Moudrost má přednost přede vším ostatním a nijak se nám nevyhýbá a není k naší cestě lhostejná. Sama nám spěchá vstříc, oči nám protírá, jako orlí mláďata nás přivyká hledět do slunce a náš zrak díky ní neustále sílí.
Giordano Bruno, To Divine Rudolphus II., Praha 1588
Poselství jeho díla
Přestože Giordano Bruno žil v letech 1548–1600, svými idejemi předběhl svou dobu o několik století. Za své myšlenky a odvahu je prosazovat ale zaplatil životem: 17. února roku 1600 byl v Římě upálen. Jelikož dodnes z jeho filozofie čerpáme poznání i inspiraci pro život, připomínáme si v tomto měsíci jeho památku i mimořádné dílo.
Nechceme přinést další výčet spisů, které vyšly z ruky filozofa, astronoma, polyglota, učitele umění paměti a jedné z největších renesančních bytostí. Spíše bychom rádi poukázali na rozsah jeho úvah, které mu přinesla filozofie. A snad tím dokážeme vzbudit trochu zvídavosti…
Část jeho myšlenek je věnována etice (nazývá ji dokonce nejmilejší mezi dcerami Múz) a nastavuje člověku zrcadlo odkrývající jeho nevědomost, omezenost a pýchu, s jakou je staví na odiv. Zároveň útočí i na hrabivost, chování národů Evropy vůči domorodcům za oceánem nebo na náboženství, které brání člověku projevit jeho přirozené city. Morální život se dle Bruna řídí stejnými zákony jako Příroda sama.
Vesmír je nekonečný. V tom navazuje na Mikuláše Kusánského, a dokonce předčí Mikuláše Koperníka a bere jeho Slunci výsadní postavení být středem. Teologicky se na svět dívá tak, že všemohoucí Bůh nemůže stvořit něco menšího než nekonečné univerzum projevující se nádhernou harmonií. Dospívá k tomu, co bychom nazvali panteismem, protože vnímá za základ kontinuity vesmíru duši světa, jejíž částečky jsou obsaženy v každé věci a zároveň každá z těchto částí v sobě skrývá obraz celku.
Pražská kapitolka
Věčný poutník Evropou Giordano Bruno strávil během svého života šest měsíců v Praze. Jak sám uvedl při výslechu inkvizicí v roce 1592: Dal jsem zde do tisku knihu o geometrii a věnoval ji císaři Rudolfu II. Dostal jsem od něho tři sta tolarů. Do Prahy přijel o Velikonocích roku 1588. Bohužel není známo, kde bydlel ani čím se zabýval. Víme pouze, že zde vydal dvě, zřejmě již připravené, knihy.
Jordanus Brunus Nolanus de specierum scrutinio et lampade combinatorio Raymundi Lullii, doctoris heremitae omniscii prope modumque divini (O zkoumání pojmů a umění kombinačním Raymonda Lulla, poustevníka učeného, všeznajícího a svým způsobem božského). Knížečka zahrnuje jakási cvičení v latinské gramatice. Jde o kombinace třech základních pojmů: dobro, velikost, trvání. Bruno byl nadšen Lullovým studiem struktury jazyka, ale jako renesanční filozof i jeho zájmem o pythagoreismus, mystiku a hermetismus.
Historikové uvádějí, že Bruno, když přišel do nějakého sídelního města, obvykle sepsal spis o Lullově nauce, nabídl ji místnímu vladaři jako poučení o magii a tajných vědách a připojil návod, jak se učit cizím jazykům. Vladař ho přijal a doporučil univerzitě ve městě. Jakmile ale Bruno přednesl své myšlenky o univerzu a přidal kritiku oficiálních učení, musel univerzitu i město opustit.
V Praze vydal spis u pražského tiskaře Jiřího Černého z Černého Mostu a věnoval ho španělskému vyslanci donu Guillenovi de San Clemente. Ten se měl údajně považovat za vzdáleného potomka Raymonda Lulla. Snad i proto finančně podpořil vydání dalších Brunových spisů a mohl mu zprostředkovat audienci u císaře.
Objemnější spis o sto osmnácti stranách vydaný v Praze nesl název Jordani Bruni Nolani Articuli centum et sexaginta adversus huius tempestatis mathematicos atque philosophos centum item et octoginta praxes, ad totidem promlemata, caeteris quadam ardua, quaedam vero impossibilia, possibili et faciliore negotio persequenda (Sto šedesát článků proti soudobým matematikům a filozofům a také sto osmdesát řešení téhož počtu problémů, které ostatní pokládají za obtížné nebo dokonce neřešitelné, snadno a jednoduše provedených). Kniha vyšla u knihaře Jiřího Dačického.
Bruno odjíždí z Prahy a netuší, že mu zbývá pouze o málo více než tři roky svobody. Posledních osm let svého života stráví ve vězení a v utrpení. Tři roky po upálení je oficiálně zakázáno veškeré jeho dílo i myšlenky… Po několika staletích znovu ožívá jako duch renesance.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 155.
