Před mnoha lety jsem byl na promítání velkofilmu s názvem „Pád Římské říše“. Později jsem ho viděl ještě několikrát, neboť mne přitahovalo výstižné ztvárnění císaře Marka Aurelia a jeho doby; ale první zhlédnutí bylo nezapomenutelné.
Zvláště ta část o šílenství císaře Commoda, jenž přestože zdědil všechen duchovní i hmotný majetek císaře-filozofa, jehož považoval za svého otce, ho před svou smrtí stačil zcela promrhat. A jelikož se národ nakazil jeho šílenstvím, s množstvím škrabošek vyrazil do ulic tančit a křičet, že už není pouze jeden caesar, nýbrž jsou jich tisíce. Byly rozhazovány zlaté mince. Drancovaly se chrámy.
Starý filozof Timokrates, který byl na pokraji smrti, sledoval s vytřeštěnýma očima tuto podívanou, jež měla být oslavou, zrozením nového světa, ale zůstala pouze velkou maškarádou, v níž zemřela jedna civilizační forma a porozumění, aniž by si to kdokoli uvědomil.
Přestože se z komerčních důvodů Timokrates při ztvárnění staré doby objevuje jako někdo, kdo konvertoval ke křesťanství, z historie je známo, že byl stoikem, filozofem, jenž radil Marku Aureliovi, stejně jako filozof Seneca radil císaři Neronovi, dokud to bylo možné. Ve skutečnosti bylo mnoho císařů, počínaje tím prvním Octavianem Augustem, kteří hledali rady u stoických filozofů.
Máme-li na zřeteli jejich historickou váhu v tomto stěžejním okamžiku západního světa, je důležité si jednoduše, avšak pevně uvědomit, kdo byli tito stoikové a co si z jejich učení můžeme vzít.
Za prvé vysvětlíme, že z našeho vlastního filozofického stanoviska, striktně řečeno, lidé nevymysleli absolutně nic nového: pouze to odhalili, neboť všechno už v potenciálu existuje v přírodě, v její mechanice, a v Bohu, v jeho esenci. Čin vymyšlení něčeho by byl z tohoto stanoviska esoterický, byl by to jistý způsob vnitřního odhalení a vynesení tohoto odhalení z temnoty na světlo, jak řekl Parmenides, aby se stalo srozumitelným, viditelným a prakticky aplikovatelným.
Tímto způsobem lze odhalit „stoický postoj“ u mnoha lidí od nejstarších dob. Avšak to, o čem se dále zmíníme, bude „stoicismus“ neboli učení, které rozvinula stoická škola.
Za založení této filozofické školy vděčíme Zenonovi, synovi obchodníka, který si četl díla sokratovských filozofů, a jelikož byl těmito tématy silně přitahován, pozorně naslouchal učením kyniků. Diogenes Laertios tvrdí, že Zenon, jelikož pocítil odpor k jistým intelektuálním odchýlením, do nichž kynikové upadli, se rozhodl vyjádřit své vlastní myšlenky v podloubí tržiště, lépe řečeno ve sloupořadí, neboli ve „stoe“; z čehož pochází název „stoikové“, pod nímž se později stali proslulí.
Zenon se narodil na Kypru kolem roku 358 př. n. l. a zesnul v Athénách ve velmi vysokém věku, podle odhadů v 98 letech, i když jeden z jeho učedníků, Persaios, tvrdí, že mu bylo pouze 72 let. Jeho otec Mnaseas snad nevědomě napomohl vzniku tohoto fenoménu stoicismu, neboť svému synovi, díky tomu, že ho poslal do Athén jako obchodního zástupce, umožnil kontakt s velkými mysliteli čtvrtého století př. n. l. Jeho prvním učitelem byl Krates, přímý učedník Diogena. První kniha Zenonova nesla název „Políteiá“ (Stát), snad už pod vlivem jeho dalších učitelů z Akademie.
Podle Diogena Laertia dvacet let rozjímal, než se sám odvážil mluvit v proslulém sloupořadí na severozápadě Agory, které vyzdobil Polygnotos a u nějž se shromažďovali básníci. Zenon měl tak velký úspěch, že mocní králové jeho doby, jako Antigonos a Ptolemaios II. Filadelfos, ho žádali, aby se stal jejich poradcem ve státních záležitostech, avšak on tyto pocty odmítl. Nedokázal se vyhnout pouze tomu, že ho Athény, které ho považovaly za svého adoptivního syna, po smrti ověnčily zlatým věncem a postavily mu nádherný hrob v Kerameiku.
Historikové o něm píšící tvrdí, že jeho odevzdanost tomu, co bude později nazváno stoicismus, má dvojnásobnou hodnotu, pokud uvážíme, že když se usídlil v Athénách, byl mladý a vlastnil majetek ve výši dnešních pěti milionů amerických dolarů. Veškerý tento majetek, který se skládal především z nákladu purpuru a stříbra, vložil do toho, aby získal knihy, jež po jeho smrti zůstaly k dispozici občanům Athén, a aby pomohl těm nejmladším z dalekých zemí přicestovat do tehdejšího Srdce Myšlení, do krásného města, jež nás dodnes uchvacuje svým Parthenonem.
Bohužel, z jeho četných spisů se nám dochovaly pouze názvy těch, které byly shromážděny v později zaniklých římských knihovnách. Můžeme uvést např.: „O Kratetově etice“, „O životě podle přírody“, „O přirozenosti člověka“, „O vášních“, „O povinnosti“ a mnoho studií o Platonových dílech, jako je ta s názvem „Umění milovat“ inspirovaná „Hostinou“, o níž nevíme, do jaké míry inspirovala stejnojmenné dílo Ovidia Nasa napsané o více než 300 let později. Také napsal studie o Homérovi a vlastní básně.
Tato jedinečná osobnost rozvinula filozofii založenou na přímém hledání Skutečnosti, avšak nikoli Skutečnosti pouze ontické a metafyzické, nýbrž Skutečnosti, která se odráží a sídlí ve všech věcech a z níž se rodí Síla, Pohyb a celá Příroda. Bůh byl pojmenován „Duše světa“ a v Něm tkví všechny věci.
Pro stoiky je člověk především Individuum, které se teprve ve zralém věku stává skutečným Občanem. To nás vede k tomu chápat Člověka, stejně jako i celé Lidstvo, jako povzneseného nad veškeré hranice a přizpůsobení. Člověk stoiků je především svobodný, avšak podle jisté Přirozené svobody, která není přítelem zotročujících tužeb, nýbrž jejich nepřítelem.
Stoická filozofie dělí věci na ty, které na nás závisejí, a na ty, které na nás nezávisejí. Těmi, které na nás závisejí, mohou být názory, pohyby, reakce, odvaha, důstojnost, rozvoj inteligence a ctnosti, cvičení vůle. Ty, které na nás nezávisejí, jsou tělo, majetek, hodnosti, okolí, příroda, osud.
Vážné překážky, na které v životě narážíme, se ve velké míře objevují proto, že nerozlišujeme věci správně a nenamáháme se s nimi zacházet spravedlivě a správně. Kdyby si každý vzal ze života pouze to, co mu náleží, a považoval za sobě cizí to, co na něm nezáleží, mnoho situací vyvolávajících úzkost by snadno překonal.
Proslulý stoický filozof Epiktetos řekl: „Přestože jsem chromý, tento nedostatek je překážkou jen pro mé tělo, které nezávisí na mně, avšak není překážkou pro mou vůli.“
Svobodná a čistá vůle v souladu s Přírodou je pro stoicismus „plodným principem“ veškeré morálky. Stoikové trvají na tom, že morálka nesmí být abstraktně zintelektualizovaná, nýbrž musí být způsobem každodenního života. Moudrý je ten, kdo dokáže pochopit „To, co vše vytváří“, a udržet s tím rytmus. Nepopírá skutečnost účelu, nýbrž se o něj opírá, aby uskutečnil své Bytí. Pokud Mudrc dosáhne tohoto stavu, přestává být „otrokem“ a stává se „svobodným“.
Musí však pochopit „nutnost věcí“; nauku o „nutnosti“ chodu Univerza, kterou též zdůrazňují starodávné školy mystérií a opravdoví esoterici všech dob. Čas plyne a podrobuje nás svým cyklům; avšak čas je zapotřebí pro očistu a uvědomění si vlastní přirozené nesmrtelnosti, aniž by bylo nutno věřit, že jí lze dosáhnout podrobením se jakékoli formě víry, náboženství či sekty.
„Rozum mudrce“ znamená pro stoicismus laskavě a bez opovážlivosti sjednotit vlastní svobodu s poslušností Zákonu Přírody. Jelikož je rozum majetkem všech lidí, i když se projevuje na různých úrovních uskutečnění, Lidstvo se skládá ze všech mužů a žen bez výjimky. Proto je odmítán veškerý egoismus a je doporučováno velko¬rysé jednání, které prospívá všem. Cicero o tom řekl: „Caritas generis humani…Civis suum totius mundi.“ (Láska k lidstvu … jsem občanem celého světa.)
Tuto myšlenku převzal stoický kosmopolitismus. Morální normy tedy přestávají být lidské, aby se staly univerzálními; stoicismus doporučuje zaměřit se vždy na „Celé dílo“ a na Život, který vše sjednocuje. Ctnost tedy tkví sama v sobě a není pouhým prostředkem pro dosažení něčeho na tomto či jiném světě. (Toto pojetí zjevně velmi převyšuje v současnosti podporovaný kapitalismus a marxismus.)
Stoicismus hlásá něco, co bylo napsáno už mnohem dříve v indické Mahábháratě, v oné části, která je jejím srdcem, v Bhagavadgítě: dílo se musí uskutečnit správně kvůli duchovní etice a estetice, a ne kvůli odměně, kterou nám může přinést naše jednání. Pouze „obchodníci“ v tom nejhorším slova smyslu jednají ze zištného důvodu.
Seneca, který byl stoikem, nakonec „zbožštil“ morálku ve své verzi Hluboké Etiky a nikoli morálku proměnlivých zvyků, a tvrdil, že sama o sobě stačí, aby nám ukázala Boha v nás a v Přírodě; že nám umožňuje odolávat potřebě nových vnějších věcí a vede nás k „lhostejnosti“ či k Vítězství nad zmatkem v Duši, k Božskému Klidu, k Věčnému Zdraví, které nekončí smrtí.
V důsledku toho vidíme, že Mudrc musí mít pod kontrolou všechny formy senzibility, a dokonce ji musí zničit, když ji už nepotřebuje, stejně jako všechny touhy, které zakalují jeho ctnost.
Stoicismus svým praktickým charakterem vzdáleným fantazii, svou důstojností a průzračností překročil nejen hranice své řecké vlasti, aby se rozšířil do Římského impéria a utvořil nemálo zvyků prvotních křesťanů proti starým Mojžíšovým zákonům, nýbrž jeho teorie poznání dosahuje úrovně samotného moderního Kanta a pomáhá každému, kdo se k tak vznešené filozofii uchyluje, zvláště v hořkých chvílích, kdy kolektivní šílenství může ohrozit vše spravedlivé a dobré, co nám odkázaly minulé generace.
Článek vyšel v knize Veslovat proti proudu
