Jaký byl a je postoj tradiční medicíny založené na filozofickém a ezoterním poznání lidské bytosti? Jak viděli ve starověku roli medicíny ve vztahu k životu a smrti, zdraví a nemoci či reinkarnaci?
Aniž bychom usilovali o vysvětlení učení o reinkarnaci, pokusíme se poukázat na vliv, který měla a má zmíněná koncepce na teorii a praxi v medicíně. Mezi postoji, které neberou v úvahu reinkarnaci, můžeme vypozorovat dva základní:
a) materialistický postoj: odmítnutí smrti a bolesti;
b) ortodoxní náboženský postoj: oddání se osudu, nečinnost ve prospěch vyšší moci.
První model je ten, který převládá v současnosti. Moderní lékařská věda je charakterizována popřením jakýchkoliv nadsmyslových fenoménů, a dokonce i psychiku lidské bytosti redukuje jen a jen na otázku biochemie mozku. V důsledku toho zaujímá medicína postoj odmítnutí fenoménů života a smrti jako komplementů, stejně jako utrpení, které je vždy považováno za negativní a neuvažuje se o jeho karmickém původu ani se na něj nepohlíží jako na důsledek osobních chyb. Následkem toho ideál moderní medicíny spočívá:
– v prodloužení života za jakoukoliv cenu;
– v okamžitém tlumení jakékoliv bolesti nebo jakékoliv fyziologické poruchy.
Můžeme pozorovat, jak nejnovější výzkumy směřují k hledání genetických příčin stárnutí, ke klonování atd. Některé moderní vědecko-výzkumné týmy navrhují, aby jelikož duše se považuje za neexistující, bylo možné zkušenost a paměť lidských bytostí „uskladnit“ v kybernetických diapozitivech – postup, který zahrnuje možnost přenést je do nového, naklonovaného těla a následně konečně realizovat „ideál“ moderní medicíny: perfektního lidského robota, opravitelného a vždy aktuálního díky dodaným informacím.
Očividně zde není místo pro jakýkoliv náboženský nebo filozofický výklad lidské bytosti. Přestože se nám tyto výzkumy zdají fantastické, v tomto okamžiku různé týmy v Anglii a Spojených státech používají veřejné fondy k tomu, aby je prováděly. Slovy jednoho z nejvýznamnějších vědců odpovědného za tento typ projektů v Anglii „jsou počítače naše děti a musíme o nich uvažovat jako o následující lidské generaci“. Je sice pravda, že existují veřejná hnutí, která obhajují jistou formu eutanazie, a tak se snaží zabránit umělému prodlužování života, neopírají se však o hluboce etický postoj, ale spíše o to, že dosud neexistují odpovídající prostředky, které by lidem umožňovaly si prodloužený život náležitě „užít“. Ve skutečnosti se neprotestuje proti umělému prodlužování období života, ale proti rudimentárnímu přežívání, kterým dnes disponujeme.
Paralelně s tímto typem výzkumů se provádějí ty, které směřují k hledání neuronálních center, při jejichž stimulaci nejen zmizí jakákoliv forma bolesti, ale jsou již schopna dokonce vyprodukovat dlouhodobé příjemné pocity. Nedávno byl publikován objev nových přístrojů, které umožňují prostřednictvím kabelů rozmístěných nad vlasovou částí hlavy zakusit tolik orgasmů, kolik se člověku zachce.
Je nasnadě, že výzkumy zaměřené na získání prostředků, jež mohou zmírnit bolest v terminálních stadiích rakoviny nebo jiných nevyléčitelných nemocí, jsou užitečné. Avšak zde nemluvíme o tomto neoddiskutovatelném přínosu, ale o tom, o co jde v mnoha případech: o jisté formě hédonismu bez hranic. V komercionalizovaném a konzumním světě si můžeme představit důsledky, které to může mít: tradiční drogy budou vytlačeny nejmodernějším, elektronickým typem rozkoše.
Okamžité tlumení bolesti dalo vznik kultuře závislé na utišujících lécích a lécích proti bolesti, které v mnoha situacích vedou k reakcím, jež jsou ještě bolestivější, a to bezprostředně anebo v budoucnosti, aniž by se napravily hluboké příčiny. A zároveň se stále více oslabuje přirozená odpověď lidské bytosti na bolest. Nepoukazujeme pouze na nezájem poznat karmické příčiny bolesti, nýbrž dokonce i ty fyziologické příčiny odpovídající nesprávným návykům: je jednodušší si vzít jednu tabletu než napravit jeden špatný návyk. „Chléb dnes a hlad zítra“ – toto se zdá být mottem moderní medicíny ve vztahu k bolesti a jejímu původu.
Na druhé straně existují pseudonáboženské postoje, které přemýšlejí o nemoci a bolesti jako o božím trestu, jako o něčem nevyhnutelném, u čehož nám přísluší pouze rezignace před vyšší vůlí. Například v arabských zemích se můžeme setkat s obrozením lékařských technik víceméně primitivních či tradičních, které jsou založeny na víře a které jeden nebo druhý prorok s úspěchem používá. Nebo také s módou číst modlitby nebo posvátné knihy jako mantry v naději, že Bůh vyslyší tyto prosby a uzdraví nemocného, a v opačném případě, pokud zemře nebo trpí, je to proto, že takový je záměr boží. V Americe jsou na vzestupu křesťanské sekty a podobné kulty, které nabízejí uzdravení jako akt víry a také zde jsou nemoc a bolest považovány za boží trest nebo zkoušku. Avšak jaký byl a je postoj tradiční medicíny založené na filozofickém a ezoterním poznání lidské bytosti? Jak viděli ve starověku roli medicíny ve vztahu k životu a smrti, zdraví a nemoci či reinkarnaci?
TRADIČNÍ MEDICÍNA A REINKARNACE
V klasické medicíně na rozdíl od již zmíněných postojů: odmítnutí v jednom případě a podřízení se či rezignace před vnější silou v druhém případě, je postoj „posibilistický“.
Klasická medicína rozeznává pouze jeden Život v jeho dvou fázích, kterými jsou život a smrt, a proto tvoří reinkarnace základní prvek její koncepce. Její symboly, jako je např. had, představují ideu kontinuity života přes jeho různá období. Reinkarnace je jedním z důsledků nashromážděné karmy a právě zákon akce a reakce považuje tradiční medicína za základní faktor analýzy nemoci a bolesti.
V souladu s těmito názory můžeme tvrdit, že nemoc je přechodný stav mezi životem a smrtí, protože se účastní zároveň obou, a že medicína se soustřeďuje přesně na tento střední bod mezi dvěma tvářemi jediného Života. Její symboly a mýty to potvrzují.
Tento posibilistický postoj můžeme vidět v tak starobylých lékařských kodexech, jako jsou ty egyptské. V nich se zdůrazňuje, že ve vztahu k nemoci může dojít ke třem možným situacím: neléčit, léčit podle známých metod v hledání uzdravení nebo se pokusit léčit. Také se u nemoci rozlišují faktory nepřemožitelné, léčitelné a přechodné.
KLASICKÁ MEDICÍNA JAKO PRÁH MEZI ŽIVOTEM A SMRTÍ: JEJÍ ZÁKLADNÍ MÝTY
Abychom prozkoumali tuto pozici klasické medicíny spojenou s reinkarnací, opřeme se o analýzu mýtů a symbolů, jež jsou této medicíně vlastní.
MÝTUS O ASKLÉPIOVI
Ve starověkém Řecku existují různé mýty více či méně spojené s Asklépiem a medicínou. První a nejdůležitější z nich je o samotném Asklépiovi. Ve stručnosti ho zde uvádíme:
Asklépios byl zplozen ze spojení Apollóna a Korónidy. Ta zradila Apollóna s Ischyem, a Artemis přišla k Apollónovi a zastřelila šípy nevěrnici i jejího milence. Když již Korónis stanula na pohřební hranici a její duše sestupovala do Hádu, Apollón rozpoznal, že ve svém lůně nosí jeho syna. Proto požádal Herma, aby ho zachránil. Ten ovládl oheň hranice, jenž se před ním rozestoupil, a zachránil tělo malého Asklépia. V tomto hlavním mýtu postavy představují základní elementy medicíny:
– Apollón je Slunce a Oheň Života.
– Korónis znamená „vrána“, a v této legendě vrány, které ji střežily, byly potrestány tím, že se od těch dob staly černými. To představuje lidskou duši, která se zamilovala do Ischya („fyzická síla“, nižší bůh fyzického těla).
– Artemis, „uzdravitelka“, ničí fyzickou část a pokleslou duši, aby dala zrození Asklépiovi.
– Asklépios („řezat“, „oddělit“) se tak rodí z něčeho božského a nesmrtelného ve spojení s něčím lidským a upadá do hmoty, odkud je „vyňat“ nebo „oddělen“.
Později mýtus charakterizuje Asklépia jeho schopností křísit mrtvé. Protože Asklépios dostal odměnu za vzkříšení Hippolyta, Hádés si stěžuje u Dia, že narušuje ustavený řád. Zeus ho tedy zasáhne bleskem, ale uvědomí si důležitost jeho vědění pro lidi, zachrání ho a učiní ho nesmrtelným.
Platón ve svých dialozích upozorňuje, že se zde ukrývá jiný význam a že Asklépios, ač božský, nemohl na sebe přivolat nesmrtelnost. Mýtus zřetelně odráží jisté omezení medicíny, a tak i všech následovníků Asklépia: nutnost nechat průběh smrti plynout neovlivněný, nepřekračovat limity, které přísluší pouze Hádovi. Kříšení mrtvých tak bylo od té doby záležitostí bohů.
MÝTUS O CHEIRÓNOVI
Asklépia učil medicínu kentaur Cheirón. Legenda říká, že:
...jednoho dne, když se Cheirón nacházel ve společnosti Hérakla ve své jeskyni, napadli je kentaurové. Rozzuřený Héraklés vzal svůj luk a otrávené šípy a střílel je proti kentaurům. Omylem zasáhl na noze Cheiróna, který byl nesmrtelný, a proto nevýslovně trpěl bez možnosti zemřít; požádal tedy Dia, aby ho nechal odejít. Zeus dovolil, aby si vyměnil svoji nesmrtelnost s Prométheem, a tímto způsobem mohl zemřít a pak vylétl na nebe jako souhvězdí Kentaura.
Opět se setkáváme s tématem výměny mezi smrtelností a nesmrtelností. Kentauři zasáhli do historie a šípy zůstaly přítomny, tak jako v případě legendy o Asklépiovi, ve které je Artemis, vždy doprovázená kentaury nebo jeleny, tou, která zabíjí nižší neboli smrtelnou část.
SYMBOLISMUS SERAPHIDA
Seraphis nebyl pouze bohem medicíny, ale také bohem mystérií, stejně jako Asklépios a ostatní bohové spojení s medicínou. Také se ztotožňuje s Plútónem, a tudíž znovu s přechodem na onen svět. V Alexandrii se mu obětovávali dva kohouti: jeden světlé a jeden tmavé barvy.
Jelikož Seraphis představovoval celý solární cyklus, bílý kohout mu byl zasvěcen v jeho aspektu zářícího Slunce, boha manifestovaného života, zatímco černý kohout mu byl zasvěcen jako symbol Slunce v Duatu neboli v podsvětí, jako bohu skrytého života.
Žezlo Seraphida má tři hlavy, které se vztahují k trojímu konceptu času: minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Prostřední hlava má podobu lva (Slunce nebo denní solární cyklus), další dvě jsou hlavy šakala a vlka. Vztahují se k Vepuauetovi a Anubidovi, to znamená šakalu jihu a severu nebo letnímu a zimnímu slunovratu, nebo také bráně lidí a bohů. Znovu se objevuje místo přechodu vztahující se k symbolismu medicíny: průchod z jednoho života do druhého.
Spojení Seraphida nebo Asklépia se psem je časté a někdy ho můžeme vidět, jak sedí u jeho nohou. Základní myšlenka je stejná, jaká se odráží v symbolismu Kerbera a také Anubida: „Ten, který otevírá cesty.“ Nejen do jiného života, ale také v tomto životě. Tak byl Anubis ve starodávném Egyptě ochráncem dělohy a pochvy jakožto toho, co se vztahuje k příchodu na svět.
Had
Aniž bychom se pouštěli do tématu tak obsáhlého a mnohoznačného, jaké nám nabízí tento symbol, připomeneme zde pouze jeho vztah k ideji „dárce života a smrti“ a jeho symbolismus vztahující se k cyklům reinkarnace a cyklům nekonečného času. Často se had objevuje v blízkosti Stromu Života, jindy je ovinutý kolem tau, emblému, který nás přivádí k mimořádnému symbolu života: k ankhu.
Ankh
Je to hieroglyf, který znamená „Život“, „Žít“. Souvisí s mnoha dalšími symboly a významy. Avšak zde chceme zdůraznit Ideu „Brány Života“. Kruhová část, kterou můžeme vidět v horní části kříže, výstižně představuje tuto Bránu Života, skrze kterou prochází vše do tohoto nebo do onoho světa. Isis ho nese v rukou a až do doby Galéna se této bohyni přisuzovalo mnoho magických uzdravení, včetně existence jistého „všeléku“ rovněž nazývaného Isis. Opět vidíme, že lékařská věda má skrze své symboly vztah k Bráně mezi dvěma světy.
Ptah
Podle H. P. Blavatské odpovídá Asklépiovi. Je to božská Moudrost nebo Tvořící Inteligence. Jeho jméno má význam podobný jménu Anubida, „Ten, který otevírá“. Je tím, kdo přijímá duši, a je také Animou Mundí, odkud všechny duše pocházejí. Jako Logos Tvůrce je Imhotepem (Imhot-pou), který se vždy zobrazuje s Ptahovou pokrývkou hlavy. Ptah, lékařský a alchymický bůh, je také tím, který otevírá brány kreace a přijímá duše.
Ježíš Kristus
Ve skutečnosti se toto jméno dávalo těm, kteří pronikli do mystérií Asklépia. Iásó, dcera Asklépia, byla bohyní léčení, pod jejíž ochranou se nacházeli kandidáti na iniciaci v chrámu jejího otce (novicové neboli chréstoi, nazývaní synové Iásó). Zasvěcený Ježíš, který se učil u esenských a terapeutiků, hlásících se k chrámu Seraphida v Alexandrii, se stal známým díky svým zázračným uzdravením. V křesťanských evangeliích můžeme vidět, že některé nemoci jsou způsobeny chybami spáchanými v předchozích životech („kvůli hříchům otců“).
Medicína se svými základními symboly úzce dotýká mystérií duše s jejím cyklickým návratem. Je to věda o životě a smrti nebo o jediném Životě a nachází se přesně na prahu mezi těmito dvěma světy. Nemoc tak může být považována za stav přechodu mezi životem a smrtí nebo, řečeno jiným způsobem, nemoc stejně jako smrt není ničím víc než proměnou jediného Života. Koncepce reinkarnace je tak zcela zahrnuta v tradiční medicíně a je od ní neoddělitelná.
