Nejpřekládanějším a nejčastěji vydávaným dílem východní moudrosti na Západě je krátký čínský text Tao-te-ťing, což je pozoruhodné v konkurenci textů, jako jsou Bhagavadgíta, upanišady, védy, Rámájana, I-ťing a dalších. Co stojí za nadšením západního člověka pro tuto neobyčejnou knihu? Může to být mistrovství autora, který dokázal do nemnoha slov uložit hlubokou moudrost. Stejně tak to ale může být odlišný způsob uvažování, natolik protikladný našemu západnímu, zcela racionálnímu vidění světa, že je to zkrátka dokonalý komplement, který přitahuje mysl západního člověka, jako prvek jang přitahuje prvek jin.
AUTOR
Názory na totožnost autora se liší, stejně jako na to, kdy byl text sepsán. Nicméně, přes různorodost uspořádání textu i některých formulací, které ukazují na rozličné školy, dílo je ideově natolik jednotné i dosti originální, že se všeobecně připisuje čínskému mudrci jménem Lao-c’, který působil okolo roku 600 př. n. l. Lao-c’ žil v ústraní, a tak zpráv o jeho životě je málo, stejně jako známek toho, že by byl zakladatelem taoismu. Dle čínské tradice byl po nějakou dobu archivářem na dvoře Čou, ale politické a společenské poměry jej natolik zklamaly, že se odebral do ústraní. Když opouštěl průsmyk Sien-ku, poznal ho strážce, a na jeho žádost Lao-c’ napsal „knihu o dvou dílech a více než pěti tisíci slovech, v níž pojednává o tao a te. Potom odešel a nikdo už neví, co se s ním stalo.“ Autor tohoto citátu, slavný historik S’-ma Čchien, na konci svých poznámek o tomto mudrci dodává: „Nikdo na světě by nedokázal říci, je-li to vše pravda, nebo ne. Lao-c’ byl skrytým mudrcem.“
PŘEKLAD
Toto je asi největší problém při snaze o zpřístupnění Tao-te-ťingu nám, západním čtenářům. Rozdíly v překladech, umožněné originálními čínskými znaky, jsou natolik zásadní, že mnohdy dávají určité pasáže zcela jiný smysl. Není to však ani tak otázka lingvistická, jako spíše filozofická; sebelepší zvládnutí čínského jazyka není zárukou, že text bude dobře přeložen. Překladatel musí být v prvé řadě filozofem, člověkem, který je schopen pochopit smysl a hloubku taoistické filozofie, pro niž jsou slova pouze nedokonalé symboly vyjádření.
Autor textu nás sám upozorňuje na skutečnost, že v momentě, kdy pojmenujeme to, co je hluboce duchovní a metafyzické, ztrácí to svoji hodnotu, a i když se zdá, že to lépe chápeme, ve skutečnosti se tomu vzdalujeme.
„Tao, které lze postihnout slovy,
není věčné a neměnné tao;
jméno, které lze pojmenovat, není věčné a neměnné jméno.
Bezejmenné je prapočátkem nebe a země.
Pojmenované je matkou všeho stvoření.“
Tao-te-ťing, 1. kapitola(1)
POJEM „TAO“
Největší pozornost přitahuje pojem tao, který je mimochodem mnohem starší než Lao-c’ a taoismus. Je velmi obtížné pochopit, co toto slovo označuje. Ani Lao-c’ nedává žádnou definici, neboť to asi ani není možné. Jakékoliv rozumové spekulace o tao jako o božství, absolutnu, prvotním principu apod. jsou jako chůze špatným směrem: čím rychleji kráčíme, tím více se vzdalujeme cíli. Tao je pro nás mystérium, jemuž se můžeme intuitivně přibližovat.
„Existuje cosi – mlžné a beztvaré,
a přece hotové a dovršené.
Povstalo mezi nebem a zemí.
Je tak tiché! Tak pusté!
Stojí samo a nemění se.
Proniká vše vůkol a nic je neohrožuje.
Může se pokládat za matku veškerenstva.
Jeho jméno neznám.
Označuji je jako ‚tao‘.
Donucen dát mu jméno,
nazývám je ‚svrchované‘.“ 25. kapitola(1)
TAO JAKO JEDNOTA
Princip tao lze chápat jako velkou jednotu za všemi protiklady. Celý svět je utvářen dynamickou silou dvou protikladných principů, Číňany už od prehistorie nazývaných jang (kladný, mužský prvek) a jin (záporný, ženský prvek). Naše mysl pracuje téměř výhradně na základě této duality a díky uvědomění si jednoho principu poznává také princip druhý. Lze říci, že na tomto světě neexistuje nic, co by nemělo svůj protiklad, a pokud ho něco nemá, je to pro náš rozum nepochopitelné – jako například tao.
„Každý na světě poznává krásné jako krásné,
a tím (poznává) i ošklivé.
Každý poznává dobré jako dobré,
a tím (poznává) i zlé.“ 2. kapitola(1)
Vesmír obsahuje mnoho elementů a sil, ale všechny je lze zredukovat na dva základní principy: konstruktivní, aktivní, dávající (jang) a destruktivní, pasivní, přijímající (jin). Tyto principy jsou komplementární – vzájemně se doplňují. Celek, který utvářejí, je tao. Vesmír ve své úplnosti je jednotný. Vše, co nám nyní připadá neslučitelné, nesmiřitelné a protikladné, jako dobré a zlé, krásné a ošklivé, milosrdné a kruté, jednoho dne splyne v dokonalou jednotu. Tato jednota existuje i nyní, ale „uvidět“ ji není snadné, je k tomu třeba hluboké intuitivní uchopení skutečnosti, nadhled a odstup od laviny každodenních myšlenek a starostí o pomíjivé věci, které jednoho dne stejně zničí hra dynamických sil jin a jang.
Taoisté učí o uměřenosti, aurum medium je tou správnou mírou pro všechny činy:
„Kdo stojí na špičkách, nestojí pevně.
Kdo dělá dlouhé kroky, nekráčí nejrychleji.
Kdo chce sám zářit, nebude osvícen.
Kdo chce sám něčím být, nedojde znamenitosti.
Kdo se vynáší, neuspěje.
Kdo se pyšní svým dílem,
nedosáhne ničeho trvalého...“ 24. kapitola(2)
„Proto: kdo příliš šetří,
platí nakonec nejdráže.
Kdo příliš hromadí,
ztratí nakonec nejvíce.
Kdo zná míru,
nesetká se s nezdarem.
Kdo se dovede zdržovat,
toho nic neohrozí.
Dosahuje věčného trvání.“ 44. kapitola(2)
Naše mysl si zvykla chápat prvky jang a jin nejčastěji jako „dobro“ a „zlo“. Jsou to však relativní hodnoty, řečeno jazykem západní filozofie. Událost, kterou jsme považovali za největší dobro našeho života, se může během jediné chvíle změnit v největší zlo – až do doby, kdy pochopíme, že i toto „zlo“ nám přineslo nová dobra a zkušenosti, které bychom jinak ani nepoznali.
Cílem taoistické filozofie proto je: nedovolit, aby naše vědomí bylo pohlceno klamnou hrou těchto protikladů a nechalo se jimi každou chvíli unášet do různých extrémních stavů, plodících neuvážené názory a činy, ale dosáhnout aby setrvalo co nejblíže celistvé jednotě tao a hodnotám, které jsou neměnné. Je nutné poznat proměnlivost hry protikladů; každá polarita v sobě ukrývá zárodek té druhé a často je jen otázkou času, kdy se jejich poměr změní. Co je svět světem, každý déšť ukončilo slunce a každý pláč vystřídal smích – platí to však i obráceně. Jde jen o to, nezapomenout na tento přirozený zákon a zachovat klid mysli v každém z těchto krajních stavů.
„Naplň nádobu až po okraj,
a budeš litovat, žes nezadržel včas.
Zakal meč co nejostřeji,
a shledáš, že se brzy otupí…“ 9. kapitola(2)
Vnitřní klid čínského mudrce, který se nenechá unést ani bezhlavou touhou po věcech, ani hněvem na ty, kdo jednají jinak, než si on přeje, ani pouhým strachem před neznámým, je velmi podobný proslulému stoickému klidu antických filozofů. Ani jeden z nich nebyl výsledkem lhostejnosti, ale dokonalého sebeovládání, založeného na hlubokém pochopení skutečné hodnoty věcí.
Zkrátka: „moudrý odmítá vše, co je přehnané, co je výstřední, co je přes míru“. 29. kapitola(1)
POJEM „TE“
„Velká ctnost ve svém projevu
zcela a výhradně sleduje tao.“ 21. kapitola(1)
Te – tento pojem se nejčastěji překládá jako ctnost. Je to vrcholná etická hodnota, zahrnující v sobě mnoho morálních ctností, o nichž se pojednává i v samotném textu: spravedlnost, mírnost, uměřenost, láska, nesobeckost a mnoho dalších. Taoistické ctnosti jsou charakteristické svou mírností, jsou zdánlivě pasivní, vnitřní, klidné, „jinové“.
„Kdo je milosrdný, může být odvážný;
Kdo je zdrženlivý, může být velkorysý;
kdo se neodvažuje být prvním na světě,
může stát v čele vlády a správy.“ 67. kapitola(1)
Proč je právě ctnost tak úzce spojena s tao, že je její jméno v názvu celého textu? Důvod je jednoduchý: právě ona je jedinou cestou k dosažení tao. Nejsou zapotřebí žádné zvláštní techniky, cviky, ani parapsychologické schopnosti, není třeba nikomu nic dokazovat. Stačí žít podle te – ctnostným životem, a zaručeně budeme směřovat k tao. A pokud se k nám ostatní chovají nečestně, pak nám text radí: „Odplácej křivdu ctností,“ nikdy však dalším nečestným činem, neboť škodu utrpí ten, kdo takovým jednáním sebe sama učinil horším člověkem. Všeobecně se zdá, že ctnost je především požadavek člověka na sebe samotného, ne na ostatní. Proto také Lao-c’ učí: „Ten, kdo má ctnost, trvá na závazcích, ten kdo nemá ctnost, trvá na požadavcích.“ Moudrý člověk dbá o splnění svých závazků a povinností, člověk nevědomý hlídá povinnosti druhých a neustále něco vyžaduje.
„Vytvářet – a nevlastnit,
působit – a nezáviset,
být v čele – a neovládat,
to je, co nazývám tajemnou ctností.“ 10. kapitola(1)
WU-WEJ
Wu-wej je odpovědí na otázku jak žít, abychom žili v souladu se svým okolím a se samotným tao. Doslova to znamená ne-působení, ne-jednání. Není to však pasivita, k níž by taoismus vybízel, jde o ten nejlepší způsob jednání, který nezpůsobuje žádné negativní důsledky, ani pro toho, kdo jedná, ani pro okolní svět. Je to vlastně navýsost ekologický způsob chování vzhledem ke světu, v němž žijeme, a nanejvýš moudré jednání vůči sobě samotnému.
„Ne-zasahování“ znamená nezasahovat do přirozeného běhu věcí, neplatí však pro stav, který se přirozenosti vymknul – ten je naopak třeba napravit. Kouzlo wu-wej je založeno na využití schopnosti vnímat a chápat příčinnost jevů, a dobrému pozorovateli tak vlastně umožňuje „řešit záležitosti dříve, než nastanou“.
„Kdo umí vést, nevrhá se vpřed.
Kdo umí bojovat, nezná hněvu.
Kdo umí vítězit nad nepřítelem, nezápolí s ním.
Kdo umí používat lidí, drží se vespod.
Toť síla nezápolení,
toť schopnost používat lidí,
toť společenství s nebem:
dávnověku nejvyšší cíl.“ 68. kapitola(2)
VODA
Ze všech pěti tradičních čínských elementů je taoismu nejbližší voda. Je zdánlivě pasivní, vždy přijímá formu nádoby, v níž se nachází, a násilně ji nedeformuje, „spokojuje se s nejnižšími místy“ a nevyvyšuje se, ale má obrovskou sílu a nekonečnou trpělivost, díky nimž přemůže i nejtvrdší odpor. Je jako tao, neustále proudí, ale neztrácí energii, neustále mění formu i skupenství, ale je to stále voda. Takový je i moudrý člověk, který zná pravdu, umí se přizpůsobit okolnostem, ale neusiluje o zdánlivá dobra materiálního světa, o uznání a slávu nebo o moc nad druhými.
„Nejvyšší dobro je jako voda:
dobrotivě prospívá všemu tvorstvu
a s nikým není ve sváru.
Spokojuje se s nejnižšími místy,
o něž nikdo z lidí nedbá;
tím se blíží věčnému tao.“ 8. kapitola(1)
„Nic není na světě tak měkké a poddajné jako voda,
a přece v tom, jak zdolává pevné a silné,
ji nic nepřekoná.
Proto ji nemůže nic zastoupit.
Není na světě nikdo, kdo by nevěděl,
že slabé překonává silné,
že poddajné překonává pevné,
a přece nikdo neumí podle toho jednat.“ 78. kapitola(1)
POLITIKA
„V době dávných, velkých vládců
lid sotva věděl, že je má.
Jejich nástupce lid ctil a miloval,
k dalším hleděl se strachem,
od dalších se s pohrdáním odvracel.
Tam, kde chybí důvěra, povstává nedůvěra…“ 17. kapitola(1)
Ani Lao-c’ nezůstal lhostejný k otázkám společenského života a můžeme si dovolit říci, že stejně jako Konfucius nebo Platon chápal, že moudrost aplikovaná skrze politiku může přinést dobro všem lidem ve společnosti. I jemu se zdá postavení panovníka klíčové, neboť je to on, kdo musí dát příklad svému lidu – příklad ctnosti a ušlechtilého, morálního života. Pak je šance, že se na stejnou cestu vydají i ostatní lidé. Tao-te-ťing obsahuje až překvapivě mnoho kapitol pojednávajících o panování, vladařích a jejich ctnostech.
„Kdyby knížata a králové je (tao) dovedli zachovávat,
všechno tvorstvo by jim samo vyšlo s úctou vstříc.
Nebesa a země by se v souladu spojily,
aby vydávaly sladkou rosu,
a lid sám od sebe, bez příkazu a nátlaku,
by žil v rovnosti a míru.“ 32. kapitola(1)
MOUDROST
„Odhoďte učenost – a budete bez starostí!“ 20. kapitola(1)
Moudrý člověk dle taoistické filozofie je téměř protikladem obecné představy západního člověka. Neboť to, co jej činí moudrým, není učenost, sečtělost nebo vzdělanost, které většinou pouze deformují přirozené způsoby myšlení i jednání člověka. Intelekt a jeho spekulace, tak ceněné v západní filozofii, nejen že jsou pro čínského mudrce bezcenné, ale jsou samy spíše překážkou skutečného poznání. To se zakládá mnohem více na intuici než na rozumu. Pravdu vnímáme mnohem více srdcem a tím nejlepším ze své duše než definicemi a termíny naší mysli. Rozum není zlem, je však pouze nástrojem. To je postoj člověka, jenž mysl neignoruje, ale dokázal ji ovládnout natolik, že už není sférou spekulací a názorů na věci, o nichž nemáme žádné skutečné vědění, ale je nástrojem, který pomáhá hluboké pravdy převést do každodenního jednání.
„Pravdivá slova nebývají líbivá,
líbivá slova nebývají pravdivá.
Co je dobré, nepotřebuje obhajoby,
co potřebuje obhajoby, není dobré.
Kdo ví, nepotřebuje vědomosti,
kdo potřebuje vědomosti, neví.
Moudrý nehromadí.
Tím, že vše činí pro druhé,
sám stále více získává;
tím, že vše dává druhým,
sám stále více dostává.
Takové je tao nebes:
prospívá – a nikdy neškodí.
Takové je tao moudrého:
jedná – a nikdy nesoupeří.“ 81. kapitola(1)
Veškerá moudrost má však také svůj počátek. Než člověk svým vědomím obsáhne tao, musí nejdříve poznat sám sebe, neboť nejsme jen tělem, které se sytí a prožívá různé psychické stavy. Člověk má věčnou esenci, stejně velkolepou jako samotné tao. Poznat ji a žít podle ní je otázkou lidské přirozenosti.
„Kdo zná druhé, je chytrý;
Kdo zná sebe, je moudrý.
Kdo přemáhá druhé, je silný;
kdo přemáhá sebe, je mocný.
…Kdo smrtí nezaniká,
má stálé trvání.“ 33. kapitola(1)
Použitá literatura:
(1) Lao-c': Tao te ťing: o tao a ctnosti, Dharma Gaia, Praha 1997 / překlad Berta Krebsová.
(2) Lao-c': Tao-te-ťing. In: Ve světě taoismu, Avatar, Praha 1992 / překlad Jiří Navrátil.
(3) Eliade, M.: Dějiny náboženského myšlení II, Oikoymenh, Praha 1996.
