Překonání smrti prostřednictvím ctnosti
Téma smrti se dotýká každého z nás. Téměř každý se s ní nějakým způsobem setkal, přemýšlel o ní. Svět kolem nás vytvořil spoustu mýtů, které ji zahalují. Jednak ty starodávné, které ukrývají skutečnost, jednak různá moderní pojetí a názory, které často zkreslují její význam i průběh.
Bojíme se smrti? Většina lidí se jí bojí, více či méně. Každodenně na ni nemyslíme, ale v okamžiku, kdy smrt potká někoho nám blízkého nebo kdy nám lékař sdělí pravdu o naší smrtelné chorobě, většinou nás strach ovládne. Proč? Je to nutné? Vždyť každý z nás musí zemřít. Neexistuje živá bytost na tomto světě, které by se smrt mohla vyhnout. Ani nám se nevyhne. Proč se tedy bát něčeho, co je nevyhnutelné?
Tak by nám asi odpověděl Sokrates, známý řecký filosof, který žil v Athénách v pátém století před naším letopočtem. Plným právem by se podivoval nad našimi obavami. Na jednu stranu víme, že stárnutí a smrt je přirozený proces, kterým musí projít každý, na druhou stranu se všemožně snažíme zpomalit stárnutí nebo jeho projevy, omlazujeme se kůrami, vyhlazujeme vrásky, plastikami vytváříme mladistvý vzhled…, času však neutečeme.
Jak se vyrovnat s tímto stavem?
Starodávní mudrci doporučovali, aby se člověk naučil žít a zemřít.
Podívejme se na život již zmíněného vzácného filosofa, protože on uměl dobře a spravedlivě žít, a proto dokázal také moudře zemřít. Dal nám nádherný příklad toho, jak díky hlubokému poznání zákonitostí člověka a univerza, díky moudrosti a skutečnému filosofickému životu je možné pochopit, že smrt je pouze přechod do jiného světa, na jiné úrovně, možná krásnější a šťastnější než ty, které známe z našeho současného života.
Pokud chceme Sokrata pochopit, musíme si uvědomit, že člověka dělil na dvě základní části: na pomíjivé fyzické tělo, a na nesmrtelnou duši, která je věčná. Smrt se tedy týká pouze pomíjivých složek, které se začnou rozkládat, když z nich unikne sjednocující síla duše. Naopak nesmrtelná duše je nesložená, nedělitelná, nemá se na co rozložit; zůstává i po smrti a přechází do jiného světa.
Se Sokratem nás seznámil další velký filosof, Platon. Nelze mluvit o Sokratovi bez Platona ani o Platonovi bez Sokrata. Sokrates byl Platonův učitel, který ho přivedl k filosofii. A Platon z lásky ke svému učiteli Sokrata zvěčnil ve svých dílech jako toho nejmoudřejšího filosofa. Vložil do jeho úst mnohé ze svého vlastního poznání, které získal během celoživotního putování. Vykreslil v jeho osobě ideál filosofa, jímž se můžeme inspirovat i po dvou a půl tisíci letech.
Hodnoty, které Sokratovi pomohly překonat smrt
Skromnost neboli znát své správné místo, znát sebe sama, své schopnosti i nedostatky
Sokrates byl výjimečnou osobností. Vypráví se, že jeho filosofické putování začalo ve chvíli, kdy Chairefon, jeden z jeho druhů, ve věštírně v Delfách položil otázku, jestli je někdo moudřejší než Sokrates. A Pýthie odpověděla, že nikdo není moudřejší. Když se to Sokrates dozvěděl, velmi se podivil, co tím asi bůh v Delfách mínil. Přemýšlel, jak je možné, že on, který toho přece ví tak málo, má být nejmoudřejším člověkem. Začal tedy zkoumat obyvatele Athén, kteří se považovali za moudré, zda opravdu moudří jsou. Brzy poznával, že jejich moudrost je pouze zdánlivá, a pochopil Pýthiinu odpověď.
Sokrates pravděpodobně nevěděl více než ostatní Athéňané. Ale byl mezi nimi jeden rozdíl: ostatní si mysleli, že něco vědí, že vlastní moudrost, protože jejich ješitnost a pýcha jim nedovolila přiznat si skutečný stav jejich poznání. Zato Sokrates si byl vědom toho, že ví velmi málo, a přiznával svoji nevědomost. Tehdy pronesl svou slavnou větu: „Vím, že nic nevím“. A právě toto je výchozí bod ve filosofickém zkoumání. Nejprve je třeba zjistit, a hlavně si přiznat, že něco nevíme a nechápeme. Až potom, skrze postupné zkoumání a odhalování Pravdy, může růst naše vědění i naše moudrost.
Ušlechtilost neboli dávat vždy to nejlepší ze svých schopností, myšlenek a citů
Sokrates se rozhodl, že začne hledat odpovědi na své otázky, že začne hledat pravdu. K němu se brzy připojili mnozí posluchači a učedníci, kteří také toužili přiblížit se pravdě, pochopit více člověka i univerzum. Během celého svého života se Sokrates věnoval mnoha otázkám, alespoň jak můžeme soudit z Platonových knih. Zkoumal lásku a krásu, duši člověka, uspořádání společnosti, hledání spravedlnosti, způsob výchovy a nalézání správných učitelů, vytváření zákonů… Nikdy nebral peníze za to, že poučoval ostatní, a jeho žena Xantippa mu proto často znepříjemňovala život a vyčítala mu jeho filosofování, neboť žili ve velké chudobě.
Snažil se ve svých posluchačích probudit lásku k moudrosti, touhu po všem krásném, dobrém a spravedlivém. Toto probuzení duše nazýval maieutika: je to okamžik, kdy duše, která od přirozenosti tíhne ke krásným a dobrým věcem, začne tyto věci aktivně vyhledávat a tvořit.
Používal velmi účinný způsob dialogu, v němž zdánlivě všichni předkládali srovnatelné názory a postřehy, ale Sokrates je nenápadně vedl po stezce zkoumání co nejblíže k Pravdě. Činil to tak, že jeho učedníci nakonec sami došli ve svých úvahách k pravdivému výsledku.
Věrnost neboli vytrvalé sloužení tomu, co je božské v člověku
V jistém okamžiku, když bylo Sokratovi 70 let, byl souhrou zvláštních a nepochopitelných okolností obviněn a odsouzen k smrti.
Obvinění zněla:
Sokrates je vinen a dopouští se přečinů tím, že zkoumá věci pod zemí i nebeské, že slabší důvody činí silnějšími a témuž učí jiné.
Sokrates je vinen tím, že kazí mládež a nevěří v bohy, v které věří obec, nýbrž v jiná nová daimonia. (Platón: Euthyfrón; Obrana Sókrata; Kritón, ISE, Praha 1994)
První obvinění se vztahovalo k Sokratovu zkoumání některých občanů Athén. Když u nich hledal moudrost a nenacházel ji, mnohé z nich si znepřátelil. Ti ho pak obviňovali z toho, že si vymýšlí, že překrucuje pravdu. Jejich zloba vyústila až v toto obvinění. Mládež v Athénách Sokrata milovala a věrně ho následovala až do posledních dnů. Jeho učedníci napodobovali jeho příklad a také se dotýkali nedostatků vážených občanů Athén. Proto se tito starší občané báli Sokratova vlivu na své potomky a chtěli mu zabránit.
Další obvinění souviselo s pojmem daimonion, který athénští soudci označili jako pojmenování nově zavedeného božstva. Sokrates ho používal k označení jakéhosi vnitřního hlasu, jenž ho vždy varoval, pokud chtěl udělat něco špatného. Tento hlas by se dal přirovnat k hlasu svědomí. Sokrates tvrdil, že každý člověk v sobě má toto daimonion, na každém však záleží, zda tento hlas poslechne, nebo ne.
Sokrates byl velmi zbožný. Měl božstva ve velké úctě a ví se o něm, že každé ráno, než začal pracovat, se pomodlil k vycházejícímu slunci. Byl tak zbožný, že když mu byla nabídnuta možnost opustit Athény místo vypití bolehlavu, odmítl ji, protože vyhnanství pro něj znamenalo mnohem těžší ránu než smrt. Představovalo život odtržený od posvátných chrámů a obřadů, od božského pramene, který jej živil. Raději tedy zvolil smrt.
Statečnost neboli být pevný ve svých kritériích bez ohledu na jakékoli vnější nebezpečí
Tento smutný proces popsal Platon v dialogu Obrana Sokratova, v němž Sokrates odhaluje mnoho pohnutek a důvodů, které ho vedly životem. Naznačil, že svými činy pouze plnil příkazy bohů, kteří ho provázeli po stezce filosofie. Sokrates byl odsouzen k neuvěřitelnému trestu smrti vypitím odvaru z bolehlavu. Rozsudek byl vynesen na začátku jednoho významného athénského svátku boha Apollóna, během něhož nemohl být nikdo z moci obce popraven. Proto Sokrates strávil ještě měsíc ve vězení, kam za ním chodili jeho věrní učedníci. A denně rozmlouvali, zkoumali a hledali pravdu.
Sokratovi učedníci byli velmi nešťastní z blížící se smrti svého učitele. Domluvili se proto, že se ho pokusí vysvobodit. A opravdu, jeden z nich, Krotón, jednou v noci pronikl do vězení a nabádal Sokrata, aby odešel s ním. Sokrates však odmítl. Vysvětlil mu, že celý život ctil athénské zákony a vychovával k tomu i všechny své žáky. Nemůže tedy jen proto, že mu hrozí smrt, takto nečestně utíkat před vykonáním rozsudku.
Zkoumání neboli chápání hlubokých příčin a souvislostí jevů v člověku a přírodě
Poslední Sokratův den ve vězení popsal Platon v dialogu Faidón, který je celý věnován tématu lidské duše a nesmrtelnosti. Sokrates zde zkoumá a dokazuje, zda a proč je duše nesmrtelná.
Tvrdí, že život a smrt se cyklicky opakují: „Kdyby totiž živé vznikalo z jiných věcí než z mrtvých a živé by umíralo, jak by bylo možno, aby se všechno nespotřebovalo pro stav smrti?“ (Platón: Faidón, ISE, Praha 1994)
Uvádí jednoduchý důkaz toho, že duše musela existovat již před narozením. Začíná tím, že lidé si pamatují archetypální ideje, s nimiž se duše setkala ještě před tím, než vstoupila do těla. Vzpomínáme si totiž na věci, které jsme na tomto světě nikdy vidět nemohli. Například pokud uvidíme dvě zdánlivě stejné věci, víme, že absolutně stejné být nemohou. Pouze se blíží stejnosti. A my přesto chápeme, co to stejnost znamená. Poznali jsme stejnost v době, kdy se naše duše setkala s archetypem stejnosti před vstupem do těla a vzpomínáme si na ni. Duše tedy musela existovat už před narozením.
Dále zbývalo ještě dokázat, že duše bude existovat i po naší smrti. Sokrates vychází z toho, že duší jsme schopni poznávat jsoucna, esence věcí a bytostí. Pouze duše může pochopit to, co je božské. Musí tedy mít stejnou přirozenost jako tato jsoucna, tedy božskou, jednotnou, jednoduchou, nerozbornou. Co není složené, nemůže se rozložit na žádné části. Duše tak přetrvává po zániku našeho těla a odchází do Hádu.
Moudrost neboli schopnost následovat Dobro
Sokrates v nejslavnějším Platonově spise Ústava svým žákům líčí mýtus o Érovi, řeckém vojákovi, jemuž bylo dovoleno podívat se na to, co se děje po smrti. Ér se ocitl spolu s ostatními zemřelými v Hádu, na takzvané asfodelové louce. Všichni mrtví se tu scházeli a dostávali příkazy, na jaké místo v Hádu se podle svých skutků za života mají odebrat. Po určité době strávené na příslušném místě se opět vraceli na stejnou louku, aby byli odvedeni ke třem sudičkám spřádajícím jejich budoucí osud. Zde měli možnost vybrat si svůj nový život, zvolit si vlastní budoucnost podle svého přání. Byl to klíčový okamžik pro budoucí život duše na zemi.
Dle vyprávění se všechny duše hned rozběhly, aby si našly ten nejkrásnější. Hledaly a vybíraly si podle toho, po čem která zrovna toužila, co ji zaujalo či oslnilo. Jedna si vybrala život bohatého obchodníka, jiná slávu vojevůdce, další moc v osobě státníka. Ne každá duše si dokázala vybrat skutečně dobrý život, ušlechtilý a mravný. Proto Sokrates nabádal své učedníky, aby se celý život věnovali hledání moudrosti a rozvoji svých ctností; aby totiž v ten kritický okamžik rozpoznali a vybrali si život skutečně dobrý, naplněný filosofií, moudrostí a spravedlností.
Vítězství neboli překonání překážek na stezce
Žáci Sokratovi v jeho posledních chvílích navrhovali, aby odložil vypití bolehlavu na co nejpozdější hodinu, aby ještě chvíli pobyl s nimi, ale Sokrates se zasmál a řekl jim, že by si připadal směšný, kdyby chtěl takovým způsobem získávat čas, když už mu žádný nezbývá. Že by byl bláhový, kdyby chtěl oddalovat okamžik, kdy se konečně setká s bohy a vznešenými lidmi. Naopak vybídl své přátele k tomu, aby, pokud jsou opravdovými filosofy, co nejrychleji spěchali za ním.
Filosof se snaží zkoumat Ideje v jejich čisté podobě, duše však bývá tělem klamána. Je jím do značné míry ovládána, neboť tělo má mnoho požadavků a vyžaduje po ní, aby se mu věnovala. A ona pak není schopna zkoumat to, co je jí přirozené: krásu a dobro. A pokud se o to snaží, vidí tyto vznešené ideje pouze zkreslené a vzdálené.
Teprve po zániku těla, až se duše oddělí, bude schopna čistého vnímání všeho božského. Pak už jí nic nebude překážet v tom, aby poznávala jsoucna a věčné ideje, aby se mohla přiblížit skutečnému dobru, kráse a spravedlnosti. Pravý filosof se tedy celý život připravuje na smrt. Byl by velmi nedůsledný, kdyby se jí potom v její blízkosti bál.
Proč se tedy Sokrates nebál smrti? Protože věděl, že neexistuje.
Je krásné být filosofem a moci následovat stopy takového velikána. Jeho nádherný živý příklad nám každodenně pomáhá překonat mnohem menší překážky. A až jednou budeme stát před tou poslední, vzpomeňme si na jeho moudrá slova, a možná nás přivítá na druhém břehu se slovy: „Vítej, milý příteli…“
