I když slovanské národy představují značnou část obyvatelstva Evropy, nemáme o jejich dávné minulosti mnoho zpráv. Zvláště chceme-li prozkoumat jejich náboženskou víru, každodenní zvyky a obyčeje, nenalézáme mnoho hodnověrných pramenů. Přesto se některé z nich dochovaly do dnešních dnů prostřednictvím folklorních tradic. To, co se nám zachovalo z náboženských představ, které ovlivňovaly jejich životy, nemůžeme vůbec srovnávat se znalostmi o jiných národech, jako jsou Germáni, Řekové či Římané. Slovanské národy se totiž nacházely vždy za hranicemi těchto kultur a o samotných Slovanech se dozvídáme často až tehdy, když o jejich území projevily zájem okolní národy. Takto můžeme citovat byzantského historika z první poloviny šestého století Prokopia z Kaisareie, který se ve svém díle zmiňuje o slovanských národech následovně: "Uznávají, že je jediný bůh, tvůrce blesku a všeho pán, i obětují mu skot a všeliká zvířata. O osudu nic nevědí, že by měl nějakou moc nad člověkem. A když jim hrozí smrt, buď nemocí stiženým nebo do války se chystajícím, slibují, vyváznou-li, že ihned bohu obě přinesou za své zachránění. Vyváznuvše obětují, co přislíbili, a domnívají se, že si sjednali záchranu touto obětí. Ctí i řeky a nymfy a některé jiné démony. Všem obětují a při obětech věštby konají."
