Přirozený les představuje místo kypící životem. Je společenstvím nesčetného množství živých tvorů, které přesto vytváří harmonický celek. Mívá temná zákoutí i slunné palouky, a takto představuje známé i neznámé aspekty života. Je spojen s různými životními otázkami. Pokud na ně najdeme odpovědi, odkrýváme tajemství a bohatost života.
Les symbolicky představuje dvě roviny života. Na individuální úrovni náš vnitřní život, především to, co je zatím neznámé a skryté, spojené s nevědomím. Může ale také symbolizovat kolektivní úroveň života lidí, a pak může představovat obraz lidského společenství. Jednou z nejdůležitějších otázek je, zda má náš život nějaký smysl nebo cíl. Všechny duchovní tradice se snaží tento cíl co nejlépe vyjádřit. Obrazně bychom mohli říci, že člověk má směřovat za světlem poznání. Poznání, které bude prospívat nejen jemu samotnému, ale i celému společenství. I v lese platí, že pro život je nezbytné světlo. Jsou různé způsoby, jak ho dosáhnout, podobně jako u lidí. Helena Petrovna Blavatská v knize Hlas Ticha píše o velkém nebezpečí takzvaného kacířství odloučenosti: člověk je přesvědčen, že je středobodem vesmíru, a snaží se světla a výšin dosáhnout sám. Podobá se stromu, který roste ve volné krajině. Chybí mu příznivější klima a podmínky, které poskytuje jenom společenství lesního porostu. Takový strom je v bouřlivých dobách mnohem náchylnější k vyvrácení a zlomu, protože se nemá o co opřít.
Člověk je ale přirozeně tvor společenský, jako takový je, stejně jako skupina stromů, vždy odolnější než solitér. Aby však byl život ve společenství zdravý, je třeba hledat soulad a harmonii. Není možné růst jakkoli. Některé stromy se příliš rozpínají a rozšiřují svůj životní prostor na úkor sousedů. Jiné nerostou přímo vzhůru, jejich kmeny jsou křivé. Rostou do cesty jiným stromům, škodí jim podobně jako lidé křivého charakteru. Cesta za naším cílem by měla být soudržná, přímá a jednotná, stejně jako kmeny stromů, které směřují ke slunci. Každé rozdvojení štěpí energii a vytváří místo potenciálního zlomu, rozštěpení. Člověk, který se nenaučí správně volit a rozhodovat se, také ztrácí spoustu energie. Máme někdy mnoho zájmů. Říkáme, že žijeme naplno. Mnohdy nám ale chybí schopnost správně vybírat to, co je opravdu důležité. A v nejtěžších životních zkouškách může schopnost rozhodnout se souviset se zachováním zdraví, především psychického.
Zdraví, síla a harmonie přirozeného lesa je pro nás cosi samozřejmého. Hledáme tyto hodnoty a často nevíme, jak na to. Les nám může být i v tom inspirací velmi bohatou. Základem je pochopení přirozených sklonů jednotlivce – jednotlivých rostlin, zvířat i lidí. Řeckým mottem Poznej sebe sama, základem filozofického života, to vše začíná. Pokud se navíc naučíme rozeznávat přirozené sklony a vlastnosti ostatních, můžeme rozvinout schopnost sladit individuální charakteristiky se společnými zájmy a cíli na cestě hledání společného prospěchu. Jak říká Platon, spravedlivé je dát každému to, co mu náleží dle jeho přirozenosti. Každý člověk se může rozvíjet, přispívat ke společnému dobru i vlastnímu štěstí. Nezáleží ani tak na schopnostech člověka jako na tom, k čemu tyto schopnosti využívá. Jestli je ochoten dávat a být tu i pro druhé. Takovým způsobem můžeme rozvíjet nás samé i společnost, která bude zdravá a harmonická. Stejně jako přirozený les.
Co je tedy nejlepší? Když člověk roste z bohatých a pevných kořenů, které vyživuje moudrost předků. Když vytváří pevnou osu života, která nese korunu přijímající světlo poznání. Když jsou lidé svými kořeny navzájem provázáni a svými korunami – tím, co dělají – se neutlačují navzájem, pomáhají si a v bouřlivých dobách se umí jeden o druhého opřít. Takoví lidé dokážou přinášet ostatním ušlechtilé plody toho nejlepšího ze sebe.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 109.
