Když se blíží poslední svátky v roce, když je celé město oblečeno do svátečních šatů, když velké i malé stromky září tisíci barevných světel, pokaždé si vzpomenu na malé děvčátko z Andersenovy pohádky.
Hned na začátku spisovatel téměř dramatickým způsobem líčí sněhovou vánici, která poslední předvečer v roce zahalila město do bílého hávu. Děti tisknou své tvářičky na okenní skla, aby se na tu krásu dívaly z tepla domovů. Za zády jim svítí ozdobené stromečky a v krbu plá veselý oheň. Voní cukroví, hraje hudba, peče se husa...
Po ulici kráčí děvčátko, bosonohé a prostovlasé. Chce prodat zápalky, ale nikdo si jej nevšímá. Všichni s plnými náručemi dárků spěchají ke svým rodinám a do sváteční pohody. Proti děvčátku se zápalkami se všechno spiklo: sníh, zima, lidé, kteří si od něj nechtějí nic koupit, a dokonce i otec, kterého se bojí, protože neprodalo tolik zápalek, kolik by si on přál.
Holčička hledá své poslední útočiště v rohu mezi dvěma domy, kde se snaží ukrýt před chumelenicí, aby tam nakonec prožila krátký zbytek svého života ve fantastických vidinách, jež jí poskytnou právě ty nešťastné neprodané zápalky.
První jí přičaruje velká krásná kamna, u nichž se ohřeje. Jsou tak velká a tak krásná, jak jen si je malá holčička dokáže představit, přestože jich ve svém krátkém životě moc neviděla. Druhá zápalka ji posadí za nádhernou bohatou tabuli s pečenou husou a třetí jí přinese krásně ozdobený stromeček. Všechno ale trvá jen tak dlouho, než dohoří jedna zápalka.
A pak zápalka čtvrtá: přinese jí lásku, po níž celé své ubohé dětství touží. Přivede jí milovanou babičku, kterou chce mermomocí zdržet u sebe co nejdéle, a proto škrtá zápalky jednu za druhou, až je vyškrtá všechny. Před láskou k babičce mizí všechno ostatní: zima, hlad, strach...
Ve studeném novoročním ránu pak lidé naleznou mrtvou holčičku s úsměvem na rtech. S úsměvem, který je jim záhadou, protože netuší, jakou radost měla z toho nečekaného setkání. Malé děvčátko s dlouhými zlatými vlasy odešlo za svou babičkou, kterou milovalo nejvíce na světě.
Malá bezejmenná holčička... se zápalkami.
Malé bezejmenné děti, které žijí kolem nás a čekají na lásku. Bezmocná stvoření, která nechápou, co a komu udělala, že musí žít takový život.
Nechci vám kazit svátky, a proto nepíši o všech těch dětech, které nás potřebují. Chci jim prostě věnovat tento článek, který píši ve třetím tisíciletí, o němž v polovině dvacátého století všichni mluvili jako o ráji bez násilí, válek, hladu..., bez toho všeho, čeho jsou dennodenně plné zprávy.
A věnuji je dětem, jejichž rodiče žijí, ale nedbají o ně, i těm, které dokonce týrají.
Kolik nechtěných dětí se ještě musí narodit a trpět, než začneme tento problém řešit od kořene? Kolik dětí ještě musí být týráno a zneužito, než začneme aplikovat odpovídající tresty?
Dítě musí být radostí, láskou, budoucností. Dítě se nikdy nesmí stát problémem ani břemenem. Dítě je naší lidskou nadějí, že se staneme lepšími prostřednictvím generací mladých, které vychováme a vzděláme.
Vždy, když se blíží poslední svátky v roce..., a nejen tehdy, ale téměř stále myslím na malé bezejmenné lidičky, kteří kvůli tomu všemu, co prožili za svůj krátký život, už ani nejsou dětmi. Dívají se hlubokým, neproniknutelným a smutným pohledem na svět kolem sebe a čekají, až jim někdo podá ruku nebo možná... i srdce.
Když už někdo nemá čas na city, protože se neustále honí za penězi, ať přispěje alespoň materiálně na některé z těch dětí, aby i ony mohly občas žít a nejen živořit.
A věnuji tento článek všem rodičům, kteří své děti milují a starají se o ně, a navzdory všem nepřízním života si pro ně vždy najdou dostatek času.
A protože jsme všichni něčí děti, přeji krásné poslední svátky v roce všem dětem i všem rodičům.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 121.
