Svoboda a pravidla ve výchově
Cílem vzdělání a moudrosti je, aby člověk viděl před sebou jasnou cestu života, po ní opatrně vykračoval, pamatoval na minulost, znal přítomnost a předvídal budoucnost.
J. A. Komenský
O výchově toho již bylo mnoho napsáno. Rady a doporučení týkající se tohoto umění i vědy najdeme v dílech jak starověkých, tak současných autorů. Není snad možné objevit v průběhu známých časů období, jež by se tímto tématem nezabývalo – a je to zcela přirozené, neboť výchova je jevem, který člověka přirozeně provází. Zároveň se však říká, že co člověk, to názor – a to platí i ve výchově, na niž existuje nespočet pohledů. Jak se vyznat v tolika rozdílných, často protichůdných pojetích? Které z nich si vybrat? A je téma výchovy jen otázkou rodičů či pedagogů, nebo má co nabídnout každému člověku?
Co je výchova?
Lidé vědí, že aby strom žil a rostl, musí o něj správně pečovat, ale o své vlastní já správně pečovat neumí. Milují snad své vlastní já méně než strom?
Konfucius
Pokud bychom hledali jednu definici, neuspějeme. Ta nejrozšířenější však chápe výchovu jako záměrné a cílevědomé působení, které se projevuje všestranným formováním osobnosti. Naprostá většina definic se také shoduje v tom, že výchova je celoživotním procesem: nevychováváme pouze děti do určitého věku, ale v ideálním případě – a po celý život – především sami sebe.
Tím si také odpovídáme na jednu z výše položených otázek: pokud celý život vychováváme sami sebe, je výchova tématem, které je užitečné pro každého z nás. Další otázka však zní: skutečně to děláme? A pokud ano, děláme to správně? Dnes známe takové množství výchovných pojetí a stylů, že si z nich můžeme vybírat… Anebo je jich tolik, že si naopak vybrat nedokážeme. V čem se vlastně liší?
Svoboda versus pravidla
Jsme spokojení, když se musíme snažit a přemáhat. Když máme povinnosti.
Marek Herman
Odlišná míra a důležitost pravidel a svobody ve výchově – to je hlavní faktor, který jednotlivé přístupy odlišuje. Na jedné straně máme ty, které jsou založeny především na dodržování pravidel; přísnost, povinnost, řád a disciplína jsou pojmy, které k takovýmto pojetím patří. V přímém protikladu k nim nacházíme výchovu, která je charakteristická svým důrazem na svobodu, vlastní volbu, samostatnost a absencí limitů či zákazů.
Většině z nás je na první pohled sympatičtější druhý přístup; slova jako disciplína a povinnosti v nás nevzbuzují příliš mnoho nadšení, zatímco svoboda a žádné zákazy zní našim uším příjemně a lákavě. Pojďme však nahlédnout za tento prvotní úsudek, podívat se objektivněji, se snahou proniknout hlouběji a objevit možné přínosy i nebezpečí obou těchto přístupů.
Disciplína, řád a pravidla
Jak je to dobré, syn, který poslouchá svého otce!
Ptahhotep
Pokud jsou tato slova tím jediným, co je ve výchově důležité, mluvíme o takzvaném autoritářském či dominantním výchovném stylu; jednoduše řečeno o výchově přísné, kde se nedebatuje, ale poslouchá, kde se uplatňuje právo většího a silnějšího a kde se na otázku „Proč?“ odpovídá slovy: „Protože jsem to řekl.“ Člověk, který vychovává pouze takto, jedná z pozice síly a vynucené autority. Pokud ho posloucháme, činíme tak ze strachu. Je to nepružný řád bez laskavosti.
Pokud však tomuto extrému obrousíme hrany, zjistíme, že mnohé z jeho prvků jsou nejen užitečné, ale pro život nezbytné. Slovo disciplína například v latině označuje přímo výchovu; discere pak znamená „učit se“. Ze života sami víme, že pokud se neustále necháme rozptylovat nejrůznějšími podněty a neukázníme se, nedaří se nám naučit se tomu, čemu chceme nebo co potřebujeme.
Řád je filozoficky chápán jako velmi krásná ctnost, kterou můžeme vnímat všude v přírodě. Existuje řád v růstu stromů, v oběhu planet, práci mravenců i letu tažných ptáků… Proč by měl chybět v životě člověka, který je též součástí přírody? Koneckonců, v prostředí, v němž neschází řád, se nám příjemně žije a dobře orientuje: víme, kde co hledat, kam pro co sáhnout… Nebylo by hezké a není to též předmětem poznávání a výchovy sebe sama, kdybychom měli stejný řád v sobě a dokázali sáhnout sem pro dobrou náladu, tady pro trochu koncentrace a tam zase pro inspiraci nebo správné řešení?
A pokud jde o pravidla, nikdo z nás se myslím nezlobí, že existují pravidla silničního provozu. Zajišťují nám bezpečí a zlobíme se naopak, pokud se setkáme s někým, kdo je nedodržuje, a ohrožuje tak ostatní. Nebo si představme, že by nás někdo pozval, abychom si s ním zahráli stolní hru, ale nevysvětlil nám její pravidla; jak bychom se cítili? Zmatení, nejistí… Nevěděli bychom, co dělat. Stejně tak je tomu v životě. Správně nastavená pravidla nám umožňují cítit se jistě a bezpečně. A potřeba bezpečí je dle Maslowovy pyramidy potřeb hned druhou nejdůležitější potřebou každého člověka.
Svoboda, vlastní volba, samostatnost
Svoboda je poznaná nutnost.
Baruch Spinoza
Pokud pro nás ve výchově nemá význam nic než tyto pojmy, hovoříme o takzvané výchově liberální či bezlimitní. Takto vedené, či spíše nevedené dítě není ničím a nikým omezováno. Nic mu není zakazováno, aby se jeho vývoj žádným způsobem nelimitoval, aby si mohlo vždy svobodně zvolit, co právě chce či nechce. Nechybí mu volnost, schází však opora. Představme si sami sebe, kdyby k nám někdo takto přistupoval například první den v novém zaměstnání. Dal nám svobodu, volnost, nechal nás, ať vše objevíme sami… Nenasměroval by nás, nesdělil nám naše povinnosti, nepředal by nám zkušenosti. Skutečně bychom takový přístup ocenili?
Pokud tyto prvky zbavíme charakteristiky krajnosti, ihned se nám budou jevit v lepším světle a budou také užitečnější pro život. Pak budeme chápat, že svoboda neznamená jen moci svobodně přemýšlet, ptát se a vyjádřit svůj pohled na věc, ale zároveň také tuto svobodu neupírat ostatním. Čínský filozof Konfucius byl přesvědčen, že skutečnou svobodou je stav, kdy neexistuje rozpor mezi tím, co bychom chtěli, a tím, co je naší povinností; svobodně se rozhodujeme pro to, co je správné a potřebné, protože je to zároveň tím, co v životě chceme.
Vlastní volba v pravém slova smyslu také neznamená smět si zvolit, co se nám zlíbí, bez ohledu na cokoli a kohokoli. V tradičním filozofickém pojetí byla vždy spojována s jednou ze ctností, které nás zároveň učí, a tou je odpovědnost. Pokud chceme jednat na základě své vlastní volby, nevyhnutelně za toto jednání také přebíráme zodpovědnost; není nikdo, na koho bychom mohli svést případný neúspěch, protože jsme se pro takové jednání rozhodli my sami. I to je způsob, jak vychovávat sebe sama: umožňuje nám vidět souvislosti mezi příčinami a důsledky a poučit se ze svých chyb i úspěchů.
A nakonec samostatně něco zvládnout je způsobem, jak pěstovat jistotu v sebe sama a přirozenou sebedůvěru. Děti jsou toho nádherným příkladem: ta radost, když si poprvé samy zaváží tkaničky nebo se strefí fotbalovým míčem do brány je tisíckrát větší než ve všech těch předchozích případech, kdy to zvládly společně s dospělými nebo to dospělí udělali za ně. I později v životě potřebujeme zažívat podobná vítězství; posilují nás a motivují k tomu, abychom se stále učili. Zároveň nám však tato vlastnost – právě díky vnitřní jistotě, kterou díky ní získáváme – nijak nebrání přijmout pomoc, nabídnout ji druhému nebo o ni požádat, když ji sami potřebujeme.
Zlatá střední cesta
Je-li struna příliš napjatá, praskne; je-li příliš povolená, nezní.
Buddha
Jak jeden, tak i druhý přístup tedy nabízejí velmi cenné prvky, pokud je neženeme do extrému, ale naopak se je rozhodneme harmonicky spojit. Pak uvidíme, že mezi pravidly a svobodou nemusí existovat rozpor, ale naopak: mohou se stát komplementy, které se vzájemně doplňují.
Pak se před námi objeví pojetí výchovy, v níž si člověk sám zvolí řídit se pravidly, protože jsou smysluplná a užitečná; jeho svoboda si neprotiřečí s řádem života a díky disciplíně a snaze o samostatnost se stále učí novým věcem.
Takovýmto způsobem je skutečně možné sebe či druhé formovat. Dnes tomu říkáme výchova či sebevýchova, kdysi dávno to filozofové nazývali neustálým zdokonalováním neboli evolucí. Ať už tento proces nazveme jakkoli, jisté je, že se nám bude mnohem snáze uskutečňovat, pokud si na pomoc vezmeme několik důležitých ctností. Trpělivost, neboť jsme řekli, že výchova je procesem celoživotním; vytrvalost, abychom se nevzdali při prvním neúspěchu; a lásku. Neboť pokud sebe i ostatní povedeme s láskou, povedeme je zároveň nejlépe, jak budeme umět; pro ty, které milujeme, totiž chceme vždy to nejlepší.
To, co můžeme tímto způsobem podpořit a rozvinout, pak může být nejen užitečné, ale také skutečně krásné. To je důvod, proč bývá výchova označována za vědu, ale současně také za umění. Jejím výsledkem totiž může být skutečné umělecké dílo, které ten, kdo vychovává, může sobě i ostatním pomoci objevit a vytvořit v jejich vlastním nitru.
Vejdi do sebe a viz – a uvidíš-li, že sám ještě nejsi krásný, počínej si jako sochař. Sochař na tom, co má být krásné, tu něco ubere, tu zase obrousí, jinde uhladí, jinde očistí, až na soše odhalí krásný obličej. Tak také ty ubírej, co je zbytečné, a narovnávej křivé, tmavé očišťuj a přičiňuj se, aby se to lesklo, vůbec nepřestávej pracovat na svém vnitřním obraze, dokud ti z něho nevysvitne bohupodobná záře ctnosti.
Plotinos
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 131.
