Pokud usilujeme o nějaký dlouhodobý cíl – ať už jde o získání nové dovednosti, o zbavení se zlozvyku nebo o cokoli jiného – po počáteční fázi nadšení a odhodlání někdy přichází postupná ztráta motivace. Ztrácíme energii překonávat další překážky, postupně polevujeme v úsilí, porušujeme svá předsevzetí s omluvou, že pro jednou se nic nestane, ale ta „pro jednou“ se hromadí a mohou vést k úplnému zastavení na cestě.
Jak se tomuto nebezpečí vyhnout a jak si udržet motivaci po celé týdny, měsíce, roky? V tomto článku se podíváme na několik rad. Několik málo jich bude krátkodobých, po nichž můžeme sáhnout v okamžicích krize jako po první pomoci. Většina ale bude vyžadovat dlouhodobou práci se sebou samými. Jak říkali stoičtí filozofové, moudrý vojevůdce se chystá na boj v dobách míru, kdy může s vojskem cvičit, stavět pevnosti, chystat zbraně. Když válka propukne, je už na přípravy pozdě. S motivací je to stejné: schopnost ji v sobě probudit a udržet musíme pěstovat dřív, než se v našem nitru strhne bitva mezi vytouženým cílem na jedné straně a únavou, strachem, pochybnostmi na straně druhé.
Malá, ale ne bezvýznamná vítězství
Jen málo věcí dokáže probudit motivaci tak, jako pocit vítězství, hrdost, kterou pociťujeme, když jsme překonali nějakou překážku. Pokud směřujeme k nějakému dlouhodobému cíli a konečné vítězství je velmi vzdálené, pomáhá vytyčit si na cestě milníky, jejichž dosažení nám dodá pocit vítězství, a tím pádem energii na další cestu.
Dílčí cíle musí být zvoleny tak, aby nebyly ani příliš obtížné, ale ani příliš snadné. Obecně platí, že člověk nejsnáze udrží pozornost u činnosti, která je kousek nad hranicí jeho současných schopností. Pokud je příliš jednoduchá, nudíme se, upadáme do rutiny, ztrácíme zájem a úspěch pro nás nemá žádnou cenu. Pokud je příliš obtížná, přichází pocit frustrace, ztráta víry v úspěch, a brzy se vzdáme. Že jsme obtížnost zvolili správně, poznáme podle toho, že splnění cíle od nás vyžaduje úsilí a hledání nových cest, ale netrpíme pocitem, že zkrátka není možné uspět.
Buďme obratní
Ve chvílích, kdy počáteční motivace začíná ochabovat a dostavuje se únava, má mnoho lidí pocit, že musí zatnout zuby a vydržet. Pevná vůle a odhodlání jsou skutečně silné zbraně, ale jsou i další, jejichž použití od nás bude vyžadovat mnohem méně úsilí.
Psycholog Roberto Assagioli použil ve své knize Akt vůle velice trefné přirovnání: Pokud máme auto a potřebujeme se s ním dostat z bodu A do bodu B, můžeme ho tam dotlačit. Ale také můžeme sednout za volant, sešlápnout ty správné pedály a do bodu B dojet. První varianta je ono zatnutí zubů, stav, kdy nutíme sebe sama navzdory odporu, který klade část naší psýchy. Je to namáhavé a možná ani do cíle nedorazíme, protože někde cestou padneme vyčerpáním. Druhá možnost stojí daleko méně sil, ale vyžaduje obratnost a znalost sebe sama.
Zkuste práci na svém cíli spojit s něčím, co vás těší. Možná jste společenští a pomůže vám zapojit kamarády, díky kterým se doba strávená vaším úkolem promění zároveň v čas prožitý v příjemné společnosti. Možná jste systematikové, kteří budou mít dobrý pocit z jasných seznamů a tabulek a postupného odškrtávání. Možná jste hraví, a tak si dosahování cíle přeměníte v hru s vlastním bodovým systémem a budete překonávat rekordy… Možností je mnoho a záleží jen na vaší povaze.
Využít ve svůj prospěch můžete dokonce i své slabé stránky: Jste ješitní? Řekněte svým blízkým, co přesně máte v plánu, a požádejte je, aby se vás na to čas od času zeptali. Vědomí, že by se o selhání někdo dozvěděl, vás možná před selháním ochrání. Jste pohodlní? Zkuste si představit, o kolik víc práce vás bude stát začínat s vaším plánem od nuly než ho dokončit, když už jste kus cesty ušli.
Do kategorie obratného zacházení se sebou samými patří i pár rad „první pomoci“, které jsme zmiňovali v úvodu: V okamžiku krize, kdy se vám opravdu nechce dělat vůbec nic, může pomoci vyjednávání. Možná se nedokážeme donutit strávit plněním svého cíle plánovanou hodinu. Ale co třeba alespoň deset minut? Možná se nakonec protáhnou i na hodinu, když se do práce zabereme.
Pomocnou ruku nám může nabídnout i naše představivost. Než se rozhodneme plánovanou činnost odložit, zkusme si představit, jak se pak budeme cítit. Nejen si to říct, ale opravdu si vybavit pocit, který při selhání míváme. Pak si naopak představme pocit, který se dostaví v okamžiku, kdy se překonáme. Je zřejmé, kterou z těchto dvou variant si vybereme raději.
Stejně jako v případě vytyčování cílů i tady se nám může stát, že se hned ze začátku netrefíme. Nikdo nezná sám sebe a všechna zákoutí své psychiky úplně dokonale, a tak se nám může stát, že selže něco, o čem jsme si byli jisti, že určitě zabere. Neberme to jako neúspěch, ale jako získání nové informace o sobě samém.
Chtějme zdokonalování, ne dokonalost
Skutečně hodnotné věci vždy vyžadují svůj čas. Nestačí nám jediný den na to, abychom vybudovali celoživotní harmonický vztah, naučili se hrát na hudební nástroj, zvládli komunikaci s ostatními lidmi, dostali pod kontrolu svou vznětlivost, ovládli nějaké řemeslo. Teoreticky tuto známou pravdu vyjádřenou úslovím „ani Řím nepostavili za den“ známe všichni, v praxi ale často očekáváme něco jiného. Snad proto, že žijeme ve světě, kde je řada věcí dostupná okamžitě a relativně snadno. Nemusíme čekat, až nám někdo ušije nové šaty nebo vyrobí nábytek, nemusíme čekat na léto, abychom si dali jahody nebo rajčata. Přijdeme k hotovému a tento postoj nevědomky přenášíme i na méně hmatatelné věci. Proto se internet hemží články se zaručenými návody na to, jak něčeho dosáhnout snadno a rychle. Rádi hledáme zkratky, ale ty obvykle nikam nevedou. A když se nedostavují požadované výsledky, jsme zklamaní a ztrácíme sebedůvěru, protože selhání přisuzujeme nedostatku vlastních schopností a sil. Přitom to nemusí být pravda a možná jsme si jen vybrali špatnou cestu. Nebo to může být částečná pravda a my jen v tomto okamžiku ještě nejsme zcela připraveni na dosažení cíle. Proto je někdy lepší vydat se delší cestou. Jak po ní budeme kráčet, budou naše schopnosti a síly neustále růst. Jako hrdinové ve starých mýtech, kteří na začátku možná nemají dost sil, ale cestou nacházejí přátele a nové zbraně, získávají zkušenosti a rady, a když konečně dorazí k cíli, jsou už dostatečně silní, aby mohli zvítězit.
Během delší cesty nevyhnutelně někdy zakopneme, uděláme chybu. Počítat s tím je to nejlepší, co můžeme pro udržení motivace udělat. Přijmout chyby ale neznamená rezignovat. Jako ve všem je zapotřebí najít správnou míru a ta by se v tomto případě dala jednoduše shrnout do věty: Nechtějme být dokonalí, ale chtějme být každý den o něco lepší.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 177.
