Od nejstarších dob se člověk cítil nedílnou součástí přírody. Součástí, která žije v souladu s rytmem ročních dob. Po jaru, rozkvětu života, následuje léto, zrání ovoce a zář světla. Potom s úrodou a sběrem ovoce přichází podzim, a zatímco opadávají listy, život jako by se vzdaloval ze světa. Posléze přichází zima, okamžik převrácení hodnot, kdy vše vypadá, že je vzhůru nohama: příroda již není zelená, ale přikrývá se bílým závojem ze sněhu; zvířata spí zimním spánkem; míza už neoživuje rostlinstvo; zdá se, že na svět padla dlouhá noc.
Symbolicky je hrozba chaosu a zániku života mocná. Jak můžeme vědět, že toto zimní slunce, unavený stařec, obnoví svůj dech, zregeneruje se, aby se mohlo na jaře znovu zrodit?
Tato hrozba smrti se různými způsoby, podle dané kultury, zažehnává nejrůznějšími rituály a svátky, které jsou však založeny na společném principu. Jedná se o spojení s chaotickými silami a jejich přijetí, takže se z nich stávají určitým způsobem spojenci. Aby bylo silám umožněno obnovit to, co spí hlubokým spánkem uprostřed zimy, je třeba ještě jednou to nechat zrodit, ještě jednou zavést řád a harmonii do světa vynořujícího se ze studnice všech potenciálů, která symbolizuje tento ovládnutý chaos.
Zpočátku existovaly svátky zemědělského charakteru, mající také funkci skutečných společenských regulátorů, v rámci všech kalendářů. Uvádíme příklady tří z těchto svátků: saturnálie ze starého Říma, slavnost oslů z vrcholného středověku a karneval (jenž přetrval dodnes, i když se jeho smysl během staletí poněkud zkreslil).
Saturnálie, římský svátek převráceného pořádku
Bůh Saturnus, starověký italský bůh zemědělství a podsvětí, který podle mýtu vládl nad Latiem v nejstarších časech, rychle splynul s bohem Kronem, bohem času a vládcem cyklů, synem Úrana a Gaie. Na konci třetího století př. n. l. byl v Římě svátek saturnálií, slavený na jeho počest, velmi důležitý, přestože pocházel již z nejstarších dob. Byl spojen s veřejnou hostinou a vnějšími průvody, na kterých se podíleli všichni.
Tento svátek se odehrával 17. prosince, měli ho na starost bratři Arvalové, kterých bylo dvanáct a kteří byli podle tradice potomky Akky Larentie, kojné Romula. Zajišťovali cyklus zemědělských svátků, jejichž účelem byl přenos vegetativní plodnosti z jednoho roku na druhý, sakralizace předpokladů budoucí úrody a mobilizace sil, které ji budou muset ochraňovat. Tyto svátky se odehrávaly na konci „živého roku“ (trval od března do prosince), neboť leden a únor představovaly dva konce roku, moment přechodu a pohřebního očištění.
Během saturnálií vládl Saturn hostinám, kterými se končil rok a které byly dobrou předpovědí pro ty následující. Víme, že jídlo bylo událostí, kdy se sjednocovali páni a sluhové, a že při této příležitosti jedni zaujímali místo druhých, aby se znázornilo převrácení světového řádu.
Mezi svátkem Konsa, boha skladů obilí, a svátkem Opy, bohyně hojnosti, se oslavoval svátek Saturna, boha setby a rolnictví. Rituály konce roku obsahovaly více či méně chaotické zúčtování s uplynulým rokem a pohřební očistu. V prosinci v sobě svátky zemědělské spotřeby a úrody zahrnují obnovení a očištění, což dosáhne vrcholu v únoru (měsíc Februa, boha lustrálií a horečky, která vyvolává nemoc, ale také uzdravení, neboť horečka spaluje nemoc).
Saturnálie jsou druhem karnevalu plného nevázanosti, který končí 24. února regifugiem, když se zahání uplynulý rok symbolizovaný králem svátku, jehož schopnosti prosperovat potřebují obnovení.
Díky tomuto dobrovolnému přijetí obráceného řádu světa na sebe jednotlivci i společenství berou chaotické síly transformujíce je do destruktivních sil se schopností regenerace. To je smysl iniciačních rituálů, kde pouhé setkání se smrtí může v kandidátovi utvrdit znovuzrození v novém, širším stavu vědomí.
Středověká slavnost bláznů
Ve dnech, které následují po Vánocích, se již od následujícího dne odehrává jedna zvláštní slavnost, „slavnost bláznů“, která bývala takovým skandálem, že ji některá města a někteří biskupové zakázali. Slavnost bláznů je skutečně slavností obráceného pořádku, ne-řádu, svatokrádeže a v tento den duchovenstvo pořádalo v kostelech skutečné orgie. Této slavnosti se účastnili diakóni, zpěváci, kostelní sluhové a kostelníci, zkrátka všichni příslušníci duchovního stavu. Stejně jako při karnevalu i zde se slaví negace řádu a převrácení rolí a rituálů. V umazaném a roztrhaném oblečení někteří slouží mše opačně, čtou evangelia pozpátku, hýkají jako osli a vykřikují nemravnosti. V některých kostelech se jedí na oltáři jitrnice a v kadidelnici se pálí staré boty. Zpívají se obscénní písně. Lidé se ukazují nazí a polévají se vědry s vodou. Snad bychom v tom mohli vidět staré pohanské dědictví římských saturnálií.
Tato slavnost bláznů často končí špatně. Spílání a křik přivádějí některé do vězení, zatímco jiní neváhají svalovat vinu na kříž či jiné kultovní předměty.
Ještě v roce 1444 ospravedlňovala Teologická fakulta v Paříži tento svátek takto: „Naši nejvýznamnější předkové povolili tento svátek. Proč bychom ho my měli zakazovat? Neoslavujeme vážně, ale pouhým žertováním, abychom se pobavili podle tradice, neboť nejméně jednou za rok popouštíme uzdu svému bláznovství, což je naše druhá přirozenost a zdá se nám být vrozená. Sudy vína popraskají, když se čas od času neotevřou. Oddáváme se během těchto dní žertování, abychom se potom mohli zasvětit bohu s nadšením o to větším.“
V rámci myšlenky převrácení všech hodnot, byl tento svátek svátkem nižšího duchovenstva, které mělo tento den právo se projevovat. „V katedrálách se ustanovovali biskupští šašci. Tito tedy zastávali slavnostní úřad a dávali požehnání. Přestrojení kněží pronikali do kněžiště tancujíce, hopsajíce a zpívajíce rozpustilé písničky. Jáhni jedli uzeniny na oltáři pod nosem celebrantovi; hráli karty a v kostky před jeho zraky; místo kadidla dávali do kadidelnice výkaly a všude se linul morový zápach. Po mši všichni tančili a v dobré náladě pobíhali podél kostela oddávajíce se největšímu hýření. Někteří se úplně vysvlékli. Potom nasedli na vozíky naložené výkaly, vezli je po celém městě a házeli je na dav, který je doprovázel… V Antibes laikové zaujímali místa kněží na kněžišti, oblékali se do roztrhaného kněžského roucha, které bylo naruby; drželi také obráceně knihy a předstírali, že z nich čtou. Nezpívali žalmy ani liturgické zpěvy, ale mumlali nesrozumitelná slova a řvali jako zvířata.“ (K. F. Flögel, Geschichte des Grotesk-Komischen).
Osel hraje během těchto slavností stále důležitou roli, je to pravděpodobně pozůstatek magických kultů, které se obracely k těmto zvířatům jako k symbolu plodnosti, síly a hlouposti od počátku věků.
Karneval
Karnevalové svátky, které pocházejí rovněž z velmi dávných dob, se nejčastěji konají na konci zimy a též představují překypění energie před obdobím půstu.
Karnevalové oslavy ve společnosti, starověké či současné, v rámci kterých se převrací obvyklý řád, vnukávají svým provedením a jeho společenskými následky na okamžik myšlenku na rozkladné síly festivalového veselí.
Je zajímavé si všimnout, že prvky převrácení, které znamenají přechod k chaosu, se nacházejí i v tradičních afrických společnostech, při přechodných obdobích, která tvoří pohřební obřady. Nosí se oblečení naruby nebo oblečení opačného pohlaví, provádějí se pohřební tance, což jsou opačné tance, než jaké jsou obvyklé, atd. Rovněž ve střední a západní Africe, kde se v mezivládí, které odděluje smrt krále od nástupu jeho následovníka, stává králem otrok, muž je podřízen ženě, krádež je povolena atd. Toto období dovolené anarchie umožňuje na jednu stranu očistné osvobození instinktů a znovuoživení skupiny a na druhou stranu zdůvodňuje nutnost pořádku a potřebu státu a krále.
Dnes se na regulační funkci slavnosti bláznovství zapomnělo. Naše společnost již neumí prožívat tuto slavnost, neboť z ní dělá ohromné představení bez duše.
A my se nacházíme před tímto paradoxem, který umožňuje, aby se ze srdce uspořádané společnosti, ustanovování zákonů a regulace sociálních extrémů vynořilo nekontrolovatelné násilí ve formě zločinnosti, sociálních explozí, manifestací, nespokojenosti ve všech takovýchto formách.
Regulační síla „slavnosti bláznů“ přijatá společností se stala zdrojem regulace, neboť bláznovství může být inspirativní v rámci rozumu, ale nyní již v tomto smyslu nefunguje a tělo společnosti žije ve velké dichotomii bláznovství a rozumu, které neumí spojit globálním způsobem, aby se navzájem obohatily. Stav, kdy je vše vzhůru nohama, se stal každodenním údělem pro ty, kteří se ptají po stavu světa, jako by zavržené síly Chaosu znovu nabyly na síle a naplnily vědomí naší doby.
Přemýšlet o opětné harmonizaci sil dne a noci, projeveného a neprojeveného, rozumu a intuice je práce, která je před námi, abychom ji překonali během iniciační a praktické cesty filozofického ideálu.
