Krásná a nejkrásnější Alexandrie bylo skutečně oficiální označení města v dobách jeho největší slávy. Při návštěvě dnešní Alexandrie však musíme počítat s tím, že zde nalezneme již jen velmi málo památek, které by nám přiblížily onu starověkou Alexandrii, jež kdysi tvořila centrum vzdělanosti tehdejšího světa a zároveň byla křižovatkou a místem setkání mnoha kultur a národů, které zde zapustily své kořeny.
Dnes je Alexandrie druhé největší město Egypta s více než třemi milióny obyvatel a zároveň je největším egyptským přístavem. Leží na pobřeží Středozemního moře, západně od nilské delty. Svojí atmosférou a kulturním dědictvím je v mnohém vzdálena ostatním částem země. Ulice jsou přeplněné lidmi, stánky nabízejícími nejrůznější zboží, auty a povozy. Vše působí velmi rušně a živě. Přesto je to úplně jiný ruch než dříve, neboť Alexandrie se od dob svého založení doslova proměnila v základech. Musíme tedy využít naši představivost, abychom se vrátili do dávných dob, kdy Alexandrie prožívala dny své největší slávy. Ze všech možných koutů světa sem přijížděli slavní učenci, filozofové, vědci, umělci nebo lidé, kteří chtěli pouze na vlastní oči spatřit život a nádheru tolik opěvovaného města, v jehož ulicích zněly od rána do večera hlasy hovořící mnoha jazyky.
Egypt se po dlouhém období rozkvětu ocitl v roce 343 př. n. l. pod nadvládou Perské říše. Veškerá moudrost a nádhera starodávného Egypta ustupuje do pozadí a zdá se, že tato civilizace již došla konce své cesty. A přesto ještě plamínek moudrosti neuhasl a Egypt dostává naposledy možnost, aby přenesl své starodávné učení ostatním národům, které zde naleznou svůj domov a budou čerpat z jeho hlubokých pravd, jež vedly tento národ po tisíciletí.
V roce 332 př. n. l. při svém tažení proti Persii přichází do Egypta velký vojevůdce Alexandr Veliký. Alexandr se stává osvoboditelem pro egyptský národ, neboť ho zbavuje perské nadvlády a poskytuje mu svobodu, která umožnila Egyptu obnovu mnoha chrámů, které vždy spojovaly egyptský lid s bohy a byly místem uchování mystérií a pravd, z nichž Egypt čerpal svou moudrost. Samotný Alexandr byl egyptskými kněžími prohlášen v Memfidě za syna boha Amona, a byl tak uznán vládcem Egypta. Ještě dříve než byl prohlášen za božského syna, měl jedné noci zvláštní sen.
Sen o založení města
Alexandr, poté co dobyl Egypt, velmi toužil založit velké a lidnaté město, které by nazval podle svého jména. A přestože již na vybraném místě nechal vyměřit půdu a vztyčit hradby, jednou v noci měl prorocký sen. Ve snu k němu přistoupil šedovlasý muž důstojného vzhledu a zarecitoval mu verše: Potom jest jakýsi ostrov tam v moři, jež velmi se vlní, před zemí egyptskou leží a Faros mu říkají jménem. Jakmile se probudil, vypravil se na ostrov Faros a spatřil tam místo vynikající svou polohou. Rozhodl se řídit radou zjevenou ve snu a začal hned plánovat podobu města. A protože neměli po ruce nic jiného než ječmen, začali jím na zemi vyznačovat půdorys budoucího města. Po dokončení práce měl král z plánu radost, avšak náhle od blízké laguny přiletělo hejno ptáků, snesli se na ječmen a pustili se do něj, dokud všechen nesezobali.
Alexandros byl velmi znepokojen tímto znamením, avšak věštci mu sdělili jeho pravý význam, který říká, že zakládá město, jež bude velmi bohaté a bude poskytovat živobytí mnoha rozmanitým lidem. Spokojil se s výkladem věštby a dal příkaz k zahájení prací na budování města, které ponese jeho jméno – Alexandrie. A tak byl roku 331 př. n. l. položen základní kámen budoucího slavného města, jež se stane, jak ho jednou nazval Alexandr, zlatým šperkem mezi Východem a Západem. Stavby se ujal významný architekt Deinokrates z Rhodu, který byl členem Alexandrovy družiny a netrpělivě čekal na svou příležitost.
Alexandr Veliký se dlouho netěšil z krásy a velikosti svého města, neboť v roce 323 př. n. l. umírá. Po jeho smrti převzal správu nad Egyptem Alexandrův vojevůdce a přítel Ptolemaios, syn Lagův. Egyptu vládne nejprve jako jeho správce, a v roce 305 př. n. l. po smrti jediného Alexandrova potomka se prohlásil egyptským králem a přijal řecký přídomek Sótér neboli Zachránce. Jako egyptský faraón získává trůnní jméno Setepenre Meriamon neboli Vyvolený Reem, Miláček Amonův. Tímto obdobím začíná slavná vláda dynastie Ptolemaiovců, která vládne Egyptu až do roku 30 př. n. l. Ptolemaios byl přijat jak Egypťany, kteří si zachovali kladný vztah k následovníkům Alexandra, tak Makedonci a Řeky. Byl si vědom významu starodávné moudrosti, kterou Egypt vlastnil, a vždy vystupoval s velkou úctou k této tradici. Umožnil všem národům, aby zde žily podle svých vlastních tradic, a nikdy nenadřazoval jednu kulturu nad druhou, ale snažil se postupovat vždy spravedlivě jak vůči Egypťanům, tak i Řekům. Tímto přístupem umožnil přirozené a nenásilné spojení západní a východní kultury a jejich neustálé vzájemné obohacování. Toto spojení bylo podpořeno i novým hlavním božstvem, které bylo uctíváno oběma národy. Za jeho vlády se Alexandrie stává hlavním městem Egypta.
Zrození nového božstva
Stejně jako měl Alexandr prorocký sen o založení Alexandrie, i Ptolemaios měl jednou v noci sen, ve kterém se mu zjevil bůh, jenž ho žádal, aby vypravil poselstvo do černomořské Sinópy a převezl odtamtud jeho sochu do Alexandrie. Na základě tohoto snu a po poradě s kněžími nechal Ptolemaios dopravit sochu boha do Alexandrie, kde začal být uctíván pod jménem Seraphis. Zahrnoval v sobě charakteristiky egyptských bohů Osirida a Apida a řeckých bohů Dia a Asklépia.
Mou hlavou je nebe, mým břichem je moře, mýma nohama je země, moje uši jsou v celém éteru, moje oči jsou světlem všude zářícího Slunce. Bůh Seraphis se stal novým ochranným božstvem a uctívali ho v mnoha chrámech Egypťané i Řekové. Stal se náboženským sjednocujícím prvkem mezi oběma národy. Vlastnil velkou léčivou sílu, která měla moc uzdravovat jak tělo, tak duši. Ptolemaios I. začal se stavbou chrámu boha Serapida. Ten byl však dokončen až za vlády jeho nástupců. Byl v řeckém slohu a starověké popisy ho označovaly za jeden z největších chrámů na světě. Jediné, co dnes můžeme spatřit z jeho velikosti a nádhery, je takzvaný Pompeiův sloup, který byl pravděpodobně součástí kolonády chrámu. Byl vytvořen z asuánské červené žuly, je vysoký 26,9 m a zakončený korintskou hlavicí. Podle nápisu na jeho podstavci byl vztyčen roku 297 n. l. na počest císaře Diokleciana. Tyčí se na písečné vyvýšenině nad kasematy Serapidova chrámu jako osamělý strážce skryté moudrosti. Kasematy jsou zpřístupněny pouze částečně, snad časem budou odkryty více, a nám tak budou dostupné poznatky, které jsou dosud zahalené.
Slyšela jsem vyprávět příběh o tom, že jednou byly v těchto podzemních chodbách v písku na zemi nalezeny znatelné hadí stopy, což je velmi zajímavé, neboť had byl atributem boha Serapida a symbolizoval spojení s mocnými silami země a zároveň představoval léčivé přírodní síly.
Další zajímavostí je, že na povrchu, v místech, kde se pravděpodobně kdysi nacházela svatyně boha Serapida, roste krásný zelený keř. Tento keř je jedinou zelenou ozdobou v celém areálu, neboť zde jinak nerostou žádné keře ani jiné rostliny.
Růst a budování Alexandrie
Do Alexandrie, která se brzy stala metropolí celého Středomoří, stále přicházeli noví lidé a usazovali se zde. Vedle sebe zde žilo s vzájemnou úctou a respektem mnoho národů – Egypťané, Řekové, Syřané, Libyjci, Židé, Etiopané, Peršané a další.
Ostrov Faros byl spojen s pevninou mohutnou hrází, která byla dlouhá sedm stadií (asi 1,5 km), a proto byla nazvána Heptastadion. Po obou stranách hráze vznikly přístavy: důležitější východní přístav zvaný Portus Magnus a západní zvaný Portus Eunostos. Postavené město oddělovalo Středozemní moře od velkého jezera Mareótis, které bylo kdysi spojeno splavnými kanály s Nilem. Na tomto jezeře vznikl třetí přístav, který se stal místem velmi čilého obchodování. Z Egypta se přes Alexandrii vyvážela pšenice, papyrus, barevné sklo, tkaniny, a do Egypta naopak směřovalo ovoce, víno, koření, vzácná dřeva, masti, drahokamy, perly, hedvábí.
Deinokrates se ukázal jako velmi zručný a nadaný architekt. Ulice, i ty nejmenší, byly vytyčeny naprosto přímo a protínaly se v pravém úhlu. Výhodou tohoto rozvržení bylo, že do ulic mohl neustále proudit od moře svěží severní vítr. Dvě velmi široké (30 m) a nádherné hlavní třídy vedoucí ke čtyřem hlavním branám v městských hradbách byly v noci osvětleny, stejně jako brány a menší ulice. Podél ulic vedla krytá sloupořadí, tryskaly zde nesčetné fontány a mezi množstvím uměleckých soch vyrůstaly nádherné paláce, soukromé domy, umělecké dílny a obchody. Nejkrásnější ozdobou byly rozlehlé parky a zahrady kvetoucí po celý rok. Důležitou součást města tvořily i velkolepé chrámy a svatyně. Důmyslný byl systém zásobování města pitnou vodou: přiváděl ji kanál vedoucí z ramene Nilu do podzemních nádrží.
Není divu, že nádhera tohoto města přinášela klid a harmonii všem, kteří zde žili, pracovali a vzdělávali se. Alexandrie tvořila nádherný domov pro všechny lidi hledající poznání o věčných pravdách a zákonech, které řídí Univerzum.
Maják na ostrově Faros
Ty, kteří přijížděli po moři, vítala Alexandrie světlem svého majáku proslaveného po celém světě. Maják stál na ostrově Faros, dnes již úplně spojeném s pevninou. Se stavbou se začalo za vlády Ptolemaia I. a dokončen byl roku 280 př. n. l. za vlády Ptolemaia II. Maják se skládal ze tří částí. Nejnižší, čtyřboká část byla nasměrována do čtyř světových stran, prostřední, mající podobu osmistěnu, ukazovala směry nejdůležitějších větrů. V nejvyšší, kulaté části bylo umístěno ohniště, jehož záři odrážela velká zrcadla. Světlo na moři bylo prý vidět ze vzdálenosti šedesáti kilometrů. Údaje o výšce majáku se liší – od 120 do 180 metrů. Když stavitel Sostratos dokončil stavbu majáku, vyryl do něj nápis: Pro mořeplavce postavil a bohům ochráncům zasvětil Sostratos, syn Deksifana z Knidu. Kupole majáku byla ozdobena obrovskou sochou boha moře Poseidona.
Maják se zřítil při velkém zemětřesení ve čtrnáctém století. Kusy jeho mramorového a žulového zdiva jsou dosud patrné v hradbách středověké muslimské pevnosti, kterou nechal vystavět sultán Kajtbáj v patnáctém století a podle kterého je dnes pevnost pojmenována. Žulové sloupy zabudované do zdí pevnosti pocházejí z přímořského chrámu bohyně Isis Farské, která byla ochranitelkou ostrova. V blízkosti pevnosti byla z moře vytažena i její socha.
Alexandrijské Múseion a knihovna
Do Alexandrie přijíždí v roce 308 př. n. l. athénský filozof a státník Demetrios Falérský, který na popud Ptolemaia I. začíná v Alexandrii budovat školu podle vzoru athénské Platonovy Akademie. Jejich společným dílem se stalo slavné Múseion, Chrám Múz, kam začali přijíždět význační vědci, básníci, filozofové a další učenci, aby zde pracovali pod ochranou Múz. Studovala se tu filozofie, historie, zeměpis, astronomie, fyzika, medicína, matematika a další obory. V čele Múseia stál kněz jmenovaný králem. Veškeré výdaje Múseia a jeho učenců hradil přímo panovník. Lidé, kteří zde pracovali, měli zdarma zajištěný byt, stravu a byli osvobozeni od všech daní a služeb, aby mohli veškerý svůj čas věnovat své práci. V hlavní budově Múseia se nacházel velký sál určený pro společné hostiny. Dále zde byla kolonáda s lavičkami, kde se učenci procházeli a debatovali o různých otázkách. V palácové čtvrti v blízkosti Múseia vznikly pro jeho potřebu zoologická a botanická zahrada, astronomická observatoř a anatomický ústav.
Důležitou součástí Múseia se stala slavná Alexandrijská knihovna. Cílem knihovny bylo shromáždit veškerá napsaná díla v průběhu věků. Po celém světě sbírali egyptští králové knihy pro svou knihovnu. Dokonce se vypráví, že všichni, kteří přijížděli do Alexandrie, museli před vstupem odevzdat všechny knihy, které s sebou přiváželi. Podle královského příkazu se obzvlášť vzácné a cenné knihy odebíraly pro knihovnu a pro majitele se zhotovovaly kopie s poznámkou, která ověřovala, že kopie plně odpovídá originálu. Ptolemaiovci tak vytvořili obrovskou knihovnu, která se postupem času rozrostla až na sedm set tisíc papyrových svitků. Alexandrijská knihovna zaměstnávala velké množství písařů, kteří pořizovali opisy pro potřeby knihovny nebo dřívější majitele, přepisovali zničené svitky, vydávali vědecké práce členů Múseia a díla tehdejších alexandrijských spisovatelů a básníků.
Velké množství svitků, které se nacházely v knihovně, bylo zapotřebí uspořádat. Této práce se ujal básník Kallimachos z Kyrény, který založil katalog knihovny a uspořádal ho podle literárních druhů – epika, lyrika, drama a řečnictví, a každý druh byl zároveň seřazen podle abecedního pořádku jednotlivých autorů. Ke každému autorovi byla připojena krátká informace o jeho životě. Katalog tvořilo sto dvacet knih.
Později byla také založena druhá část knihovny, jež se nacházela při slavném chrámu boha Serapida. Tato knihovna obsahovala 42 800 svitků, přístupných nejen členům Múseia, ale i široké veřejnosti. V Múseiu a knihovně pracovalo velké množství vynikajících vědců, umělců a filozofů, jako byli matematik a fyzik Archimedes; matematik Eukleides, který zde napsal své třináctisvazkové dílo Základy (matematiky); slavný řecký malíř Apelles; filozof Stratón; astronom Aristarchos ze Samu, který učil o heliocentrické soustavě.
Pokud mluvíme o Alexandrii jako o městě, kde se setkávaly mnohé národy a kultury, musíme se zmínit i o tom, že Alexandrie dala život jednomu z největších filozofických hnutí své doby – neoplatonismu. V Alexandrii působil filozof Ammónios Sakkás, který byl zakladatelem tohoto filozofického směru. Neoplatonismus zkoumal veškeré tradice a poznání své doby a snažil se prokázat jejich spojení s jinými, mnohem staršími učeními. Snažil se v těchto učeních najít společné prvky a poukazoval na existenci jedné univerzální pravdy, která se projevuje ve všech učeních. Tento nový filozofický proud přebírá velké množství platonských, pythagorejských, stoických prvků a také učení východní filozofie.
Bohužel dnes ze slavného Múseia a knihovny nezůstala jediná památka. Roku 47 př. n. l. při bojích o Alexandrii stihla knihovnu největší pohroma. Julius Caesar rozkázal zapálit Alexandrii a obrovský požár se rozšířil i na knihovnu. Škodu se částečně snažila nahradit Kleopatra, která získala od císaře Antonia jako dar část knihovny z Pergamu. Celkem se jednalo o dvě stě tisíc svitků. V pozdějších dobách, kdy Egypt a Alexandrie již byly pod římskou nadvládou a zároveň křesťanství začalo nabývat na důležitosti, začal klesat význam Múseia, knihovny, a s ním zájem o veškeré vědy, umění a filozofii. Múseion bylo považováno za středisko pohanských učenců, proti kterým se obrátila nenávist. Patriarcha alexandrijský Theofilos prosadil v roce 391 se svolením římského císaře Theodosia vyhnání filozofů z města. V souvislosti s Theodosiovým dekretem o rušení nekřesťanských náboženských staveb byl zničen i chrám Serapida, který patřil k posledním útočištím filozofie a starodávného učení a kde v té době sídlilo Múseion. Za konec starodávné slávy Alexandrie jako významného eklektického města a centra vzdělanosti je považována vražda neoplatoničky Hypatie fanatickým křesťanským davem roku 415.
Od roku 642 upadl Egypt a Alexandrie pod arabskou nadvládu. A tím byla zahájena změna Alexandrie od základů.
Znovuzrození Alexandrijské knihovny, Bibliotheca Alexandrina
Dnešní Alexandrie leží přesně na místě či základech té starověké – proto o ní víme tak málo. Značně se změnila hranice moře a souše. Úzká hráz Heptastadion se rozrostla ve velkou městskou čtvrť. Jediným alexandrijským přístavem je nyní západní přístav (Portus Eunostos). Přístav na jezeře Mareótis už dávno neexistuje, a jezero už dokonce není spojeno s Nilem a postupně vysychá.
Snad každý, kdo navštíví Alexandrii, si posteskne, že nemůže navštívit slavnou Alexandrijskou knihovnu nebo alespoň spatřit místo, kde kdysi stála a kde se procházeli slavní myslitelé tehdejšího světa.
Dnes se Alexandrie pyšní novodobou Alexandrijskou knihovnou – Bibliotheca Alexandrina, která byla vybudována na místě, kde kdysi stával maják na ostrově Faros. Její činnost byla zahájena v roce 2002. Jedná se o budovu válcovitého tvaru, která se sklání k moři a částečně je ponořena do umělého bazénu, v jehož vodách se zrcadlí. Svým tvarem snad může připomínat vycházející egyptské slunce, které rozhání tmu nevědomosti a přináší světu světlo moudrosti, jejímž nositelem Egypt kdysi byl. Šikmá, složitě strukturovaná střecha propouští nepřímé denní světlo do čítáren a ochoz připomínající šíp spojuje knihovnu s Alexandrijskou univerzitou. Obklad z asuánské žuly je ozdoben hieroglyfy a dalšími písmeny abeced všech světových jazyků. V komplexu knihovny se také nachází egyptské muzeum, muzeum vědy, muzeum kaligrafie, planetárium, mezinárodní knihovnická škola a laboratoř vybavená nejmodernější technologií pro restaurování a údržbu starých rukopisů a tisků.
Alexandrie se navždy zapsala do historie jako město, které umožnilo přirozené soužití mnoha národů a kultur ve vzájemné úctě k jejich tradicím. Můžeme snad doufat, že moderní Alexandrijská knihovna bude připomínat tuto myšlenku, která v dnešním světě tolik chybí. Stačí si uvědomit, že každý má právo na svou cestu, ale zároveň má povinnost respektovat s úctou cestu ostatních.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 131.
