Žijeme ve světě laserů, urychlovačů částic, satelitního přenosu obrazu, superpočítačů a mikročipů a mnoha dalších věcí, které jsou pro tuto dobu tak jedinečné.
Zároveň však žijeme se svými touhami, vášněmi, nedostatky a ctnostmi, s našimi univerzálními i nadčasovými strachy, vlastními každému člověku a všem dobám.
A je zcela jasné, že každá doba má svůj výlučný strach, jako byl ten, když se Seveřané – v době, kdy nebe bylo Nebem – báli, že se jim zhroutí na hlavu, nebo když se středověký člověk bál chodit lesem v noci nebo se plavit v oceánu ze strachu z čarodějnic, draků a propastí, nebo jako se dnešní ustaraný pacifista obává, že nějaký šílenec stiskne červené tlačítko.
Přesto vždy existují strachy, které se zdají být součástí lidské bytosti a jejího psychogenetického zavazadla. Doprovázejí ho od kolébky až po hrob, po celý jeho život, ve všech obdobích jeho života. A tak se zdá, že chronologický věk se více, než si myslíme, podílí na procesech psychomentální přirozenosti spojených se strachem.
Dětství, dospívání. Strach z reality
Je zřejmé, že dítě žije v jiné realitě, v níž dlouhá hůl může být koněm, na němž se jezdí, nebo chýše špatně zamaskovaná větvemi nádherným tajným palácem. Je také zřejmé, že pro dospívající je možné všechno, že v tomto věku existuje řešení pro všechno, protože oni vše vědí, nebo alespoň věří tomu, že všechno vědí.
Z tohoto stanoviska i my v současnosti žijeme ve společnosti-děvčátku, které si myslí, že všechno ví, a bojí se přiznat si, že některé věci neví, protože se potřebuje prosadit. Nechceme vidět realitu. Bojíme se přiznat, že nevíme s jistotou, co je éter, co je hmota a co energie, tedy to, co utváří hmotný vesmír a co utváří Triádu Vědy. Bojíme se připustit, že by neandertálský člověk s jeho mozkem mohl dosáhnout vysokoškolského vzdělání. Bojíme se uznat, že teorie velkého třesku uspokojivě nevysvětluje původ vesmíru.
Člověk však přestává být dítětem, když začne přijímat realitu, která ho obklopuje, a když si jednoho krásného dne uvědomí, že pro život se musí pracovat, že je nenávratně plešatý nebo že ho jeho přítelkyně opustila kvůli jinému.
Dospělost. Strach ze ztráty toho, co máme
Jedná se o sociální strach, který se nás zmocní, pokud věříme, že může být ohroženo to, co považujeme za své, a jelikož v dětství a v dospívání bylo málo toho, co lze vlastnit (nebo si člověk neuvědomoval, co má a jakou to má hodnotu), je tento strach typický pro věk dospělosti.
Naše společnost působí rychle, aby lidem vštípila pocit vlastnictví, aby občané pochopili ono „máš hodnotu toho, co vlastníš!“, a tak se postupně objevuje strach ze ztráty získané prestiže, získané reputace, a nakonec i strach z toho, co řeknou lidé. Právě díky tomuto strachu rozšířenému po celém světě se dobré stravě a vynikajícímu zdraví těší ten nejstrašnější a nejvíce nemilosrdný netvor: fáma.
Tohoto netvora popsal římský básník Vergilius následujícími slovy:
Rychlostí roste a chůzí nabývá síly, nesmělá zprvu a malá, však záhy se do výše zvedne, nohama po zemi kráčí a v mracích ukrývá hlavu…
Nohou nadmíru rychlých a křídel hbitosti velké, netvor to velký, hrozný – a kolik má po těle peří, tolik – divoucí div – má nad nimi slídivých očí, jazyků v mluvících ústech a tolikéž vztyčených uší…
Uprostřed nebe a země se temnem za noci vznáší, šustí a k sladkému spánku svá víčka nesklání nikdy…
Za světla sedí a slídí buď na střechách vysokých domů anebo na vrchu věží.
Existuje na tento strach nějaký recept?
Stoikové věřili, že ano, že řešení spočívá v tom umět, abychom uměli odlišit naše skutečné statky od těch, které jimi nejsou; a to, co je skutečně naše, jsou věci, které na nás závisejí: úsudky a názory, činy, pohnutky, touhy… a ty věci, které na nás nezávisejí, nemůžeme do inventáře našich statků zahrnout: hmotný majetek, pověst, hodnosti a vyznamenání.
Stáří. Strach z neznámého, z odlišného, z nového
A strach ze smrti…, což je svým způsobem také strach ze ztráty toho, co máme, a strach z reality.
Jsme staří, když od začátku odmítáme to nové, to jiné.
A tak vzniká rasismus a nesnášenlivost.
Bylo by opravdu zajímavé podněcovat pedagogiku založenou na odvaze, a ne tolik na strachu a slabostech člověka. I když, jak už učil Platon, jsou strach a odvaha úzce spjaty, jdou ruku v ruce, a to se odráží v platonské definici: odvaha znamená vědět, čeho je třeba se bát, a vědět, čeho je třeba se nebát.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 142.
