Opět po roce si 22. dubna připomeneme Mezinárodní den Matky Země. V tomto období mnozí z nás vyvinou nějaké úsilí; vyjdou vyčistit kousek přírody, poslechnou si nějakou přednášku, či si dají nějaké předsevzetí, kterým se budou podílet na ochraně přírody.
Nevím, jak se na toto dívají v jiných končinách naší planety, ale zdá se mi, že v Evropě se stále více šíří názor, že přírodu je zapotřebí chránit prakticky za každou cenu, a to hlavně před námi samými. Myslím, že když se podíváme na své vlastní životní zkušenosti, tak cokoliv „za každou cenu“ nám přineslo více škody než užitku.
V té části dějin lidstva, do které můžeme alespoň trochu nahlédnout, byla Země obvykle považována za Matku. Byla božstvem, kterému je třeba vzdát úctu. Byla bohyní, která milovala všechny své děti, a ty milovaly ji. Poskytovala jim domov a prostor k životu, jaký jim náleží. Byla i přísná a trestající, kdykoliv to bylo zapotřebí, ale vždy milující.
V dnešní době se někteří její „ochránci“ snaží snad i o to, abychom si zde připadali cizí a nepatřící do světa naší Matky. Snaží se nám vnuknout pocit viny za to, že jsme. To je však nemocný názor, neboť my lidé zde máme právo na dobrý život stejně jako její ostatní děti. Možná bychom namísto nutkavé potřeby chránit měli změnit postoj a raději najít své místo v systému, které s ním bude v harmonii, protože v tom případě bude i prospěšné celku.
Když se podíváme na to, jak fungují ekosystémy, na první pohled je zřejmé, že jsou vždy v dynamické rovnováze. Ta je dána tím, že všechny složky se snaží mít navrch, ale každá má kromě silných i slabé stránky a v dynamickém prostředí se pozice neustále mění, což pomáhá rovnováhu udržovat. A když se podmínky změní výrazně, časem se vytvoří rovnováha jiná.
Pokud se budeme bavit o České republice, byla a do značné míry stále ještě je prostředím s mnoha výjimečnými společenstvími rostlin i živočichů. V našem prostředí, za posledních tisíc let lidmi intenzivně obývaném a využívaném, měl člověk, oproti obecné představě, svou činností obrovský vliv právě na tuto rozmanitost (pastva, hospodaření v lesích, rozšíření polí…). Přibližně od 19. století, kdy jsme rychleji opouštěli staré způsoby života a činnosti, v krajině dochází u mnoha těchto ekosystémů k degradaci a mizení. Ovšem vznikají také ekosystémy nové, často velmi cenné, například na důlních výsypkách.
Nebudeme-li se chtít vrátit k životu jako před sto padesáti lety, nezbude nám nic jiného než nutné změny akceptovat, a udělat něco jinak, či se něčeho vyvarovat pouze tam, kde je to možné. Základem je si uvědomit, že jsme také děti Matky Země a na tomto světě je naše místo. Oproti jiným tvorům máme však závazek rozumu. Nás nesmí vést pouze instinkt, ale potřebujeme zdravý úsudek, abychom své okolí neutiskovali a ponechali dostatek prostoru i pro ostatní a třeba i svou činností konkrétní prostředí vytvářeli. Abychom byli vitální součástí přírody.
Pokud chceme horské louky s bohatou květenou a množstvím druhů hmyzu, nestačí je dobrovolnicky posekat. Nutné je, aby se zde opět pásly ovce či krávy. Nestačí zmenšit pole a nechat meze. Pokud sem nebudeme na pastvu vyhánět husy a kozy a občas je vyžínat, zarostou neprostupným křovím. Staré polní cesty kdysi vyšlapávali koně a krávy, později totéž dělaly traktory a „polňačky“ byly centrem bohatého života. Nyní jsme je zalili asfaltem a vytvořili pohodlné cyklostezky. Před třiceti až čtyřiceti lety byla naše pole plná zajíců, koroptev byla dosti běžná a skřivani zpívali všude. Přitom pole nebyla menší a chemie se používala také. Dnes se neustále propaguje sázení stromů, ale kde pokvetou sluncemilovné luční květiny, když bude všude panovat jejich stín?
Nejjednodušší ochranou je, když není potřeba chránit či zachraňovat. Musíme se naši Matku Zemi naučit vidět jako náš společný domov. Pak můžeme naplnit své potřeby a zároveň žít ve světě bohatém a pestrém. Zdravý rozum je to, co potřebujeme. A pak možná trochu méně pohodlí a více dobrodružství. Například vyjet si na kole raději rozježděnou polní cestou než po drahé a mrtvé asfaltce. Možná bychom udělali lépe, kdybychom místo zachraňování světa zlepšili své soužití v našem nejbližším okolí. S lidmi, zvířaty i rostlinami.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 157.
