Tato kniha krátkých filosofických úvah nám hluboce lidským způsobem pomáhá odhalit skryté rozměry věcí, událostí a pojmů, s nimiž se každodenně setkáváme, ale právě kvůli jejich zdánlivé všednosti se nad nimi málokdy pozastavíme.
Úryvky z knihy:
Jedno starodávné podobenství mluví o Zrcadle, které všichni vlastníme. Má dvě tváře: jedna se dívá do nás samých a ta druhá ven. Je to Zrcadlo, které se může otáčet, a takto odrážet obrazy ze všech stran. Tvář zrcadla, která se dívá do nás samých, do našeho nitra, je obvykle známa pouze nám, neboť vždy existují tajemství, s nimiž jsme se narodili a s nimiž zemřeme, aniž bychom je komukoli prozradili. Přestože se do vnitřní tváře našeho Zrcadla díváme pouze my sami, ovlivňuje to náš názor na tvář vnější, a takovým způsobem navenek vytváříme obraz, pod nímž jsme známi ve svém okolí.
Podívejme se však právě do vnějšího okna Zrcadla a popišme si, co vidíme.
Odráží se v něm konec XX. století. Konec, který je tak rozporuplný, že dokonce vznikají teorie o tom, že není pouze koncem tohoto století, ale koncem světa všeobecně. Podíváme-li se na různé legendy a mýty starodávných civilizací, setkáme se s mnoha podobenstvími, jež mluví o konci světa, který se nekonal. Toto nám může naznačit, že konec světa neznamená vždy velké kataklyzma, po němž zanikne veškerý život na zeměkouli, nýbrž je symbolickým ztvárněním konce jedné éry a přechodu do nové, konce jednoho způsobu myšlení nebo života a začátku způsobu nového, který přináší nové naděje na lepší budoucnost.
Nevěřím na konec světa. Přinejmenším ne na takový, který by zapříčinila nějaká „vyšší“ síla, a ne lidstvo samotné. Věřím v člověka a jeho schopnost pochopit, že nemá právo zničit to, co stavěli naši předkové po milióny let. Věřím v člověka, který se jednoho dne konečně poučí, že války nepřinášejí nic kromě utrpení a že není třeba bojovat proti tomu, kdo má jinou barvu pleti, jinou národnost, názor nebo pohlaví.
Představte si přírodu, v níž by všechny květiny byly stejné! Jejich vůně by se nám musela líbit, neboť bychom neměli možnost si vybrat. Představte si přírodu, v níž by rostl jen jeden druh stromu a rodil jen jeden druh ovoce! Co bychom dělali, kdyby nám nechutnalo?
A představte si lidstvo, v němž by všichni muži a ženy vypadali stejně! Zmizela by láska, neboť bychom se neměli do koho zamilovat. Jak krásná je pestrobarevnost naší Planety a všech živých bytostí, které na ní žijí!
Otočme naše Zrcadlo směrem dolů a podívejme se na tu smutnou chudobu, která sužuje velkou část lidstva, na války, které zuří v našem okolí. Ne, neotáčejme ho hned jiným směrem, abychom se vyhnuli pohledu, který nás nepotěší. Je to náš svět, který patří konci našeho XX. století a začátku právě se rodícího století XXI. Neutíkejme před problémy, neboť nás budou pronásledovat a zastihnou nás, když budeme nejméně připraveni. Stejně jako řešíme sami své vlastní problémy, ty společné se musíme naučit řešit společně. Možná jsme kapkou vody v řece lidstva, ale řeka se skládá z kapek a lidstvo z jednotlivců. I naše kapka vytváří toto lidstvo a určuje směr, kterým řeka poteče.
Otočme Zrcadlo nahoru a podívejme se na krásu, kterou to stejné lidstvo vytvořilo během své existence: výtvarná a literární díla, filosofické a vědecké objevy... Jejich autoři byli také lidé, onen jednotlivec, který nám je zanechal, si také říkal člověk. Možná neznáme jeho jméno, nevíme, jak vypadal a kde žil, zapomínáme, že měl také své problémy, které ho sužovaly, a přesto pro nás postavil Stonehenge, napsal Mahábháratu, inspiroval Platóna, aby nám zanechal Ústavu, a přispěl ještě tisíci maličkostmi, které nám dnes usnadňují život. Zdají se nám samozřejmými, ale pro někoho byly kdysi velkým objevem.
Přichází XXI. století. Slyšíme jeho tiché kroky a téměř si dovedeme představit, jak otevřelo dveře, otevřelo bránu, a ptáme se, jak to, že nebyl konec: byl, ale nikoli světa, nýbrž našeho XX. století, jehož plody přinášíme jako věno pro své potomky. Když se nás zeptají, co jsme pro ně udělali, co jsme jim zanechali, ať je to stejná krása, kterou se kocháme, když se díváme na pyramidy a antické chrámy, na zelené louky a čiré vody, které omývají pevniny naší Planety.
Nebojme se podívat do Zrcadla: umožňuje nám především zjistit, co není v pořádku a co by se mělo zlepšit.
Tato kniha krátkých filosofických úvah nám hluboce lidským způsobem pomáhá odhalit skryté rozměry věcí, událostí a pojmů, s nimiž se každodenně setkáváme, ale právě kvůli jejich zdánlivé všednosti se nad nimi málokdy pozastavíme.
