Hudba má v životě člověka výjimečné postavení. Provází lidstvo od počátků dějin v nejrůznějších podobách, ať už to byl zpěv pomáhající při každodenních pracích, uklidňující hudba pro odpočinek a rozjímání či povznášející majestátní skladby, které lidského ducha přiváděly do vznešených výšin. Od dávných dob je také známo, jak silně na člověka hudba působí. Dokáže probouzet nadšení a bojovnost, může povznést vědomí, harmonizovat, uklidňovat, ale i roznítit agresivní sklony či pláč.
Filozofické zkoumání, které bylo zásadní součástí všech civilizací a kultur, můžeme i dnes použít na to, abychom odhalili tyto bohaté zkušenosti a mohli je používat i v našem dnešním životě.
Hudba ve starých kulturách
Starý čínský mudrc Konfucius používal hudbu pro výchovu dětí ve svých školách a vychvaloval její vliv na celou společnost. Dokonce tvrdil, že v hudbě každého národa se projevují jeho charakteristiky, způsoby života a spokojenost lidí.
Hudba se objevuje v lidském srdci. Když se rozechvějí naše emoce, projevují se zvuky, a když zvuky dostanou přesnou formu, máme hudbu. Takto je hudba mírumilovného a prosperujícího státu klidná a veselá a vláda uspořádaná. Hudba neklidného státu vyjadřuje nespokojenost a vztek. Hudba upadajícího státu odráží smutek a stesk po minulosti a národ je sklíčený. (Konfucius, Hovory)
Pythagoras ve své filozofické škole učil o Hudbě sfér, o hudbě univerza, jež je projevem zákonů přírody. Zkoumáním hudby, a především jejím provozováním se těmto zákonům člověk dokáže přiblížit, lépe je pochopit a následovat ve vlastním životě, který pak bude tuto univerzální harmonii odrážet.
U mnoha národů byla hudba přirozenou součástí různých rituálů a ceremonií, protože pomáhala člověku povznést se k výšinám jeho vlastní duše, ze kterých je mnohem snazší vnímat neviditelné vibrace a vyšší impulsy, tedy to posvátné. Proto vždy měla ve všech náboženstvích zásadní roli a používala se v mnoha formách. U nejrůznějších přírodních národů se používaly velmi prosté nástroje, jako byly bubny či různé druhy činelů, jež udávaly rytmus tance nebo společného zpěvu. V antice kněží zpívali hymny na bohy, kterými přivolávali jejich sílu a které byly pravděpodobně předlohou pro gregoriánské chorály, jež se rozvinuly ve středověku a zpívaly se v gotických katedrálách.
Vědecké výzkumy a experimenty
Věda se věnuje zkoumání účinků hudby již asi sto padesát let. Během dvacátého století se rozvinulo mnoho různých směrů zkoumání. Hudbu začali experimentálně používat mnozí nadšenci v nejrůznějších zdravotnických a sociálních zařízeních, protože toužili svým pacientům či klientům nějak pomoci, což tehdejší medicína a věda tolik nedokázala.
Tehdy se ukázalo, že hudba urychluje hojení ran a zmenšuje množství komplikací po operacích i po úrazech. Že pod jejím vlivem se rychleji vyvíjejí nedonošení novorozenci a méně jich umírá. Že senioři s pokročilou Alzheimerovou chorobou se díky klasické hudbě dokáží alespoň na čas navrátit k realitě tohoto světa. Autistické děti, kterým bylo věnováno hodně hudební péče, díky různým terapiím klasickou hudbou nebo například ukolébavkami, dokázaly vyjít ze své psychické skořápky, lépe se učily kontrolovat svoje emoce a navazovat kontakt alespoň se svými nejbližšími.
Zjistilo se také, že hudba, a především vlastní zpěv, dokáže tlumit bolest. Když začneme zpívat (i když to vůbec neumíme) nebo si jen broukat a budeme se soustředit na to, co nás bolí, může se nám podařit bolest zažehnat.
Proč zrovna Mozart?
Moderní výzkumy potvrdily zkušenosti tisícileté tradice a nazvaly tento vliv Mozartův efekt. Ne náhodou je nazvaný podle jednoho z velikánů klasické hudby. Když totiž mnozí odborníci zkoumali působení hudby na člověka, vliv jeho hudby byl nejvýraznější a experimenty právě s ní ukazovaly nejlepší výsledky především při posílení koncentrace, paměti a rozvoje tvůrčích schopností. Jeho hudba se nejvíce používá při práci s autistickými či jinak psychicky postiženými dětmi a pomohla i známému herci Gérardu Depardieuovi zbavit se koktání.
Mozart je hluboce tajemný a zároveň přístupný, a především zcela bezelstný. Jeho vtip, šarm a prostota nám umožňují najít hlubší moudrost v nás samých. Pro mě je Mozartova hudba jako skvostná architektura mogulské Indie, jako jantarový palác v Džajpúru nebo Tádž Mahal. A právě ona průhlednost, oblouky a rytmy v otevřeném prostoru lidského ducha tak zasahují. (Don Campbell, Mozartův efekt)
Působení různých druhů hudby
Gregoriánské chorály vytvářejí pocit uvolněné prostornosti a nadhledu, protože nás přenášejí do výšin nás samých, zmenšují stres a jsou dobré pro klidné studium a meditaci.
Hudba barokní (Bach, Händel, Vivaldi…) svými matematicky přesnými skladbami přináší pocit stability, řádu, předvídatelnosti a bezpečí. Povzbuzuje ke studiu a práci, pomáhá zavést pořádek v našich myšlenkách a citech.
Hudba klasicistní (Mozart, Haydn) v sobě skrývá jasnost, čistotu a podporuje koncentraci, paměť a schopnost myšlení. Po chvilce této hudby se dokážeme snadno soustředit na jakoukoli práci.
Hudba romantická (Wagner, Schubert, Schumann, Čajkovskij, Chopin, Liszt) vyvolává silné emoce a city, probouzí lásku, soucit a také nadšení. Skladby jsou také často prodchnuté silnými idejemi, které v nás probouzejí mystické sklony.
Hudba impresionistů (Debussy, Fauré a Ravel) má velký vliv na momentální stav naší duše, dokáže uvolnit od stresu a přinést klid a pohodu.
Taneční hudba zvyšuje srdeční činnost a rytmus dýchání a uvádí celé tělo do pohybu. A s ním přináší radost z pohybu, z harmonie s hudbou i s ostatními.
Rocková hudba dokáže rozvířit vášně, stimuluje pohyb, uvolňuje napětí, ale může ho i vyvolávat, stejně tak jako nesoulad, stres a bolest.
Hudba a krása
Dle klasické filozofie v sobě hudba skrývá skutečnou archetypální krásu, jež se dotýká duše člověka. Krása povznáší a harmonizuje jak nás samé, tak i prostředí, ve kterém je přítomna. Chceme mít krásnější život? Chceme žít v krásnějším světě?
Možná stačí udělat jen málo: pustit si každý den trochu krásné hudby, pustit našemu okolí trochu krásné hudby. Nebo ji přímo zahrát či zazpívat. A jak nám odedávna radí filozofie, nezůstávejme u slov, přejděme k činům a udělejme to hned.
Článek vyšel v bulletinu Akropolitán č. 150.
