Kalendářní zvyky a svátky vznikly za starých časů. Do našich dnů se dochovaly pouze jako prvky současných náboženství, avšak význam a obsah zůstaly nezměněny. Zvyky všech kultur a civilizací odrážely spojení člověka s kosmem, s procesem stvoření světa a uskutečnění toho božského v prostoru a čase.
Člověk, účastník obřadu, vstupoval do kontaktu s kořeny, se začátky a příčinami všeho existujícího. A tak pokaždé znovu vznikal svět a obnovoval se čas; díky tomu bylo možné spojení a splynutí kosmického, zemského a lidského rytmu.
Rok je modelem kosmického času, mikrocyklem napodobujícím schéma velkých kosmických cyklů. Rok je kruh spojující to věčné a pomíjivé. Koloběh světského času, jeho jednotvárnost a monotónnost jsou přerušovány periodami svátečního náboženského času, jenž umožňuje člověku obnovit vzpomínky na duchovní kořeny světa i sebe sama. Za starých časů neexistoval rozpor mezi mytologií a historií: jak proslulé historické postavy, tak i samotná společnost se snažily napodobovat příklad vlastních mytických hrdinů a bohů, a díky tomu se samy stávaly vzorem mravních i občanských ctností pro příští generace.
Moderní člověk zapomněl, jak lze překročit hranice běžného historického času. Rok vnímá v podobě pravítka, které umožňuje zjistit, jak vzdálený je současnému dni okamžik založení Říma, datum smrti Giordana Bruna, začátek první světové války, a umožňuje naplánovat budoucnost. Ztratili jsme schopnost vnímat to, co není hmotné, co je mytické, posvátné, to, co dává možnost porozumět životu z hlediska metafyzických hodnot.
Rok je modelem cyklického pohybu života jak v symbolickém, tak i v praktickém smyslu. V průběhu roku se příroda rodí, vyvíjí a umírá, aby opět ožila. Totéž se odehrává s kolektivním životem společnosti, zvláště v oblasti zemědělství. V průběhu roku anthropos a fysis – člověk a příroda – opakují cestu Světla, Slunce v čase. Na nebi se odehrávají boje mezi Světlem a Tmou, které se na zemi odrážejí jako roční období.
Člověk z tradiční společnosti žil ve stálém kontaktu s přírodou a neodděloval se od ní. Příroda byla pro něj dobrou matkou, matkou rodičkou i matkou živitelkou, Slunce bylo otcem poskytujícím teplo a oheň. Díky posvátnému sňatku těchto dvou prvků život neustává. Jakmile se nebe a země od sebe oddalují, život opouští formy, ponořuje se do hlubin. A s jejich novými polibky se opět navrací na počátku jara s prvními sněženkami a na konci léta s hrozny zralého vína.
Posvátné a světské
Nebe a země symbolizují dva aspekty našeho života: posvátný a světský. Světský zahrnuje vše, co je běžné, jednotvárné, dny a roky, naplněné starostí o to pozemské. Světský čas nemá „trhliny“ ani tajemství, probíhá lineárně a vede od narození ke smrti. Neposkytuje možnost překročit hranice lidských zkušeností, vstoupit do toho metafyzického, nadčasového, do reality, která zůstává věčně mladou. Světská realita se podobá lesu nebo bludišti, kde se snadno zabloudí, kde nejsou ukazatele a cesty vedoucí k určitému cíli.
Avšak kromě všedních dnů existují v našem životě také svátky, které přerušují běžný průběh historie, umožňují překročit její hranice a prožít mytický, nehistorický čas. Svátek i doprovodné ceremonie navracejí čas, kdy Bůh nebo bohové vytvářeli svět, kdy se rodili, trpěli a umírali na této zemi a svým životem potvrzovali možnost vykoupení.
V průběhu svátku se posvátná historie uskutečňuje tady a teď – ne však prostřednictvím přátelské hostiny, nýbrž na základě určitého stavu duše. V tyto posvátné dny společně cítíme to, co zažili bohové (sluneční hrdinové) v průběhu své pozemské existence. Radujeme se a trpíme spolu s nimi, napodobujeme je a na určitou dobu dovolujeme slunečnímu hrdinovi, aby se vtělil do našich duší, otevíráme se nebi, stáváme se schopnými vnímat to velké, posvátné, tajné. V průběhu svátku vzpomínáme na dlouhou cestu, kterou musí projít naše duše, aby získala právo na nesmrtelný život. Stojíce na špičkách, nahlížíme do své budoucnosti.
Vše opravdové se událo v prehistorické době díky činnosti božských sil. Vše, co skutečně existuje, bylo zamýšleno a vytvořeno Bohem (Logem); z hlediska metafyziky je skutečným pouze to, co se podobá božskému, prvotnímu, nadčasovému. Proto jsou svátky v životě lidí tak důležité. Opakují se důležité události posvátné historie.
Opakování kosmogonie
O tom, jak začala existence světa, vyprávějí mýty. A stejně tak se v křesťanské tradici vztahují nejdůležitější události ze života Ježíše Krista k posvátné historii a prehistorickým dobám, neboť z hlediska věřícího začal svět existovat až po událostech, o nichž vyprávějí evangelia. Předtím svět neexistoval.
Oslavou Vánoc, Velikonoc, narození a smrti Jana Křtitele vchází křesťan do počátku časů, vrací se ke kořenům. Na druhou stranu se tyto svátky shodují se začátky ročních období. Takto svátky ve vertikální rovině spojují člověka s Absolutem a v horizontální rovině s přírodou a jejími cykly. Uskutečňováním obřadu se člověk účastní procesu rozvoje a opětovného vytváření řádu na zemi i na nebi. Svátky mu také přibližují utrpení a hrdinství Matky Země, kterou Řekové nazývali Demeter, a slunečních hrdinů procházejících na svých poutích dvanácti nebeskými sférami. Kristus, Dionýsos, Osiris, Quetzalcoatl, Gilgameš – všichni tito a mnozí další žijí v duších lidí, uskutečňují tam „uvnitř“ svou pouť, jejímž cílem je návrat domů, vzkříšení z mrtvých, nalezení svého místa na nebi. Každý člověk má svou hvězdu, každý o ní sní. Podobně jako Exupéryho Malý princ víme, že na této zemi jsme jen poutníky a že v nás žijí vzpomínky na Nebe.
Nejdůležitější události posvátného času se shodují s jarní a podzimní rovnodenností a s letním a zimním slunovratem. Zimní slunovrat se u Římanů slaví jako den narození Mithry, Nepřemožitelného Slunce. V Egyptě byl tento den dnem narození Hóra a u starověkých Slovanů Svaroga.
První letní den označuje narození Jana Křtitele, starého Slunce, světla, které s každým následujícím dnem slábne a slábne, aby s příchodem podzimu tento svět opustilo. Na podzim se slaví den dušiček a s příchodem jara je tradičně spojována idea znovuobnovení a duchovního vzkříšení.
V západních i východních tradicích byly zimní i letní slunovrat považovány za okamžiky, kdy se otevírají dveře mezi dvěma světy. Na Východě se sestupná část roku (léto–podzim) nazývá Pitrjána, „Cesta předků“, a vzestupná část (zima–jaro) Dévajána, „Cesta bohů“.
„Cestě předků“ odpovídá symbolika vody, neboť se jedná o proces ponoření do fyzické formy. Náš světský život se podobá vodě, která proudí ve starých řečištích, neodporuje zemské přitažlivosti a přizpůsobuje se okolnímu světu. Křest vodou očišťuje pouze formu, avšak uvnitř se nic nemění.
„Cesta bohů“ je spojená s ideou vzestupu, osobní snahy, spálení všeho pomíjivého; to je vnitřní transmutace, díky níž se duše začíná podobat ohni – bez substance, avšak je schopna dávat světlo i teplo všemu, co se nachází kolem ní.
Jaro
Jak již bylo zmíněno, představuje zrození roku okamžik, kdy oheň vítězí nad chladem a Světlo nad Tmou. První den jara je symbolicky bodem, jenž spojuje nebe, zemi a podzemní svět. Je to okamžik vzkříšení Světla, tedy i mytického slunečního hrdiny, který v tento den získává po dlouhých zkouškách a sestupech do Hádu právo na věčný nebeský život.
Pro mnoho národů bylo jaro začátkem roku. V Římě se stal leden prvním měsícem až od doby Julia Caesara, předtím to byl březen. To dosvědčují názvy některých měsíců našeho kalendáře; prosinec – lat. December obsahuje kořen decem (deset) a za starých časů byl desátým měsícem v roce.
Jarní obřady a zvyky jsou úzce spjaty se začátkem zemědělských prací, s magií úrody. Přání probudit životní síly přírody, dát jim možnost projevu po celý rok se odráží v obřadu chození po čerstvé trávě a získalo pojmenování „chození jarem“.
Jaro je obdobím, kdy končí zápas mezi životodárnými a smrtonosnými prvky především v rostlinné říši. Věčně zelený Osiris, Persefoné symbolizovaná klasem či Krásná Vasilisa nakonec vítězí nad smrtí a získávají svobodu. Poté, co přečkali otroctví, podsvětí, vycházejí na denní světlo a s nimi i celý život, který byl do té doby zajat ve studeném kamenném paláci boha smrti a nehybnosti.
Návrat do chaosu
Aby se mohlo zrodit něco nového, je nutná smrt všeho starého, jemuž čas už vypršel. Na konci roku se svět stává chatrným a opotřebovaným. Pro Jakuty mají slova „svět“ a „rok“ tentýž význam, říkají: „Svět uplynul“. V průběhu roku se svět rodí a umírá, konec roku představuje také konec světa, který má s prvním dnem jara opět začít žít.
Smrt roku a opotřebování světa jsou provázeny svátky, jež symbolizují návrat do původního stavu, k časům, kdy všechno existovalo pouze jako možnost a vše bylo možné.
V Římě představovaly „konec časů“ Saturnálie, které se do našich dnů dochovaly jako masopust nebo karneval. Karneval je čas žertů, veselí, hodování, maškarních bálů; čas chaosu, kde neexistují pravidla ani pořádek. Karneval je obdobím zemské komedie předcházející kosmickému dramatu a znovuzrození.
V průběhu karnevalu to světské nabírá na síle, vládne plnou mocí, dochází k vyvrcholení. Můžeme předpokládat, že písně, tance, žerty, hostiny a slavnosti v maskách původně měly rituální charakter a že jejich úloha tkvěla ve zrychleném prožití všeho, co nemělo možnost projevit se v průběhu spořádané části roku.
V mnoha zemích karneval zároveň představoval odsouzení hříchů společnosti. V posledních dnech masopustu se konal soud nad Karnevalem – velkou loutkou vycpanou slámou, s hlavou z tykve nebo hliněného hrnce –, jehož „prokurátor“ obviňoval ze všech hříchů spáchaných konkrétními lidmi nebo obyvateli této oblasti v uplynulém roce. „Prokurátor“ i „advokát“ prostřednictvím satiry a ironie odsuzovali vše, co způsobilo opotřebování času a narušení pořádku.
Zvláštní úlohu v žertovném ohlašování hříchů na veřejnosti měly masky, jejichž průvody byly velmi rozšířené ještě v minulém století. Masky byly vítané, neboť se věřilo, že přinášejí blahobyt. Dostávaly dárky, peníze, avšak nejčastěji jídlo a víno.
V průběhu karnevalu se vše měnilo. Muži se převlékali za ženy, mladí za staré, kteří představovali předky a uplynulý rok. Lidé se převlékali za zvířata, a dokonce i za nečisté síly – čerty a domácí skřítky. Díky maskám byli účastníci k nepoznání, což poskytovalo každému z nich možnost alespoň na několik dní překročit meze společenské slušnosti a norem chování, jejichž respektování dovoluje člověku zaujímat určité místo ve společnosti.
Očista
Bezprostředně po karnevalu následovalo období očisty, návratu k posvátnému. Je to cesta vnitřního osamocení, sebezapření, díky kterým vznikla možnost opětovného stvoření světa. Ve většině kosmogonií Bůh stvoří svět, obětuje sebe sama. Začátku roku, tzn. také začátku světa, předchází Chaos, Noc času a probuzení Stvořitele, který transformuje Chaos v Kosmos. Takto je na Východě první den roku dnem stvoření světa Brahmou a také dnem návratu epického hrdiny Rámy po 14 letech vyhnanství do svého hlavního města. V židovské tradici předchází návratu do vlasti 40 let putování a v křesťanství obnovení paktu mezi Bohem a lidstvem – 40 dní, které strávil Spasitel na poušti, a jeho smrt.
Putování, poušť, osamocení, sestup do podsvětí a utrpení slunečního hrdiny, to vše odpovídá období očisty. Aby bylo možné vystoupit na další otáčku spirály na cestě vzestupu k nebi, je nutné osvobodit se od všeho starého, hmotného a světského. V posloupnosti karneval – očista je možno rozpoznat protiklady pomíjivého a věčného, hmoty a ducha. Ceremonie a zvyky, které tomu odpovídají, dovolují postavit proti sobě tyto dva prvky existence člověka ve světě. Tím, že se účastní karnevalu, se člověk stává zcela světským, šaškem a komediantem, aby se poté duchovně obnovil prostřednictvím obřadu vlastní očisty. Aby se očistil, musí projít skrze nečistotu. Není možné poznat dobro, pokud člověk nepozná, co je to zlo.
Tak jako březen znamenal začátek roku, zrození života, poslední měsíc roku, únor, byl koncem času. U Římanů to byla doba vykoupení hříchů. Název tohoto měsíce pochází od dies febriatus, „den očištění“. V průběhu února se uskutečňovala očista a obnovení nejen na individuální, nýbrž i na kolektivní úrovni. Charakter očisty měly Luperkálie a Amburálie, které byly později nahrazeny svátky Očištění Marie a svátkem svíček – Obětování Páně.
Luperkálie se slavily uprostřed února na Palatinském pahorku ve vlčí jeskyni, která symbolizovala nitro země. Země rodí život, a ten se v ní skrývá do té doby, dokud se nestane dostatečně silným, aby vyšel na denní světlo a začal svou existenci. Ve vlčí jeskyni byli v mytických dobách vychováni Romulus a Remus, zakladatelé věčného města, synové boha Marta a Rhey Silvie. Symbolem Marta, boha vegetace a vládce března (lat. Martius), po němž je tento měsíc pojmenován, je vlk. Vzpomeňme také, že ve starém Řecku nazývali Apollóna, který otevíral cesty životu a světlu, slunečním vlkem. Ceremonie a obřady provázející tento svátek měly úlohu očisty na úrovni celého státu. Po uplynutí Luperkálií se Řím vždy znovu zrodil a stal se opět mladým a silným, stejně jako v dobách, kdy pod ochranou bohů vyvstaly na zemi jeho obrysy.
Očištění, které předchází začátku jara, musí být úplné. Aby byla očištěna duše, dům, město i pole, provádělo se společné spalování odpadků, rituální umývání, posvěcování polí a domů, „omlazování“ květinami, obnovení chleba a vody v domě a též se prováděla ceremonie, jejíž úlohou bylo pomoci zemi „otěhotnět“ a dát bohatou úrodu. Aby byl proces doveden k logickému konci – neboť vždy se zapomíná na to, co je skryto i těm nejpronikavějším pohledům –, existoval u mnoha národů zvyk spalovat veškeré projevené i neprojevené hříchy, nemoci i neštěstí, které kněz přenesl na slaměnou loutku zosobňující minulý rok. Ve starém Římě to byla Anna Perenna, která se přeměnila v Karneval, Masopust nebo Moranu.
Masopust je personifikovaný svátek vyprovázení zimy a příchodu jara – je to postava, která ztělesňuje jak smrt, tak úrodu –, svátek setkání minulého a nadcházejícího roku. Stejně jako Janus symbolizuje bod přechodu, propast a most nad ní, po kterém mohou projít pouze čistí a znovuzrození, tak i v novém světě musí vše odpovídat prvotním dobám bez hříchu. Masopust byl představován panákem, který byl oblečen do hadrů a v rukou držel pánev jako znamení nového slunce a nového chleba. Po ukončení veselice, při níž byl Masopust hlavní postavou, panáka pohřbívali, topili nebo pálili a jeho popel rozprašovali po poli (věřilo se, že popel je blahodárný).
Po svátku zahubení zimy se přivolávalo jaro. Lidé zpívali jarní písně, hymny Ladě, matce Slunce, tančili chorovod*) obracejíce se ke hvězdám a Měsíci. Hojnost na zem nepřichází sama od sebe. Život je třeba pozvat, přivolat. Stejně jako Lada – nové Slunce – sestupuje na zem v podobě kukačky, aby zvěstovala nástup jara a nové zrození, lidé musí přijít vstříc slunečnímu dítěti. Proto vodili lidé po cestách vesnice kozla a zpívali písně věnované Ladě a Lelovi. V Rusku se tento zvyk nazýval „proletje“. Obřady a písně byly většinou doprovázeny zapalováním posvátných ohňů, chorovody kolem nich, skoky přes ohniště. Ohně zahřívaly zemi, pomáhaly Slunci plnit jeho úlohu. Tentýž smysl – zaříkávání, přivolávání velkého Oráče-Slunce, který přeměnil prvotní bahno na úrodnou zem – měly také obřadná orba a setí prosa.
.
„Jede jaro, jede
Na zlatém oři
V zelené záři
Sedí na oradle
Syrou zem oře
Pravou rukou seje…“
.
Starodávný člověk vítající slunce s rukama pozvednutýma k nebesům prosil o navrácení života jak vnějšího, tak i vnitřního.
Doba očisty je časem obnovení míru a harmonie. V mnoha křesťanských zemích se šestá neděle nazývá Květná neděle nebo Den oliv. Posvěcení větví věčného stromu symbolizuje na jedné straně znovuzrození přírody a na druhé straně znovuzrození přátelství a míru. Tyto větve člověk pečlivě opatruje, protože se věří, že mají schopnost bránit a ochraňovat před vším neblahým.
Květná neděle je spojena s rostlinným světem. V mnoha zemích se v tento den lidé navzájem obdarovávali květinami; existuje rituál umývání vodou vyluhovanou z květin a bylin a symbolizující živou vodu, jež omlazuje a očišťuje. Je třeba, aby duše stejně jako příroda na jaře rozkvetla a otevřela se paprskům duchovního slunce. Mnoho dnešních zvyků má pohanský původ a vztahuje se k již vymizelým kultům a tradicím. Rituální umývání a kropení stébly trávy nebo větvičkami namočenými v čerstvé vodě či rose je zřejmě staré jako lidstvo samo.
Velký půst je nejen dobou očisty, nýbrž také vzpomínek na zemřelé. V Japonsku se první den jara nazývá prostředním dnem, druhým břehem řeky oddělujícím svět živých od světa mrtvých.
Konec časů znamená také otevírání dveří mezi světy, což poskytuje možnost duším zemřelých vejít do světa živých. V den půstu přinášeli lidé zemřelým suché obilí, rostlinný olej, víno a med, ale hlavním pohoštěním byla obilná kaše.
Je to období „času bez času“, které umožňuje předvídat budoucnost. Spojení s jiným světem se projevovalo nejen v zádušních obřadech, ale často také zahrnovalo věštění budoucnosti a plnění určitých podmínek, které umožňovaly toto spojení vytvořit. Vyvrcholení rituální očisty připadá na dny Velkého týdne. Jako obvykle je charakterizováno přísným půstem a často rituálním šleháním větvemi, obnovením chlebového kvásku, který se poté používá po celý rok, ukončením všech polních prací a velkým úklidem.
Znovuzrození
V průběhu posledního měsíce roku se společnost očišťuje od všech hříchů, které se nahromadily za celý rok, prochází vzkříšením, stává se schopnou obnovit své spojení s tvůrčími silami přírody. Jako výsledek tohoto procesu se znovu nastoluje prvotní řád.
Obřady a symboly tohoto období pojednávají o začátku a nastolení míru, o stvoření, které potřebuje božský impuls, neboť pouze bohové mohou stvořit něco skutečného. Proto jsou se začátkem jara spojeny myšlenky o uzavření posvátného sňatku, vzkříšení zemřelého hrdiny (božstva), sestoupení božstva na zem a jiné teofanie a hierofanie.
V Babylóně se první den jara slavil jako svátek zasnoubení Marduka, ochránce města, s bohyní úrody. Téhož dne se vracela Ištar z chrámu do města na lodi-voze (carrus-navalis). Z tohoto názvu, jak se předpokládá, pochází slovo „karneval“.
V Řecku se v dubnu, když bylo jaro v plném proudu, slavilo zrození Afrodíty a Artemidy. U Slovanů byla bohyní jara Lada – slovanská Venuše, symbol lásky, harmonie, krásy a souladu. Stejně jako Kybelé a Latonu, i tuto nazývali Matkou a zobrazovali ji s dítětem v náručí.
První dny jara jsou spojeny nejen s narozením, ale i s početím. V březnu se slaví svátek Zvěstování Panny Marie. V tomto měsíci byli také počati sluneční hrdinové – spasitelé (např. Mithra, Horus), kteří se narodili v době zimního slunovratu. Stejně jako Slunce, které v průběhu roku uskutečňuje svých 12 hrdinských činů, všichni tito po smrti a sestupu do podsvětí vítězí nad Temnotou a znovu se rodí na jaře. Křesťanské Velikonoce se slaví první neděli, jež následuje po prvním úplňku po jarní rovnodennosti. Právě proto se Ježíš stává Kristem, „půlnočním Sluncem“, a jeho duše, jejímž symbolem je Měsíc, se svým utrpením očišťuje natolik, že se stává dokonalým prostředníkem ducha-Slunce.
Abychom nezacházeli hluboko do detailů solárních kultů a iniciačního symbolismu, můžeme říci, že všechny popisují schopnost ducha pozvednout se nad hmotné aspekty existence. Duše je schopna vyjít z jeskyně a pozorovat čistý svět Jediného nejen díky milosti boží, ale především díky svému vlastnímu úsilí.
Důležitým symbolem znovuzrození je vejce. Zvyk malování vajec je i dnes široce rozšířen ve všech křesťanských zemích. Keltové, Řekové, Egypťané, Féničané, Tibeťané, Číňané a mnohé další národy věřily, že svět vznikl z kosmického vejce. Je symbolem počáteční reality, prvotního řádu a také cyklické obnovy a znovuzrození. V některých hrobkách nacházeli archeologové sochy Dionýsa s vejcem v ruce – symbolem a příslibem návratu do života. Velikonoční neděle se v Řecku dodnes jmenuje neděle znovuobnovení.
Vše, co se děje ve světě forem, ve světě viditelném, horizontálním, se nějakým tajemným způsobem projevuje i ve vnitřním nehmotném světě člověka. Ve všech starodávných tradicích, u všech národů existuje mýtus o slunečním hrdinovi, o božstvu, které sestupuje na zem do tmy, kde umírá a znovu se rodí. Sluneční roční cyklus nám připomíná existenci vnitřního světa, vnitřního slunce, ohně, který potřebuje více času, aby vyšel ven ze tmy a stal se viditelným, hmatatelným a blahodárným.
Každý z nás má uvnitř sebe své nebe a jasnou sluneční cestu, cestu vnitřní transformace.
V každém z nás spí filozof očekávající své jaro, který dělá první kroky vzhůru k nebi, k Bohu, první kroky vstříc všemu krásnému a dobrému.
V každém z nás spí božské dítě milující moudrost čistou a upřímnou láskou; dítě, které je schopné divit se neustálým zázrakům života a klást otázky, které dospělí už neznají.
V každém z nás spí hrdina, který je schopen překonávat překážky, padat a znovu se zvedat, umírat a znovu se rodit; hrdina odhodlaný k boji se smrtí.
V každém z nás spí mystik, který intuitivně cítí přítomnost tajemství ve všem, co ho obklopuje; ve třpytu hvězd, ve hřmění hromu, v krystalech kamene i v šumu listí. Tento mystik poznává Boha jak v úsměvech, tak i v trápení lidí, neboť právě to Božské se usmívá i pláče uvnitř nás…
