Platon byl pro mnohé, kteří přišli po něm, vzorem skutečného filozofa. Jedni ho považovali za “božského”, zatímco druzí ho pokládali za “geniálního utopistu”. Byl zavrhován a oslavován. Jeho filozofie inspirovala mnohé myslitele, avšak to, co nejvíce přitahovalo jeho přívržence i odpůrce, je jeho koncepce filozofie založená na Idejích.
Centrálním jádrem jeho filozofie je učení o idejích, neboť teprve učením o idejích Platon vrhá světlo na všechny ostatní disciplíny: teorii poznání, metafyziku, etiku, politiku, estetiku, psychologii. Celý systém tohoto učení o idejích spočívá v tom, aby se prostřednictvím zkoumání pojmů dosáhlo objektivního poznání. Znamená to dosáhnout poznání o skutečném bytí věcí, které by mělo obecnou hodnotu. Opravdovým poznáním, říká Platon, se získávají obecné pravdy, obecná pravidla a opravdové ctnosti.
Platon shledává, že zkoumání pojmů umožňuje poznání jiné, než je poznání prostřednictvím smyslového vnímání, kterým poznáváme proměnlivé a relativní charakteristiky bytí. Naopak, opravdovým zkoumáním pojmů poznáváme skutečné bytí věcí. Tento objektivní obsah pojmu Platon nazývá Idea (idea). Pokud pojmy dávají opravdové poznání, toto poznání musí být poznáním toho, co je, tzn. idejí, které poznáváme prostřednictvím pojmů, musí být skutečným bytím, které nemůže být závislé na jakékoliv změně.
Takto dvěma způsobům poznání odpovídají dva rozličné světy:
1. Svět relativní skutečnosti, empirické skutečnosti, svět, ve kterém věci vznikají a zanikají, svět vnímatelný prostřednictvím lidských smyslů.
2. Svět “opravdové” nadsmyslové skutečnosti, svět idejí, který vždy zůstává stejný, svět vnímatelný pouze prostřednictvím poznání pojmů.
“... Když si toto uvědomí, musí se stát milovníkem všech krásných těl a naopak ustati v oné prudké lásce k jednomu, povznést se nad ni a pokládat ji za malichernou. Potom nabude přesvědčení, že krása v duších je cennější než krása těla, takže by mu stačil i málo sličný člověk, jen když by měl ušlechtilou duši, a takového by miloval, pečoval o něj a rodil by i vynalézal takové myšlenky, které by činily mladé lidi lepšími. Tím by byl přinucen pohledět dále na krásu, jevící se v činnostech a v zákonech a uviděti příbuznost toho všeho vespolek, aby usoudil, že tělesná krása je něco malého. Po činnostech musí být přiveden k poznatkům, aby viděl zase krásu poznatků, a zíraje na široký již rozsah krásna, aby se již nespokojil jednotlivým zjevem krásy, jako sluha, některého jednoho chlapce nebo muže nebo jedné činnosti a nebyl v té porobě všední a malicherný, nýbrž aby měl zrak obrácen na veliké moře krásna a aby, zíraje na ně, rodil mnoho krásných a velikých myšlenek a poznatků v nezávistivém filozofování, až by, zesíliv a zmohutněv, uviděl jisté jedno vědění, jež se vztahuje ke krásnu, o kterém nyní povím...
... to krásno Sokrate, pro které byly podstupovány všechny dřívější námahy, které je především věčné a ani nevzniká ani nezaniká, ani se nezvětšuje, ani ho neubývá, dále krásno, které není z jedné strany krásné a z druhé ošklivé, ani hned krásné a hned zase ne, ani v jednom poměru krásné a v druhém ošklivé, které není zde krásné a tam zase ošklivé, jedněm lidem krásné a jiným ošklivé. A nebude se mu to jevit jako některá tvář nebo ruce nebo něco jiného, co náleží tělu, ani jako některá řeč nebo některé vědění ani něco, co by bylo někde na něčem druhém, například na živočichu nebo na zemi nebo na nebi nebo na čemkoli jiném, nýbrž bude to něco, co je věčné samo o sobě a se sebou a jednotné; všechny ostatní krásné věci jsou toho účastny, a to tak, že když ostatní vznikají a zanikají, tohoto při tom ani nepřibývá ani neubývá a vůbec nic se s tím neděje...” (Platon, Symposion, 210 b, c, d, e, 211 b, překlad F. Novotný)
SVĚT SMYSLOVÝ A SVĚT NADSMYSLOVÝ
Každá smyslová a vnější věc stojí naproti ideji Krásy jako obraz naproti skutečnosti, říká Platon, a pouze ten, kdo se dívá na tu opravdovou krásu, může zrodit opravdovou ctnost a ne její stíny. Platon velmi často ztotožňuje ve svých dialozích krásu a dobro a uvedený citát o Ideji Krásna se právem může přenést na Ideu Dobra.
Vztah, který existuje mezi věcí a její ideou, Platón označuje jako podobnost. Podobnost není totožná s rovností - jednotností. Proto Platon vztah věcí a idejí často nazývá napodobováním. Znamená to, že ideje jsou vzory a jednotlivé vnější věci jsou obrazy, přízraky, stíny idejí.
Ideje jsou vždy stejné a vnější věci vznikají, mění se a zanikají. Idea samotná je ve vnější věci občas přítomna a občas ne. Tímto způsobem Platon dochází k tomu, že v idejích spatřuje příčinu toho, proč je vnější svět takový, jaký je.
Kromě vztahů, které existují mezi vnějšími věcmi a idejemi, si Platon klade otázku, jaké vztahy existují mezi samotnými idejemi. Platon vytváří systém idejí s ohledem na nadřazenost a podřazenost. Na vrcholu tohoto systému se nachází nejvyšší Idea, a právě ona všechny ostatní zahrnuje.
Platon v dialozích Faidros a Symposion klade na nejvyšší místo Ideu Krásy a v Ústavě Ideu Dobra. Protože všechno, co existuje, existuje pro nějaké dobro, jsou Ideji Dobra nebo absolutní účelnosti podřazeny všechny ostatní ideje. Takto Platonova filozofie dosahuje vrcholu v etice, neboť všechno musí sloužit k uskutečňování dobra.
Kde Platon vzal tuto inspiraci?
Pochopitelně, že Platon přebírá základní normy svého učitele Sokrata, který překonává nebezpečí sofistického chápání života. Platonovo obrovské úsilí spočívá ve snaze odhalit základní etické principy, které by dokázaly odstranit logické spekulace doby, ve které žije. Těmito principy jsou právě ideje, které se stávají kosmickou silou, schopnou vytvořit morální pocit nejvyšších etických norem. Jeho ideje se stávají základnou, na které je možno stavět monumentální svět Ideálů. Neboť, čím jiným jsou Ideje, než přeměnou chaosu v kosmos, přeměnou beztvaré masy myšlenek v pevné principy a hodnoty.
Věříme, že se toto chápání Idejí odrazilo i v celém helénském světě, který se takto očišťuje od smyslové pestrosti. Takto Ideál Krásy a Ideál Dobra nabývají gigantických rozměrů v kultuře a umění. “Nehybné sochy a statické stavby” jsou odrazem nehybné a neměnitelné Ideje Krásy. Toto je výsledek vznešeného vidění a ne abstraktního přemýšlení a ten, kdo takto přeměňuje svět, “...dosahuje téměř vrcholu zasvěcení...” (Platon, Symposion, 211 c)
JÁDRO PLATONOVA IDEALISMU
Protikladnost mezi smyslovým světem a světem idejí a význam ideje Dobra znázorňuje Platon prostřednictvím známého obrazu o jeskyni. Zde uvádíme začátek VII. knihy, v níž je tento mýtus popsán.
“1. - A nyní, pokračoval jsem, představ si rozdíl mezi duší vzdělanou a nevzdělanou tímto podobenstvím. Pomysli si lidi jako v podzemním obydlí, podobném jeskyni, jež má ke světlu otevřen dlouhý vchod zšíři celé jeskyně, v tomto obydlí již od dětství žijí spoutáni na nohou i na šíjích, takže zůstávají stále na témž místě a vidí jedině dopředu, ale nemohou otáčeti hlavy, protože jim pouta brání, vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň a uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni jest nahoře příční cesta, podél níž si mysli vystavěnou zídku na způsob přepážek, jaké mívají před sebou kejklíři a nad kterými ukazují své kousky.
- Dobře.
- Mysli si pak, že podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí, přečnívající nad zídku, také podoby lidí a zvířat z kamene i ze dřeva i všelijak vyrobené, při čemž jedni z nosičů, jak se podobá, mluví, druzí pak mlčí.
- Divný jest ten tvůj obraz a divní vězňové.
- Podobní nám, odpověděl jsem, neboť takoví lidé jistě by neviděli ze sebe samých ani ze svých druhů něco více než stíny, vrhané ohněm na protější stěnu jeskyně.
- Jak by také uviděli, když jsou nuceni držeti po celý život hlavu bez pohnutí?
- A co předměty nošené podél zídky? Neviděli by z nich právě tolik?
- Ovšem že.
- A kdyby mohli vespolek rozmlouvati, jistě by myslili, že těmi jmény, která dávají tomu, co před sebou vidí, označují skutečné předměty.
- Nutně.
- A což kdyby to vězení odráželo od protějška i ozvěnu? Kdykoli by promluvil někdo z přecházejících nosičů, nemyslíš, že by pokládali za původ toho hlasu jedině právě ten přecházející stín?
- Při Diovi, dozajista.
- U takových lidí tedy, děl jsem, by veskrze za pravdu neplatilo nic jiného než stíny těch umělých věcí.
- Docela nutně.
- Nuže pozoruj, jak by to asi bylo s jejich vyproštěním a vyléčením z pout a nerozumnosti, kdyby se jim ho přirozeně dostalo a to takto. Jeden z nich jest vyproštěn z pout a přinucen náhle vstáti a otočiti šíji a jíti a hleděti vzhůru ke světlu. Z toho všeho by cítil bolest a pro mžitky v očích nebyl by schopen dívati se na ony předměty, jichž stíny tenkráte viděl: co by asi řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tenkráte viděl jen přeludy, nyní však že zří správněji, jsa mnohem blíže skutečnosti a obrácen k předmětům skutečnějším, a kdyby ho nutil, ukazuje mu na každý z přecházejících předmětů, odpovídati na otázku, co to jest? Nemyslíš, že by byl v nesnázích a domníval se, že věci, které tehdy viděl, byly pravdivější než ty, které mu jsou nyní ukazovány?
- Mnohem pravdivější.
2. - Nuže, a kdyby ho docela nutil hleděti do světla samého, že by ho bolely oči a že by se obracel a utíkal k tomu, nač se dovede dívati, a měl za to, že toto jest vskutku zřetelnější, než co se mu ukazuje?
- Tak jest.
- Kdyby pak jej někdo odtamtud násilím vlekl tím drsným a příkrým východem a dříve ho nepustil, až by ho vyvlekl na světlo sluneční, zdali pak by jeho oči, zalité září, mohly viděti něco z toho, co by mu nyní bylo jmenováno skutečným světem?
- Jistě ne, aspoň ne hned.
- Ano, myslím, že by potřeboval si zvyknouti, kdyby chtěl uviděti, co jest nahoře. A nejprve by zíral nejsnáze na stíny a potom na obrazy lidí i ostatních předmětů, zrcadlící se na vodních plochách, později pak na ty předměty samy, dále pak by snesl pohled na tělesa nebeská a na samu oblohu snáze v noci, kdyby se díval na světlo hvězd a měsíce, než ve dne na slunce a sluneční světlo.
- Jak by ne?
- Konečně pak, myslím, byl by s to, aby popatřil na slunce, ne na jeho obrazy ve vodě nebo na nějaké jiné ploše, nýbrž na ně samo o sobě na jeho vlastním místě, a aby se podíval, jaké jest.
- Nutně.
- A potom již by si o něm učinil úsudek, že ono jest, co způsobuje roční počasí a oběh roků a všechno spravuje ve viditelném světě a že jest nějak původcem i všeho toho, co viděli tam dole.
- Patrno, že by k tomu potom došel.
- A což když si vzpomene na své dřívější obydlí a na tamější vědění a tehdejší své spoluvězně, nemyslíš, že by sám sebe pokládal za šťastného pro tu změnu, oněch pak by litoval?
- Ba jistě.
- A jestliže měli tehdy mezi sebou zavedeny nějaké pocty a pochvaly a dary pro toho, kdo by nejbystřeji viděl přecházející stíny a nejlépe si pamatoval, které z nich obyčejně chodily napřed, které pozadu a které pospolu, a podle toho byl nejschopnější předpovídati, co přijde, sotva by asi cítil po tom touhu a záviděl těm, kterým se u oněch dostává poct a mocných postavení, naopak jistě by mu bylo, jak praví Homeros, že by tuze rád chtěl “jako nádeník sloužiti jinému, muži nemajetnému” a raději by cokoli zakusil, než aby měl ony nejasné představy a oním způsobem žil, či nemyslíš?
- Tak jest, odpověděl, myslím, že by raději všeho zakusil, než aby žil oním způsobem.
- Uvaž i toto, děl jsem. Kdyby takový člověk sestoupil nazpět a posadil se na totéž místo, zdali by se mu oči nenaplnily tmou, když by náhle přišel se slunce?
- Ba jistě.
- Tu pak kdyby zase musil posuzovati ony stíny o závod s oněmi, kteří zůstali stále vězni, dokud má mžitky před očima a dříve než by se mu oči uklidnily - a toto zvykání by netrvalo zrovna krátce - zdali pak by nebyl k smíchu a zdali by se o něm neříkalo, že přišel z té cesty nahoru se zkaženým zrakem a že to nestojí ani za pokus choditi tam nahoru? A kdyby se někdo pokoušel je vyprošťovati z pout a vésti nahoru, zdali pak by ho nezabili, kdyby ho nějak mohli rukama uchopiti a zabíti?
- Dozajista.” (Ústava, 514 a - 517 a)
Poté, co popsal obraz jeskyně, podává Platon v pokračování i vysvětlení tohoto obrazu.
“ 3. Tento tedy obraz, milý Glaukone, připojme celý k tomu, co bylo řečeno nahoře: prostor, jevící se zraku, jest jako ten žalářní příbytek a světlo ohně v něm hořícího je síla slunce; k tomu pokládej výstup nahoru a dí-vání se na věci nahoře za vzestoupení duše do pomyslné oblasti a nechybíš se mého mínění, když si je přeješ slyšeti. Bůh sám ví, zdali jest pravdivé. Nuže jak já to vidím, jest to tak: v oboru poznání spatřuje se na konci a to jen stěží idea dobra, když však jest spatřena, jest o ní souditi, že ona jest všemu původcem všeho pravého a krásného, neboť i ve světě viditelném zrodila světlo a jeho pána, slunce, i v oboru pomyslném, kde jest sama paní, poskytla lidem pravdu a rozum; ji musí spatřiti ten, kdo chce rozumně jednati, ať v soukromí ať v obci.” (Ústava, 517 b, c)
Platon spatřuje v Dobru nejvyšší tvůrčí sílu světa. Toto Dobro je pro něj zároveň nejvyšší Ideou, která je v říši Idejí tím, čím je Slunce v našem světě. Tím, čím je ve smyslové říši Slunce, které umožňuje objektům růst a viditelnost a subjektům schopnost pozorování, je v duchovní říši Idea Dobra. Ona dává objektům bytí a subjektům schopnost poznání. Jedním slovem je Idea Dobra Ideou Idejí.
“To tedy, co poznávaným předmětům poskytuje pravdy a poznávajícímu podmětu výkonné schopnosti, věz, že jest idea dobra; ona jest příčinou rozumového vědění a pravdy, neboť ta jest poznávaným předmětem, a tak, ačkoli obé jest krásné, i poznání i pravda, správně učiníš, budeš-li onu ideu pokládati za něco jiného a ještě krásnějšího nad toto obé; co pak se týče rozumového vědění a pravdy, jako tam jest správné světlo a zrak pokládati za věci slunci blízké, ale pokládati je za slunce by nebylo správné, tak také i zde pokládati toto obé za věci blízké dobru jest správné, ale není správné pokládati jeden nebo druhý z nich za dobro samo, nýbrž význam dobra jest ještě více ceniti.” (Ústava, 509 b)
V této myšlence tkví jádro Platonova idealismu. On klade hodnotu nad fakty. Pro něj se nejhlubší skutečnost nenachází ve vnější přírodě, hmotě nebo těle, ale ve chtění, v myšlenkách a citech, ve vytváření dobra a uskutečňování hodnot.
Pokud idea představuje bytí a smyslový svět ne pouze ne-bytí, ale také stín ideje, Platonovo etické učení ukazuje člověku dvě cesty. Jedna cesta se skládá z “útěku” ze smyslového světa a hledání útočiště ve světě neměnných idejí. Pokud je idea základnou každého formování a příčinou každého dobra ve smyslovém světě, druhá cesta se skládá ze směřování k tomu, aby se nedokonalý svět v největší možné míře zrcadlil v ideji dobra. Jednou cestou je obrátit se od světa pomíjivosti a druhou oddanost světu a životu a jejich pozvednutí na vyšší úroveň.
Touhu po osvobození se od smyslového světa a nalézání útočiště ve světě Idejí vysvětluje Platon v dialogu Faidros mýtem, který se může chápat jako jeden z nejvznešenějších lidských výtvorů v dějinách vůbec, a to nejen v dějinách filozofie. (viz Platon, Faidros, 246, 247, 248, 249)
“... toto pak jest vzpomínání na ona jsoucna, která kdysi uviděla naše duše, když konala cestu spolu s bohem, když se povznesla nad ty věci, o kterých nyní říkáme, že jsou, a pozdvihla hlavu k skutečnému jsoucnu. Proto tedy náležitě nabývá perutí jedině mysl filozofova; neboť ta jest svou pamětí podle možností stále u oněch jsoucen, u kterých je bůh, jenž proto je božský. Zachází-li pak muž správně s takovýmito vzpomínkami a je stále zasvěcován dokonalými způsoby zasvěcování, stává se vskutku dokonalým, on jediný; protože se však straní lidských zájmů a stýká se s tím, co je božské, je kárán od lidí, jako by byl pomatený, ale lidem je skryto, že má v sobě boha.” (Faidros, 249 c, d)
Opravdové bytí duše patří nadsmyslovému světu. Blaženosti, která je posledním cílem lidského života, se dosahuje úsilím a pozvednutím člověka do tohoto vyššího světa. Když duše vidí rozdíl mezi ideou a jejím obrazem, zmocňuje se jí zvláštní pocit, který duši dává křídla. Ona tedy, říká Platon, začíná toužit po nadsmyslových vzorech. Je třeba připomenout, že růst duševních křídel ve Faidru a spoutaný otrok v jeskyni, který touží po světle, v Ústavě, jsou živými obrazy, které mají nepřekonatelnou sílu a hodnotu. Takto se lidská duše stává ztělesněním idejí.
Zvláštní pozornost věnuje Platon filozofům. Výše uvedené nabývá na síle v okamžiku, když říká, že lidské tělo je hrobem a žalářem duše (viz Platón, Gorgias, 492 e, Faidón, 62 b). Proto je, podle Platona, úkolem filozofů vyvinout úsilí, dokud jsou živí, aby se osvobodili od těla, které je pramenem utrpení, bolesti, vášní, strachů a různých pochybných obrazů. Úkolem jejich života je to, aby se očistili a osvobodili od těla. Řečeno Platonovými slovy, filozofové jdou rádi vstříc smrti, protože po smrti je čeká skutečná pravda. Důvod šťastné smrti filozofů tkví v tom, že duše je nesmrtelná.
“... Ano, pravil Sókrates, zdálo by se, že to tak je nesmyslné; ale ne, snad to má přece nějaký rozumný smysl. Co se o tom mluví v tajných řečeních zasvěcenců, že my lidé jsme v jakémsi vězení a že se člověk z něho nesmí vyprošťovati ani utíkati, ta věc je pro mne příliš vysoká a nesnadno pochopitelná; avšak tohle se mi zdá, Kebéte, dobré, že bozi nás mají na péči a my lidé že jsme částí jejich majetku. Či tobě se tak nezdá?...” (Faidón, 62 b)
“... Podobá se totiž - co ostatním lidem zůstává skryto - že ti, kteří se správně chápou filozofie, nezabývají se ničím jiným než umíráním a smrtí...” (Faidón, 62 b)
Toto entuziastické chápání života a smrti Platon prožil v okamžiku, ve kterém jeho Učitel Sokrates filozofickým způsobem dokazuje svá tvrzení. On, který byl po celý svůj život obklopen Idejemi, se snaží svým žákům přenést opravdové filozofické nadšení. To mělo obrovský přínos, neboť jeho nadšení neumírá spolu s ním. Je dodnes živé v srdcích mnoha lidí.
“A Kebés, zasmáv se, řekl: Mysli si, Sokrate, že se bojíme, a pokoušej se nás přesvědčovati; raději však si nemysli, že my se bojíme, nýbrž snad je vskutku v nás jakési dítě, které se takových věcí bojí. To dítě se tedy pokoušej přemlouvati, aby se nebálo smrti jako bubáka.
Ale to mu to musíte, řekl Sokratés, každý den říkáním zažehnávat, dokud to z něho zažehnáváním nedostanete.
Ale kde vezmeme, Sokrate, dobrého zažehnávače takových věcí, když ty nás opouštíš?
Veliká jest Hellas, Kebéte, v níž jsou jistě schopní muži, a veliké je množství i barbarských národů; ty všechny musíte propátrat, hledajíce takového zažehnávače, a nešetřit při tom ani peněz ani námahy, neboť nic není, nač byste vynakládali peníze výhodněji. A musíte hledat i sami mezi sebou vespolek; neboť snad byste ani tak lehce nenalezli někoho, kdo by byl schopnější to dělati nežli vy.” (Faidón, 77 e, 78 a, b)
Podle Platona, jak už bylo řečeno, jsou ideje hlavním předmětem poznání a nemohou se definovat pomocí termínů popisujících pojmy. Přístup k idejím je plodem disciplinovaného zvykání si a přibližování se k zářivé a božské části duše, oblasti božského řádu, který je nad ní.
Tedy, dosažení absolutní Krásy, absolutní Spravedlnosti a absolutního Dobra je stezkou Filozofů, těch, kteří jsou přátelé Idejí, a těch, kteří poznali tyto oblasti. Pouze oni, Filozofové, mohou organizovat a řídit tento svět na základě vzorů, jež spatřují ve světě Idejí. Proto je Platonův Filozof-Mudrc-Král zároveň mystikem, jenž vnímá Božskou přítomnost a přenáší ji svým bratrům - lidem. Toto je způsob, jak zavést prostřednictvím vnímání Idejí Spravedlnost a Řád na Zemi.
Tato krátká úvaha může posloužit jako průvodce světem idejí, světem tak blízkým a přece tak vzdáleným. Na každém z nás je, abychom k tomuto světu našli svoji stezku.
(Použité citace jsou z překladu F. Novotného)
