Zhruba před sto lety proběhlo setkání dvou osobností. Jedním účastníkem této schůzky byl faraon Egypta, Tutanchamon, který žil před více než třemi tisíci lety a na kterého se už úplně zapomnělo. A tím druhým byl člověk, na něhož by se ani nevzpomnělo, nebýt tohoto setkání, badatel Howard Carter. Projděme nyní strastiplnou cestu osudu, která spojila tyto dvě osobnosti natolik pevně, že pro historii budou nerozlučnou dvojicí.
Howard Carter se narodil 9. května 1874 do chudé anglické rodiny malíře krajin. Po otci zdědil talent i způsob obživy a nezdálo se, že by jeho životní dráha měla být jiná. Vzdělání získal jen základní, neboť rodiče neměli prostředky na jeho studium. V sedmnácti letech dostal od movitějšího a vzdělaného příbuzného Percyho Newberryho pracovní nabídku pomáhat při vykopávkách v Egyptě. Nabídku přijímá a cestuje do země, o které neví skoro nic, aby pracoval v oboru, jenž je pro něj také velkou neznámou. V Egyptě se setkává s archeologií, která je v té době spíše volnočasovým zájmem než vědeckou disciplínou. Výzkum se často provádí nesystematicky a nahodile. Používání velkých palic, krumpáčů či dynamitu také není nic ojedinělého. Howard sleduje, jak je nenávratně zničeno více věcí, než je objeveno.
O jeho setkání s historickým Egyptem můžeme mluvit jako o lásce na první pohled. Monumentální architektura a symbolické umění ho uchvátí natolik, že se ze zaměstnání stává životní cíl. Začíná sám naplno studovat vše o Egyptě. Ve volném čase čte množství odborných knih a snaží se co nejlépe pochopit symbolickou hodnotu této monumentální civilizace. Uvědomuje si, že kultura, kterou obdivuje, existovala v takřka nezměněné podobě více než čtyři a půl tisíce let.
V roce 1899, po osmi letech samostudia, získává pozici inspektora památek Horního a později i Dolního Egypta. Je pokládán za jednoho z největších odborníků, který si však nebere servítky vůči svým otitulovaným a movitějším kolegům a kritizuje je za jejich spíše sportovní než vědecký přístup. Jeho oblíbenost u archeologů klesá.
Carter však nepřestává se samostudiem. Čte dochované písemnosti o egyptském pohřbívání, ve kterých objevuje pojetí člověka jako bytosti, jež nemá jen fyzické tělo, ale i jemnější úrovně. Egypťané nevnímají smrt jako něco definitivního a konečného, ale jako jednu z mnoha událostí v životě. Toto pojetí ho natolik fascinuje, že sní o nalezení neporušené hrobky. Jenže kde hledat? V Dolním Egyptě byly hrobky faraonů vyloupeny už ve starověku. Zbývá tedy jediné místo, Théby a jejich Údolí králů. Při bedlivém studiu zjišťuje, že nikde nejsou žádné předměty z hrobky faraona Tutanchamona. Navštěvuje i černý trh a různé překupníky, avšak o Tutanchamonovi nikdo nic neví. Jeho kolegové to vysvětlují tím, že mladý král vládnoucí pouhých osm let v neklidné době, která následovala takřka hned po Achnatonových necitlivých reformách, pravděpodobně nebyl ani jako faraon pohřben. S touto odpovědí se však Carter nespokojil. Vždyť mezi Achnatonem a Tutanchamonem vládl pouhých dvanáct měsíců Schmenkare a po Tutanchamonovi vládl Aje také pouze jeden rok, a hrobky obou byly už nalezeny.
V roce 1905 se jeho sen o setkání s Tutanchamonem drolí a mění v prach. Jeho arabský podřízený, který hlídá vstup do jedné z hrobek, odmítne vpustit skupinu alkoholem posilněných turistů, kteří chtějí památku navštívit po otevírací době. Dojde i k fyzické potyčce, která naštěstí nemá žádné zdravotní následky. Přesto bohatí a vlivní turisté žádají Carterovu omluvu a propuštění hlídače. Howard nesnáší povýšené jednání bohatých a nabubřelých lidí a navzdory tomu, že v sázce je jeho zaměstnání snů, odmítne se omluvit. Dostává výpověď, živí se malováním a nechává se najímat jako odborník, když si někdo chce koupit nějakou starožitnost na trhu, protože dokáže velmi rychle odhalit padělek, což nepřispívá k jeho oblibě u místních prodejců.
V roce 1907 do jeho života vstupuje lord Carnarvon. Carter nejdříve spolupráci odmítá, nechce mít s boháči nic společného, posléze však poznává lordův upřímný zájem o Egypt a začíná spolupráce, která končí až smrtí lorda v roce 1923.
Howard díky lordu Carnarvonovi získává takřka neomezené možnosti a volnou ruku až na jednu věc: povolení kopat v Údolí králů. To vlastní bohatý Američan, který se odmítá této výsady vzdát. Až v roce 1914 konečně získávají tak vytoužené povolení, ale kopat se nezačalo. Přišla první světová válka, a oba musí opustit milovaný Egypt, aby sloužili své vlasti.
Skutečné hledání v Údolí králů začíná až v roce 1917. Carter se nejdřív rozhodne zbavit dědictví po svých nadšených předchůdcích. Jedno celé období věnuje odvozu mnoha tun suti, kterou tito zanechali po své archeologické činnosti a házeli si ji doslova pod nohy takovým způsobem, že dno údolí se o dva až tři metry zvedlo. Po této do té doby nezvyklé činnosti zavádí druhou novinku: nakreslí mapu celého údolí a rozdělí je na jednotlivé úseky. Všechny tyto systematické kroky později převezme archeologie jako základ pro svá vědecká zkoumání.
Na začátku sezony 1922–1923 lord Carnarvon oznamuje Carterovi, že budou muset ukončit pátrání po Tutanchamonovi, protože rodinné jmění se v důsledku egyptského dobrodružství dosti zmenšilo. Carter ho však přesvědčí, že mu zbývá poslední místo, dříve zasypané hromadou suti a kamení, a právě tam se Carter 4. listopadu 1922 poprvé setkává s Tutanchamonem. Později o tomto okamžiku píše ve své knize:
Tři tisíce, ba snad čtyři tisíce let uplynulo od doby, kdy se lidská noha naposledy dotkla půdy, na níž nyní stojíte. A přece, když si prohlížíte známky nedávného života kolem sebe – zpola naplněnou káď vápna pro omítnutí dveří, začerněnou lampu, otisk prstu na čerstvě barveném povrchu, pohřební věnec, zanechaný na prahu na rozloučenou – zdá se vám, jako by to bylo včera. Dokonce dýcháte tentýž vzduch, nezměněný po staletí, který dýchali ti, kdož uložili mumii k odpočinku. Čas je vyřazen těmito malými intimními detaily a připadá vám, že přicházíte rušit.
V tuto chvíli bychom si mohli říct: a zazvonil zvonec a nastal šťastný konec, jenže to nejhorší Cartera teprve čekalo. Jakmile se svět dozvěděl, že se našla neporušená hrobka neznámého faraona, všichni ji chtěli za každou cenu vidět. Novináři nechtěli psát o ničem jiném než o tomto zázraku a jedinou překážkou, která jim stála v cestě, byl právě Carter. Ocitl se pod obrovským tlakem pomluv, vlády a novinářů. On však nepovolil, věděl, že by hrobka mohla být ve velmi krátkém čase nenávratně zničena. Odmítl do ní kohokoli vpustit, až na pár jednotlivců kvůli svědectví. Systematicky vše zapisoval, restauroval, balil a posléze převážel do Káhirského muzea, aby zachoval krásu Tutanchamonovy hrobky i budoucím generacím. A za to mu právem patří naše vděčnost a obdiv.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 159.
