosti.
Nepřestává v nás hořet touha neztratit jednou provždy bytosti, které milujeme; je obtížné přistoupit na myšlenku, že odejdeme a opustíme tolik milovaných lidí bez možnosti setrvávat s nimi v kontaktu nebo že tito lidé odejdou před námi do temného světa – pokud to svět je –, odkud s námi už nebudou schopni komunikovat. Je těžké přistoupit na myšlenku, že na tento svět přicházíme jen jednou, že máme jen velmi málo let na to, abychom se naučili všechno, co potřebujeme k dosažení zralosti, a že po této krátké – šťastné či nešťastné – zkušenosti se nám nenabízí jiné východisko než poněkud nudný ráj v případě těch nejaktivnějších, nebo hrozné peklo v případě těch, kteří doopravdy nepochopili hodnotu chyby.
Bez ohledu na obtíže a zákazy, nevěřícnost a zoufalství existuje mnoho lidí, kteří se pokoušejí, tím či oním způsobem, tuto nepřekročitelnou bariéru překročit. Konec konců není třeba se znovu dotýkat těch, kteří zemřeli před námi, nebo je slyšet, abychom „ucítili“, že jsou nablízku, že je můžeme nejednou vnímat, že existují trvalé psychologické, citové, duševní, morální a duchovní vazby. Konec konců je docela možné, že ti, již jsou na „druhém břehu“, se nás rovněž pokoušejí oslovit, a pokud ne každý den, pak za výjimečných okolností, jak je tomu i v běžném životě, kdy také nemusíme být ždy bok po boku, abychom se chápali a komunikovali spolu.
Život nabude hlubšího smyslu, když k němu připočteme smrt jako období přirozeného odpočinku, jako sen, který nám umožňuje vstřebat tisíc a jednu situaci předtím, než se opět probudíme. A smrt má smysl, pokud vnímáme Jediný Život, jenž se projevuje na jedné i na druhé straně bariéry.
Život a smrt se navzájem podpírají a doplňují. Pokud jsme nyní naživu, s využitím podobnosti a analogie můžeme říci, že jsme přišli z nějaké jiné formy života a míříme k jeho dalšímu aspektu. Proč má lidstvo trpět tímto strašlivým pudem přežití; proč dávat v citech a myšlení prostor něčemu, co neexistuje?
Bylo by zajímavé přetavit tuto touhu po přežití do jasného vědomí nesmrtelnosti a umožnit, aby každá minuta naší existence měla hodnotu kroku kupředu, zkušenosti užitečné pro věčnost, neustálého spojení s těmi, kdož se ubírají stejnou cestou. Je možné, že díky tomu jednou provždy ustanou nekonečné debaty o životě a smrti a my naopak získáme možnost zůstat bdělí a aktivní jak v životě, tak ve smrti, jak z jedné, tak z druhé strany dveří, které nám připadají stále méně děsivé a obávané. Neboť jde o Dveře našeho Domu, jimiž se zároveň vchází i odchází.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 162.
