Pokud se díváme na historii jen jako na seznam osobností a událostí, většinou v nás příliš zájmu nevyvolá. O něco zajímavější začíná být ve chvíli, kdy v ní začínáme vidět příběhy. A ještě zajímavější je, pokud zkoumáme to, co tyto příběhy pohánělo: jakým způsobem se lidé v minulosti dívali na svět, co pro ně bylo důležité, co je trápilo a v čem naopak hledali oporu. Tehdy historie přestává být jen o tom, co se stalo a zmizelo v nenávratnu. Začíná nás učit o našich vlastních životech: pokud se někdy v minulosti lidé potýkali s podobnými okolnostmi jako my sami, jaké cesty zvolili? Které z těch cest byly účinné, a které naopak vedly k prohloubení potíží?
Jedním z období, které se v mnoha ohledech podobá současnosti a které je proto velmi zajímavé zkoumat, je helénismus. Za symbolický počátek této epochy se považuje rok 338 př. n. l., kdy makedonský král Filip II. porazil v bitvě u Chairóneie spojené síly Athén, Théb a dalších měst. Tato porážka znamenala faktický konec nezávislosti řeckých městských států, což přineslo výrazné změny nejen v politickém uspořádání, ale i ve smýšlení lidí. Proměna společnosti i jednotlivce se ještě prohloubila s úspěšným tažením Filipova syna Alexandra Makedonského na východ. Jak Alexandr postupně dobýval rozsáhlé části Perské říše, řecká (helénská) kultura do sebe vstřebávala východní prvky a postupně se přetransformovala v kulturu, kterou dnes nazýváme helénistickou.
Po Alexandrově smrti se jeho říše rozpadla na tři části: seleukovskou říši, která zahrnovala asijskou část Alexandrova panství; říši ptolemaiovskou, tedy Egypt a Kypr; a antigonovskou, tedy Makedonii a Řecko. Nejdéle z těchto velkých helénistických států přetrvala říše ptolemaiovská, která padla roku 31 př. n. l., kdy Římané porazili v bitvě u Actia poslední ptolemaiovskou královnu Kleopatru a připojili její území ke své vlastní říši. Bitva u Actia je tak považována za symbolický konec epochy helénismu, přestože helénistická kultura nezanikla úplně, naopak silně ovlivnila Řím a na jeho území přetrvala až do začátku středověku.
V čem se tedy helénismus podobal současnosti? Důležitým společným prvkem je globalizace. V souvislosti s helénismem se často mluví o první globální kultuře: společné kultuře, která ovlivnila rozsáhlá území na třech kontinentech, a kterou přijaly za svou desítky národů. Tato kultura měla dokonce svůj globální jazyk, koiné, zjednodušenou verzi řečtiny, jíž se dorozumívali státníci, obchodníci i učenci napříč národy.
Vznik jednotné kultury ovšem neznamená jen změnu uměleckých forem nebo státního uspořádání. Znamená především to, že lidé jsou konfrontováni se zcela novými myšlenkami, hodnotovými systémy a způsoby jednání a soužití, které ne vždy odpovídají jejich původní kultuře. Jedním z charakteristických rysů helénismu je proto určitý zmatek, neukotvenost a z toho plynoucí úzkost a frustrace. Dlouhodobě ustálené zvyklosti se najednou velmi rychle mění. Hodnoty, v nichž byli vychováni, ztrácejí pod vlivem celospolečenských změn svou platnost. Proměňuje se způsob, jakým funguje společnost: zatímco klasické řecké obce vyžadovaly od všech svých občanů aktivní zapojení, ve velkých mnohonárodnostních říších helénismu ztrácí většina lidí vliv na to, jakým směrem jejich stát kráčí. Vyprchává tak zájem o obecní záležitosti, jedinci se stále více uzavírají do svých soukromých světů a mezilidské vztahy ztrácejí dřívější pevnost.
Reakcí na nejistotu zlomového období jsou helénistické filozofické školy, jejichž učení nabízí pevný bod v rozkolísané době. Není divu, že některé z těchto směrů dnes znovu získávají na oblibě, zejména stoicismus vyvolává v posledních letech stále větší zájem.
Jaký lék tedy helénističtí filozofové nabízeli? Napříč různými filozofickými školami se objevuje důraz na nezávislost. Není tím myšlena ani tak nezávislost materiální, rozhodně není nutné odříznout se od zbytku světa a snažit se všechny své potřeby uspokojit sami. Míněna je především nezávislost vnitřní, tedy to, abychom nespojovali své štěstí s vnějšími okolnostmi, jako je majetek, postavení, chování ostatních lidí atd. Stoikové v tomto smyslu doporučovali, abychom si uvědomili, které věci máme pod kontrolou a které ne, a naučili se zabývat těmi prvními a ty druhé prostě přijímat. Skeptikové radili nevynášet o situacích, jiných lidech ani o ničem jiném žádné hodnotící soudy, protože nikdy nemůžeme vědět, zda například nepříjemná situace nevyústí v něco dobrého a naopak.
S podobnými doporučeními se setkáváme i v dalších školách. Všechny vycházejí ze stejného poznání, že totiž nikdy nebude všechno přesně takové, jak bychom si přáli, všichni musíme čas od času čelit něčemu nepříjemnému nebo i bolestivému. K vnitřnímu klidu a ke štěstí se nedopracujeme tím, že se budeme nepříjemnostem vyhýbat, ale tím, že se staneme silnějšími a odolnějšími, aby nás vnější svět tolik nezraňoval.
Důležitým nástrojem při získávání vnitřní nezávislosti jsou ctnosti, tedy síly skryté v nitru každého člověka, například statečnost, rozvaha, uměřenost a mnohé další. Rozvoj ctností je spojován s vnitřní svobodou, protože pokud je máme, jsme schopni se v každém okamžiku vědomě rozhodovat, zatímco bez nich podléháme momentálním náladám, tužbám a strachům, jejichž zdroj je často v okolním světě, a nechat se jimi vláčet tedy odporuje ideji nezávislosti.
Ideálem helénismu je tedy člověk, který si navzdory složité situaci nestěžuje, nepožaduje, aby mu někdo jiný zajistil lepší život, nepropadá se do beznaděje a rezignace, ale vybrušuje své vlastní schopnosti a síly, aby se dokázal důstojně a vyrovnaně postavit čemukoli, co mu život přinese, a který díky vlastní stabilitě dokáže nabídnout oporu i ostatním. Zaměřit se na rozvoj sebe sama neznamená sobecky myslet jen sám na sebe. Staré přísloví říká, že silní lidé plodí dobré časy. Stát se silnějším je tak to nejlepší, co ve složitých dobách můžeme udělat nejen pro sebe, ale i pro ostatní.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 170.
