V myslích mnoha lidí je pojem „evoluce“ neoddělitelně spojen s teorií Charlese Darwina, který za hlavní hnací sílu vývoje považoval boj o přežití, ve kterém vítězí ten, kdo se dokáže nejlépe přizpůsobit. Evoluce v tomto pojetí vypadá jako nemilosrdný závod, kde vítěz přežívá a poražený je odsouzen k vyhynutí, což nevyhnutelně vyvolává dojem, že konkurence a boj jsou nedílnou součástí přírodních zákonů, zatímco nesobeckost a milosrdenství jsou ryze lidským „výmyslem“.
Darwinova teorie však nebyla jediná, a dokonce ani první svého druhu. Jeho předchůdce, francouzský biolog Jean-Baptiste Lamarck (1744–1829), nabídl poněkud jiný obrázek sil, které evoluci pohánějí. Ve svém díle Philosophie zoologique z roku 1809 mluví o tom, že základní charakteristikou života je směřování ke stále komplexnější organizaci a dokonalosti. Jinými slovy, život přirozeně postupuje od jednoduchého a jednotlivého ke stále větším a komplexnějším strukturám. Tuto základní sílu pak doplňuje další: nutnost přizpůsobit se prostředí. Přizpůsobování ale v Lamarckově vidění evoluce nemá podobu boje, nýbrž hledání rovnováhy.
Současný americký biolog Bruce Lipton navazuje na Lamarckovu teorii a ve své knize Biologie víry poukazuje na skutečnost, že samotný vznik mnohobuněčných organismů je ukázkou tendence přírody vytvářet stále složitější struktury. Na tělo člověka nebo jakékoli jiné živé bytosti můžeme pohlížet nejen jako na jediný živý organismus, ale také jako na společenství mnoha samostatných živých bytostí. Každá buňka v našem těle je vlastně samostatným tvorem, který dýchá, přijímá potravu, vylučuje, rozmnožuje se, má vlastní obranné mechanismy. Za správných podmínek je i schopna žít nezávisle na zbytku těla, jak dokazují buňky odebrané a pěstované v laboratorních podmínkách. Výhodou spojení jednotlivých buněk do mnohobuněčných organismů je možnost specializace buněk, a tím pádem vyšší efektivita, jako když si dělníci v manufaktuře rozdělí jednotlivé etapy výroby a společně jsou tak schopni něco vyrobit za nesrovnatelně kratší dobu, než kdyby se každý z nich zabýval celým výrobním procesem. Vývoj života od jednobuněčných organismů k mnohobuněčným je tedy odrazem skutečnosti, že spojení a spolupráce je vždy výhodnější než jednotlivost.
Je zajímavé navázat na představu těla jako společenství mnoha samostatných živých organismů (buněk) a vydat se po stejné linii opačným směrem. Je sám člověk, kterého jsme zvyklí vnímat jako jedince, jasně ohraničeného od okolí, buňkou mnohem většího celku, jak o tom hovoří tradiční moudrost Východu i Západu?
Pozorování přírody nám jasně ukazuje, jak ošemetná je snaha oddělit jeden organismus od ostatních. Vstoupíme do lesa a máme pocit, že vidíme mnoho jednotlivých stromů. Často ale z jediného kořenového systému, který vyrostl z jednoho semínka, vyrůstá několik kmenů, a jedná se tedy o jeden organismus, který se při zběžném pohledu jeví jako oddělení jedinci. Pokud chceme příklad z živočišné říše, každá včela se nám jeví jako samostatné zvíře, ale řadu procesů probíhajících ve včelím společenstvu pochopíme dobře teprve tehdy, když se na celé včelstvo podíváme jako na jediný organismus. Jak jinak vysvětlit například to, že příroda stvořila tvora zcela neschopného samostatně si sehnat potravu? Včelí trubci skutečně nedokážou sami sebe uživit a jsou zcela závislí na péči dělnic, což při pohledu na ně jako na samostatná zvířata naprosto nedává smysl, ale jeví se jako dokonale logické, pokud se na ně díváme jako na specializovanou součást většího organismu – včelstva.
V podobných příkladech bychom mohli pokračovat velmi dlouho a postupovat na úroveň stále větších a větších celků, například od stromů k lesu. Jednotliví obyvatelé lesa (rostliny, houby, hmyz, zvěř…) nejsou pouhými sousedy, ale jsou navzájem propojeni tak těsně, že i zdánlivě drobný zásah do jejich vzájemných vztahů může vyvolat nečekané důsledky. Jeden malý příklad za všechny: V jednom lese poblíž Břeclavi vznikla naučná stezka poukazující na důležitost takzvaných doupných stromů, tedy starých, často už mrtvých stromů, v nichž přirozeně vznikají dutiny, které mohou posloužit jako doupata nejrůznějším druhům živočichů, od hmyzu po ptáky. V člověkem obhospodařovaných lesích jsou tyto doupné stromy obvykle odklízeny. Nedostatek vhodných úkrytů vede k úbytku určitých živočichů, což ve výsledku vede k narušení celého ekosystému lesa.
Pokud tedy uznáváme, že naše je jediný organismus, přestože každá buňka v něm vede svůj samostatný život, neměli bychom za jediný organismus uznat i les, jehož jednotliví obyvatelé sice také vedou každý svůj samostatný život, ale zároveň se vzájemně doplňují a závisejí na sobě stejně jako buňky našeho těla? A pokud uznáme les za jediný organismus, budeme nuceni použít stejnou logiku například na pohoří, ve kterém les roste, následně na kontinent, na celou planetu… až se nakonec skutečně dostaneme ke starobylé představě univerza jako jediné živé bytosti. Evoluce této živé bytosti – a nevyhnutelně i každé její části – pak spočívá ve sjednocování a organizování všeho roztříštěného.
Zde nastává vhodná chvíle, abychom z čistě fyzické, biologické roviny, přešli do jemnějších úrovní. Co jiného je evoluce vědomí než úsilí o sjednocení? Snažíme se uspořádat a sjednotit sebe sama, aby naše osobnost nebyla chaotickým zápasem protichůdných impulsů bojujících o to, které z nich budou naplněny, ale aby se všechny naše různé energie – od fyzických po duchovní – usměrnily a spojily k jednotnému cíli. A s každým krůčkem, který na této cestě urazíme, nevyhnutelně pociťujeme větší a větší jednotu s celkem, jehož jsme součástí. Čím lépe rozumíme sobě, tím lépe rozumíme i tomu, jak úzce jsme propojeni s ostatními lidmi i s celou přírodou. Řada filozofů, mystiků i vědců nám zanechala popisy, jak se vzrůstajícím poznáním stále zřetelněji vnímali jednotu přírody – z mnoha jmen vyberme z různých historických epoch například Platona, který v Symposiu ukazuje cestu od vnímání jednotlivých krásných věcí k poznání samotné krásy; mistra Eckharta, popisujícího cestu ke sjednocení s Bohem, nebo Alberta Einsteina, který opakovaně zmiňoval, jak v něm stále hlubší porozumění zákonům přírody probouzelo pocit jednoty s vesmírem.
Cesta evoluce je tedy cestou od jednotlivostí k celku, cestou harmonického propojování různorodých prvků. A čím dále pokročíme, tím větší celek jsme schopni si uvědomit. Možná, že rozdíl mezi evolučními teoriemi Darwina a Lamarcka nespočívá v tom, že by se jeden mýlil a druhý měl pravdu, možná spočívá pouze v úhlu pohledu pozorovatele. Z hlediska jednotky, která vnímá sebe sama jako odtrženou od celku (ať už tou jednotkou bude zvíře, člověk nebo třeba nějaká touha či myšlenka v naší psýše) bude vývoj skutečně vypadat jako nelítostný boj o přežití. Z pohledu celku bude naopak evoluce spočívat v tom, že bude postupně utišovat rozbroje mezi svými částmi a nahrazovat je harmonií.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 178.
