NON NOBIS DOMINE, NON NOBIS, SED NOMINI TUO DA GLORIAM.
„Ne pro nás Pane, ne pro nás, pro slávu Tvého jména.“
Vraťme se téměř o tisíc let nazpět v proudu času, který nazýváme historií. Starověké civilizace a kultury jsou pokryty prachem zapomnění, starodávné vědění a nauky jsou pohrouženy v hluboký spánek a čekají na své vzkříšení. Ano, jsme ve středověku, v době, o které jsme se učili, že byla dobou temna, že zrodila mnoho pověr a prolila potoky krve na bojištích nebo při rozsudcích právě se zrodivší inkvizice. Avšak i přes tuto tmu, nebo snad díky této tmě, můžeme ze vzdálenosti tisíce let pozorovat světla ohňů, která září až do dnešních dnů a vymykají se temné době. Jde především o povznášející a dodnes uchvacující gotický styl a zrod rytířských řádů, jež probudily a znovu dokázaly oživit ideál rytíře. Rytíře, jemuž je vlastní touha po cti, spravedlnosti a pravdě.
Evropa se spojuje pod praporem křížových válek, aby osvobodila Svatou zemi a Boží hrob z rukou „nevěřících“. A právě zde začíná příběh tajemstvím opředeného templářského řádu, který dokázal téměř dvě stě let ovlivňovat kulturní, hospodářské i politické osudy křesťanské Evropy. Řád, který měl mnoho přívrženců stejně jako zarytých nepřátel, byl obdivován především díky organizovanosti a statečnosti svých rytířů a nenáviděn pro svoji moc a bohatství především těmi, kteří po bohatství a moci sami toužili nejvíce. Majetek řádu a skutečnost, že byl mimo dosah světské moci, zpečetily jeho osud v ostudné frašce, která spočívala v nařčení řádu z kacířství, vyústila roku 1312 v oficiální zrušení řádu a skončila v roce 1314, kdy byl na hranici upálen poslední velmistr řádu Jakub Molay poté, co odmítl veškerá obvinění.
Zrod řádu
Píše se rok 1118 a novým křesťanským králem Jeruzaléma se stává Balduin II. Uplynulo totiž téměř dvacet let od doby, kdy první křížová výprava dobyla Jeruzalém a ve Svaté zemi se upevnila a rozšířila křesťanská moc.
Do Jeruzaléma přijíždí devět bohabojných rytířů vedených francouzským rytířem Hugem de Payens, kteří poklekají před novým králem a žádají jej, aby směli založit nový řád, jenž bude na cestách od pobřeží do Jeruzaléma ochraňovat poutníky před vrahy a lupiči. Od krále se jim dostává svolení, a dokonce jsou ubytováni v domě, jenž náležel ke královskému paláci, na místě bývalého Šalamounova chrámu. Do rukou jeruzalémského patriarchy skládají slib cudnosti, poslušnosti, osobní chudoby a vyjadřují svůj záměr stát se „vojáky Kristovými“ a žít mnišským způsobem života.
Téměř deset let působí řád v Jeruzalémě, aniž by příliš rozšířil počet svých přívrženců, stará se o ochranu poutníků a opravu zřícenin Šalamounova chrámu. Od tohoto místa také odvozují své jméno: chudí rytíři Krista a templu Šalamounova. Později jsou často označováni jako řád templu, nebo prostě jen templáři.
Obrat nastává v roce 1128, kdy se Hugo de Payens a spolu s ním nejméně pět dalších rytířů vrací do Francie, kde se účastní církevního koncilu v Troyes, kterým je tento řád oficiálně uznán. V pozadí těchto událostí stojí Bernard z Clairvaux (později svatý Bernard), opat cisterciáckého řádu. Byl tím, kdo inicioval svolání koncilu, a možná i podnítil cestu prvních devíti rytířů do Jeruzaléma, mezi nimiž byl i jeho strýc André z Montbardu. Bernard z Clairvaux byl mimořádnou charismatickou osobností té doby, které naslouchali jak králové, tak i samotný papež. Byl také pověřen vypracováním řehole nového řádu.
Templář jako rytíř a mnich
Nový řád představoval v té době neobvyklý jev, který spočíval ve spojení cíle vojenského a náboženského, tedy ve spojení života rytíře, který cestuje a bojuje, s životem mnišským, kontemplativním. Ukázalo se, že si tyto zdánlivé protiklady neodporují, nýbrž se doplňují. Kontemplace, hledání pravdy dává rytíři odvahu, utvrzuje ho v tom, že bojuje za spravedlivou věc, což se pak projevuje neobyčejnou statečností, jíž byli templáři brzy pověstní. A konkrétní boj, tedy jedna
z forem obětování, mu umožňuje, aby se ve svém nitru ještě více přiblížil ke sjednocení s Bohem. K tomu se připojuje přísné dodržování čtyř řeholních slibů, které složil každý, kdo do řádu vstoupil. Jsou to: čistota (zůstat v cudnosti, ovládat touhy, být střídmý ve všem tělesném); osobní chudoba (nezávislost na světských statcích, nepodplatitelnost, čest); poslušnost (řád, disciplína, sloužení), obětování všech svých sil službě pro Svatou zemi; a v neposlední řadě společný život s bratry, kteří usilují o stejnou věc. To vše vytvářelo podmínky pro duchovní růst a umožňovalo opravdové uskutečnění mystiky vnitřního člověka.
Bernard z Clairvaux dal templářům vlastní etiku znázorněnou v Chvále nových milicí (De laude novae militae):
„Jdou a přicházejí na znamení svého velitele. Nosí oblečení, které jim dá on, a nestarají se ani o jiné šaty ani o jinou stravu… Nedůvěřují žádné přemíře ve způsobu života a oblečení… Nikdo není postaven nad jiného. Váží si nejlepších, ne nejslavnějších… O jejich činech rozhoduje vůle velmistra nebo požadavky společenství… Váhám je nazvat mnichy či rytíři. A jak lépe než oběma jmény nazvat tyto muže, kterým nechybí ani čistota mnichů, ani odvaha rytířů.“
Tento nový ideál dokázal rozechvět mnohá srdce, a tak není divu, že když se v roce 1130 Hugo de Payens vrací do Jeruzaléma jako velmistr templářského řádu, má řád už více než tři sta rytířů a značný majetek.
Pyramidální uspořádání řádu
Řád roste, získává nezávislost na světských panovnících a jeho velmistr je odpovědný pouze papeži. Současně se také formuje jeho organizační uspořádání, které přináší toto rozdělení:
rytíři – ti, kteří bojují, tvoří nejvnitřnější srdce řádu; servienti – bratři sloužící, kteří se dále dělí na: zbrojnoše a podkoní (doprovázeli rytíře), řemeslníky (vykonávali manuální práce); kněží a klerici – obstarávali církevní záležitosti řádu.
Všichni členové řádu měli stejná práva a zástupci z jednotlivých skupin se také podíleli na volbě nového velmistra. Řád měl v širším slova smyslu i další laické členy, kteří ho podporovali vojensky v čase války a také penězi. Templáři tak postupem doby získali velký vliv i bohatství, nejednalo se však o bohatství jednotlivých členů, ale řádu jako takového. V hierarchii řádu byly odpovědnosti rozděleny následovně:
▪ Velmistr, nejvyšší představitel řádu, řídí jeho činnost a jeho rozhodnutí je nezvratné. Je odpovědný pouze papeži, a tudíž nad ním světští králové nemají moc.
▪ Senešal, zástupce a poradce velmistra.
▪ Visitor, pozdější funkce správce provincií v Evropě, „druhý velmistr“.
▪ Maršál, správce vojenství.
▪ Velkopreceptor, správce provincie.
▪ Turkopolier, velitel jízdy.
Preceptoři či Komtuři, pověření vedením jednotlivých domů, komend. Templářský řád v době svého největšího rozmachu působil v deseti provinciích:
▪ ve Svaté zemi: Jeruzalém, Antiochie, Tripli;
▪ v Evropě: Francie, Anglie, Anjou, Apulie, Portugalsko, Maďarsko, Poitou.
V každé provincii se budovala templářská sídla, takzvané komendy, opevněné kamenné stavby, z nichž se některé zachovaly dodnes. Tato sídla byla taktéž nezávislá na panovnících jednotlivých zemí a řídila se vlastními zákony, které platily uvnitř templářského řádu.
Templáři, tvůrci nové kultury
Řád Templu velmi brzy dosáhl značné politické i hospodářské moci, která jednak vyplývala z jeho výjimečného postavení (nezávislost na světské moci, osvobození od placení daní), ale také z dobrých organizačních schopností a čestnosti. Byli to mimochodem i skvělí bankéři, zavedli směnky, které umožňovaly, že člověk cestující na velkou vzdálenost nemusel s sebou nosit velký obnos peněz (což bylo tenkrát nebezpečné), ale mohl peníze uložit v nejbližší templářské komendě a na základě směnky, kterou obdržel, peníze vyzvednout v cíli své cesty. Templáři měli vlastní loďstvo, které bylo schopno bezpečně dopravit poutníky i náklad do Svaté země a zpět. Dokázali v Evropě vybudovat síť cest, které spojovaly jednotlivé komendy, jež se stávaly určitými obchodními i společenskými centry.
Samozřejmě stále chránili cesty ve Svaté zemi a v rozličných bojích se proslavili statečností, protože templáři vždy bojovali v prvních řadách a neměli ve zvyku ustupovat. Pokud někdo vstoupil do jejich řádu v době, kdy se bojovalo ve Svaté zemi, měl téměř jistotu, že hrdinně zemře na bojišti. Bylo totiž známo, že bohatství řádu nesmělo být použito na vykupování rytířů ze zajetí, a také to, že templáři v zajetí nikdy nepřestoupili na jinou víru; proto byli ihned popravováni.
Další skutečností, kterou nelze přehlédnout a která měla větší, i když skrytý vliv na kulturní rozvoj Evropy, bylo úsilí templářů při hledání moudrosti, která byla na tehdejším Západě již asi pět set let ztracena, ale přetrvávala živá na Východě a v islámské tradici. Existuje mnoho legend o hledání Grálu, který je právě symbolem moudrosti.
Samotné založení jejich řádu je zahaleno tajemstvím a pouze z nepřímých důkazů lze vyvozovat, že impuls k vytvoření templářského řádu nebyl náhodný, ale sledoval určitý cíl. Je patrné, že jejich organizační struktura s sebou přináší charakteristiky uspořádání, které jsou známy u starodávných kultur či ve starověkých mysterických a iniciačních bratrstvech. I přijímání nových členů řádu bylo velice přísné a obsahovalo iniciační prvky. Templáři měli jistě možnost se na Východě seznámit s některými ztracenými vědomostmi; svědčí pro to i skutečnost, že ve svých sídlech drželi ochrannou ruku nad alchymisty a astrology. Jejich stavby v sobě ukrývají harmonické číselné a astronomické vztahy, které jsou odrazem přírodních zákonitostí.
Pozoruhodnou „náhodou“ je fakt, že po návratu prvních templářů do Evropy v roce 1128, kdy byl jejich řád oficiálně založen, se objevuje nový stavební styl – gotika. A impulsy ke stavbě nových chrámů vycházejí od Bernarda z Clairvaux a od cisterciáckého řádu. Tento nový styl je od samého počátku dokonalý, bez chyb a omylů. A dodnes není jasné, jakým způsobem vznikl. Kde se vzali tito stavitelé se svým uměním a věděním? Za téměř sto let bylo postaveno kolem sto padesáti nových chrámů, které již neslouží jako kláštery, ale jsou určeny pro širokou veřejnost. Kde se vzaly finanční prostředky na jejich stavbu?
Můžeme si tedy položit otázku, zda nebylo tajným cílem templářského bratrstva podnítit vznik nové kultury v Evropě na základě vědění přineseného z Východu. Je jisté, že templáři měli veškeré předpoklady, bohatství i moc, aby to uskutečnili. Gotika následně přinesla silnou vlnu zájmu o nové vědění (alchymie, astrologie, lékařství…), které díky křížovým výpravám začalo pronikat do Evropy, a připravila tak půdu pro převratné období renesance.
Zánik řádu
Vzrůstající moc a bohatství se nakonec staly pro templáře osudnými. Král Francie Filip IV. zvaný Sličný zatoužil po tomto bohatství a zároveň usiloval o zničení templářů ve své zemi, protože pro něj představovali sílu a moc, kterou nemohl kontrolovat. V roce 1307, během noci z 12. na 13. října, nechává zatknout všechny rytíře i samotného velmistra. A začíná známý proces s templáři, které obviňuje ze zapírání Krista. Samotný průběh událostí, kdy jsou přiznání na templářích vymáhána na mučidlech, je z jedné strany ukázkou mistrné propagandy a manipulace veřejného mínění Filipem IV., z druhé strany pak justiční fraškou, kterou posvětil samotný papež Kliment V.
Inkvizice, která se ujala vyšetřování, měla svá pravidla: kdo odvolal to, co již jednou vypověděl, i kdyby to bylo po nelidském mučení, upadl do kacířství, a byl upálen na hranici. Takto byly upáleny desítky rytířů a ještě větší množství zemřelo ve vězení a na mučidlech.
Samotnému papeži byly předávány dodatečně upravené výpovědi a roku 1312 byl papež díky zákulisní hře a tlakům Filipa IV. nucen řád zrušit. Poslední tečkou pak bylo upálení samotného velmistra řádu Jakuba Molaye a jeho nejbližších druhů v roce 1313.
Skutečnou pravdu a pozadí procesu se pravděpodobně nedozvíme. Nedochovaly se žádné originální templářské dokumenty, ze samotného procesu jsou k dispozici jen opisy některých výslechů, které nechal pořídit Napoleon v Paříži. Z nich můžeme citovat část společné obhajoby rytířů:
„Proto, co se týče článků proti řádu, článků nečestných, strašlivých, hrozných a odporných právě tak jako nemožných a naprosto urážlivých, říkáme, že tyto články jsou lživé a falešné a že ti, kteří předložili tyto lži našemu pánu, nejvyššímu duchovnímu správci církve a nejjasnějšímu panu králi Francie, jsou špatní křesťané… Vyhledali odpadlíky anebo bratry vystoupivší z řádu, kteří byli vzhledem ke svým zločinům vyhnáni jako nemocná zvířata z jeslí… Ti si vymysleli a potvrdili zločiny a lži, které jsou chybně připisovány bratrům a jejich řádu…“
Je pravděpodobné, že vše bylo předem naplánováno, jak obvinění a svědci, tak i výsledek procesu, který uskutečnil právě Filip IV. Bylo by absurdní, kdyby ti, kteří bojovali a umírali za víru vždy v prvních řadách, zapřeli Krista; vždyť byli jeho služebníky. Pokud chceme poznat, kdo templáři skutečně byli, musíme se dívat na jejich činy; ty vypovídají o oddanosti, zkoumání a sloužení společné víře, ideálu rytířství a bratrství, který dokázali oživit. Zcela jistě měli smělé plány, které se jim již nepodařilo uskutečnit. Veškeré jejich jednání, které bylo a stále může být pro mnohé inspirací, se neslo v duchu jejich hesla, jež měli napsané na své standartě: NON NOBIS DOMINE, NON NOBIS, SED NOMINI TUO DA GLORIAM. (Ne pro nás Pane, ne pro nás, pro slávu Tvého jména.)
Článek vyšel v bulletinu Akropolitán č. 118
