Najednou to všichni víme… Doba je těžká a zlá. Covid drtí ekonomiku i lidské duše a osudy, a když spatříme světlo na konci tunelu, nové informace je zase zacloní. Virus mutuje, dodávky vakcíny váznou a někteří jsou nespravedlivě očkováni dávkou, kterou by bylo spravedlivější vylít do kanálu. A do toho ještě ten strašný kůrovec a oxid uhličitý. Mediální prostor se naplnil moudrými hlavami, které věští zkázu a vědí, že ONI to dělají špatně.
Skoro se zdá, že uprostřed světové bezradnosti jak nejlépe postupovat, se šíří další virus, virus pravdy. Ten způsobuje zvláštní stav mysli, který můžeme pojmenovat Já vím. Tento virus působí na duševní stav mnoha lidí tak, že vědí, že veškerá opatření a postupy jsou namířena snad schválně proti nim a je třeba je změnit tak, aby se jejich situace zlepšila, nebo dokonce, aby z ní těžili. Je to virus našeho JÁ, které bytní a přetváří nás v ryzího egoistu, který VÍ, a proto má svaté právo dosáhnout svého.
Pravda je stále méně „pouhou“ pravdou, kterou hledají milovníci moudrosti, mající na zřeteli Sokratovo Vím, že nic nevím. Nyní je v módě MOJE/NAŠE JEDINÁ PRAVDA, a za tu je třeba bojovat. Zdá se mi však, že slábne ochota střetávat se v souboji argumentů, jehož cílem je pravdivost potvrdit nebo vyvrátit, aby na konci bylo možné nalézt stanovisko, o kterém by všichni zúčastnění s ohledem na pravdu mohli stejně jako Platon prohlásit – Podobá se (Pravdě).
Dnes se pravdou obvykle stává názor, který dokáže překřičet soupeře, avšak často jen do doby, než se najde hlas silnější nebo zajímavěji zabarvený. Ztrácíme úctu a respekt jeden k druhému, a v důsledku toho sílí přesvědčení, že národ je rozdělený, že svět je rozdělený a ti druzí, ONI s jiným názorem, přinesou jenom zmar a zkázu.
Moudrý král naslouchá rádcům i lidu, moudrý demokrat bojuje argumentem a přesvědčováním, moudrý člověk naslouchá druhým a snaží se vidět věci i jejich očima. Toto není moudrost s velkým M, ale moudrost filozofa – milovníka moudrosti, člověka, kterému záleží na tom, jak žije on i ostatní. Základem je pokora, vědomí omezenosti svého poznání a respekt k lidem okolo nás.
Vrátíme se na začátek. Žijeme v těžké době. Položme si ale několik otázek. Je tato doba těžká pro všechny? Byla vůbec nějaká doba lehká? Co je těžké a co je lehké? Asi můžeme s klidným svědomím říct, že se střídají období těžší a lehčí. Avšak někdy se to týká oblastí lokálních, někdy i celého světa, jindy alespoň jednotlivců. Jisté ale je, že mnohokrát bylo mnohem hůř.
Již Buddha však upozorňoval na to, že bolest je neoddělitelnou součástí našich životů a zvítězit nad ní můžeme jen skrze vnitřní transformaci sebe sama, která nám umožní změnu postoje k tomu, co se děje nezávisle na naší moci s tím něco udělat a zvládáním toho, co v naší moci je. Trápení a těžkosti v životě zde nejsou proto, že nás chce Bůh nebo vesmír týrat, ale proto, abychom se posunuli, abychom se transformovali. Určitě individuálně a v řadě případů i kolektivně. To nás vrací zpět k hledání pravdivého a moudrého, tedy k filozofickému postoji.
Život přináší těžkosti. Je to jeho podstata, je to motor, který jej pohání a stejně jako v motoru se musí střídat exploze a uvolnění, nádech a výdech, akce a odpočinek. To, co můžeme udělat, je nalézt co nejlepší způsob, jak tento motor seřídit a promazat, poznat jakou rychlost zařadit a jak šlapat na brzdu podle okolností, které právě nastaly. Dnes se například můžeme rozhodnout, že budeme dodržovat s nejlepším vědomím a svědomím to, co může zlepšit náš život individuální a kolektivní.
Například přemýšlet o tom, co skutečně potřebuji, abych produkoval méně odpadu, a ten abych ještě pokud možno využil nebo alespoň třídil. Dobře zvážit, zda, koho a proč budu volit ve volbách. Také najít způsob, jak co nejlépe dodržovat opatření, která snad omezí šíření Covidu, aniž bychom se z toho zbláznili. Například doporučit či půjčit si vzájemně hezký film či knihu, nebo se domluvit s někým, kdo mi chybí, a udělat si procházku nebo výlet na čerstvém vzduchu někde, kde nejsou tisíce lidí, a kde dva metry nejsou vzdálenost, která by bránila komunikaci a tomu, být spolu, aniž bychom se ohrožovali.
Nejsme Buddha, abychom v tomto okamžiku dosáhli osvobození od utrpení, od těžkostí v životě. Ale nejsme beze zbraní. Tou nejlepší, kterou máme, je zdravý rozum. Ten se z jedné strany opírá o vědomí, tedy schopnost zkoumat a přemýšlet o okolnostech a nacházet vhodná řešení. Z druhé strany je jeho oporou svědomí, morální kořen, ze kterého vyrůstá naše Já, pevný základ, který jsme již dobyli, dobrá tradice, na které můžeme stavět svůj další život a rozvoj. Třetí oporou, která zajišťuje stabilitu, je úcta a respekt. K sobě, na základě toho, co jsme již dosáhli a toho, co dosáhnout chceme a můžeme. Především ale úcta a respekt k ostatním, protože naprostá většina lidí chce svůj život žít dobře. Daří se jim to různě. Někdy lépe, někdy hůře. Stejně jako my sami se někdy mýlí a jindy se blíží pravdě. Avšak jediným člověkem, za jehož život neseme plnou odpovědnost, jsme my sami. Tak ho vezměme do svých rukou. Je to lepší, než žít ve světě, kde za vše mohou ONI, kteří to dělají špatně.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 134.
