Marie Riegrová byla z těch silných povah, které nepotřebují hledati povzbuzení, opory a posily v uznání jiných. Vše, co vnikalo k ní ze světa zevního, sotva dotklo se povrchu její mysli – nikdy ani na krok nedovedlo ji odchýliti od cesty, kterou kráčela, vedena hlasem srdce svého, vroucně milujícího a hluboce zbožného. Síla k činům, k hrdinnému sebeobětování prýštila z hloubi její duše, bylať to nezdolná energie lásky.
Těmito laskavými a obdivuhodnými slovy popisuje Marii Riegrovou-Palackou její dcera Marie Červinková, která navzdory tomu, že se její matka úzkostlivě bránila jakémukoli veřejnému uznání, pokládala za svoji povinnost sepsat její životopis, aby posloužil jako živý příklad nesobecké a obětavé práce pro všechny potřebné.
Mládí
Marie Riegrová-Palacká se narodila v Praze dne 18. dubna 1833 jako druhé dítě Františka Palackého a Terezie Palacké, rozené Měchurové. Terezie Palacká byla ženou oplývající jasnou aveselou myslí, a to i navzdory těžké nemoci, která podrývala její zdraví. Kdykoli se její stav zhoršil, odebrala se celá rodina do francouzské Nice, kde malá Marie jako dítě a později jako dospívající dívka strávila s matkou několik zim. Jak se dozvídáme z jejích deníků, už v útlém mládí na ni velmi zapůsobilo seznámení se s různými kraji a národy, jako byl francouzský, německý, italský, švýcarský, zvlášť když jejím průvodcem byl samotný František Palacký. Nejhlouběji ji dojímala krása přírody a především na moře si zachovala nejvřelejší vzpomínky: Moře má pro každého jakousi magnetickou sílu, že člověk od něho nemůže se vzdálit, aby se mu po něm nezatoužilo, a že může-li jednou při něm býti, od něho se loučiti nechce.
Z korespondence Palackého s jeho dcerou vysvítá láska a úcta, kterou Marie cítila ke svému otci, jemuž se podařilo do její mladé duše vložit vroucí cit k českému národu.
Výchova
Marii se dostalo všestranného vzdělání, ačkoli nenavštěvovala žádné školy. Její výuku vedli výborní učitelé, jako byl například ve hře na klavír skladatel Bedřich Smetana a v kreslení Amálie Mánesová. Všichni učitelé chválili její svědomitost a cenili si její neobyčejné dobroty, něžnosti a skromnosti. Už jako malá projevovala velký smysl pro zodpovědnost, nic v životě nebrala na lehkou váhu. Její domácí učitel náboženství František Schneider o ní říkal, že má jedinou chybu: Schází jí trochu lehké mysli. I její matka ji nabádala k větší veselosti. Avšak v Marii se více projevovala vážná mysl jejího otce, neobyčejně pevná vůle a mysl nakloněná k mravní přísnosti, i když se zároveň vyprávělo o její dojemné kráse a neobyčejném půvabu.
V domácnosti Palackých ožíval svět českých národních buditelů a literátů, kteří přispěli k utváření národní hrdosti mladé Marie. Rodina a mnozí její přátelé byli ctiteli filozofa Bernarda Bolzana, který považoval za svůj životní úkol smířit zdánlivé rozpory mezi náboženstvím a vědou. Za nejpodstatnější považoval, aby učení a výchova, které se člověku dostávají, v něm probouzely morálku projevující se především v činech. Jeho mottem bylo: Být šťastný a jiné dělat šťastnými. Mariin učitel František Schneider byl horlivým Bolzanovým stoupencem a Marii vštípil zásadu, že člověk může vykonat vše, co doopravdy chce.
Manželství
Častým návštěvníkem v jejich domě byl přítel Palackého František Ladislav Rieger, který se brzy do Marie vášnivě zamiloval. K získání jejího srdce potřeboval trpělivost a čas: Byl to květ, který rozvíjí se zvolna, otevíraje se poprvé a dávaje se jen jedenkráte a na vždy. Vzali se v tichosti 15. srpna 1853 v Praze. V jejich vztahu panoval úplný soulad a pravé štěstí opírající se o stejné životní ideály a cíle, jak krásně vyjádřil Rieger ve svém dopise Marii: Jak milo je mi vzpomenouti si při tom na Vaše vlastenecké smýšlení a Vaši pevnou odhodlanost věnovati i ze své strany vlasti, co jsme jí povinni. V tom nalézám rukojmí, že netoliko snažení moje pro dobro národa vždy schvalovati a podporovati, ale i obživovati budete.
Novomanželé se usídlili v domě jejích rodičů, kde do té doby žil i její dědeček, advokát Jan Měchura. První roky se Marie věnovala především výchově svých tří dětí a péči o svou nemocnou matku. Po smrti své choti žil Palacký s rodinou své dcery v jedné domácnosti obklopen její něžnou péčí.
Dobročinnost a vzdělávání dívek
Když v roce 1861 vstoupil Ladislav Rieger do politiky, zvýšil se i její zájem o politické dění podle zásady podřídit rodinné zájmy zájmům národním. Nikdy však nezanedbávala své rodinné
povinnosti, ale svojí vnitřní silou a obětavostí dokázala naplnit potřeby všech.
Po narození třetího dítěte se Marie Riegrová začala intenzivně věnovat veřejným věcem, zejména praktické dobročinnosti a zlepšení podmínek pro vzdělávání dívek.
Jejím prvním počinem bylo vyhlášení národní loterie ve prospěch osiřelé třináctileté Zdeňky Havlíčkové, dcery Karla Havlíčka Borovského. Úspěch, jaký Marie měla se svými sbírkami pro potřebné, způsobil, že její pomoc vyhledávali další a další.
Marii ale nejvíce trápilo nedostatečné vzdělání dívek z nejchudších vrstev společnosti. Přemýšlela, jak jim pomoci ve studiu i obživě. V Praze tehdy existoval jediný ženský spolek, spolek sv. Ludmily, jehož základní činností do té doby byla podpora chudých vdov. Rozhodla se spolek reorganizovat a zřídit pod ním průmyslovou školu pro dívky, v níž se vyučovalo výhradně česky.
Cílem Marie Riegrové a její dlouholeté práce byla snaha ochránit děti pocházející z chudých poměrů již v nejútlejším věku. K jejím celoživotním činnostem patřily každodenní návštěvy chudiny, při kterých stála tváří v tvář velké bídě mnoha rodin. Viděla, že ti, kteří nejvíce trpí, jsou bytosti nejslabší, jež ani nemohou odolávat zhoubným vlivům svého okolí. Viděla, jak děti umírají kvůli nedostatečné výživě, špinavému prostředí, šířícím se nemocem, ale také pozorovala mravní úpadek těch nejchudších. Cítila, že její povinností je hledat preventivní opatření, které by povzneslo celé rodiny nejen na těle, ale i na duchu.
Jde o to, abychom k tomuto podělování připojily návštěvu chudých a zřídily jakýsi spůsob ochrany chudých. Chtěly bychom k almužně hmotné připojiti almužnu srdce a ducha. Zdaž se nám to podaří? Nevím – nemáme žádných zkušeností, ale máme dobrou vůli a doufám, že dobrotivý Bůh požehná našemu úmyslu a naší snaze. Almužna, nebudiž účelem ale prostředkem, účelem budiž dosažení většího tělesného i duševního blaha.
Společenské postavení její rodiny jí umožňovalo zasadit se o tyto myšlenky a jejich šíření.
Jejím přítelem a pomocníkem byl také Vojta Náprstek, který v roce 1865 svými veřejnými přednáškami a osobním přístupem pomáhal při zakládání dobročinných zařízení.
Z Holandska jí přicházely dopisy od filantropa Hendrika Suringara, který ji na základě vlastních zkušeností nabádal k práci s dětmi: Souhrnem všeho jest raditi Vám, abyste více pečovala o mládež. Tím přijdete do styku s matkami a budete moci lépe než kdy jindy sama posouditi, kdo má nejvíce práva k Vaší pomoci a Vaší ochraně.
Rady a vzory pro své dílo hledala především ve francouzských dobročinných ústavech, které byly podle slavné pedagožky Marie Pape Carpentierové oživeny novým duchem a nazvané mateřskými školami.
Mateřské školy a jesle
První mateřská škola byla otevřena 1. ledna 1869 v klášteře u sv. Jakuba a jako vychovatelky a učitelky zde působily ženy. Zájem o mateřskou školu mezi chudými lidmi stále vzrůstal, ale bylo bohužel možné přijmout sotva polovinu hlásících se dětí. Správa ústavu přijímala především děti, které neměly doma správné podmínky pro zdravý vývoj a jejichž rodiče byli celý den zaměstnáni svou prací.
V roce 1869 byla Marie Riegrová zvolena předsedkyní komitétu dam, který i v pozdějších letech zabezpečoval chod opatroven a školek. Kromě mateřských školek a opatroven se též zasadila o zřízení jeslí. Díky jejímu velkému úsilí a práci členek komitétu dosáhla velkých úspěchů. Koncem roku 1890 bylo komitétu svěřeno šestnáct mateřských škol a opatroven, dvoje jesle s oddělením pro kojence, pět jeslí pro děti od jednoho roku do tří let a mimo to také podpora kojících matek a jejich novorozenců v různých čtvrtích města. Svoji dobročinnost završila zřízením dívčí průmyslové školy a péčí o odborné vzdělání dívek. Zasadila se i o vznik školy uměleckého vyšívání.
Život přináší mnoho bojů a útrap, když jich nemůžeme odvrátiti ode všech lidí dospělých, hleďme, abychom aspoň mládeži útlé uspořili trpkosti a dopřáli jí vzpomínky radostnější. Obklopme ji záhy láskou, aby v útlém srdci zakořenilo se přesvědčení po celý život trvající, že také u tříd bezstarostněji žijících bijí pro ně srdce soucitná.
Tichá bojovnice
Věru, kdo znal matku mou jen ze společenského života, kde často bývala netečnou a lhostejnou, neznal její oživenou tvář, její zářící oči, její láskyplný úsměv – a ten znaly dobře chudé
ženy a jich děti. Dvě věci byly nejnápadnějšími v jejím jednání: její velká úcta k chudobě a její neohroženost. Ona ničeho se nebála, ničeho se nehrozila.
Bylo to zvláštní, jak dovedla spojiti dvě těžké věci: přiblížiti se k chudému, získati jeho důvěru a při tom zachovati si autoritu. Nikdy nepřicházela jako dávající ku prosícímu, vždy šetrně, vždy velmi zdvořile, pečlivě zachovávajíc všecky formy společenského obcování, jako rovný k rovnému.
Svoji práci vykonávala nejradši v tichosti a nikdy pro sebe nežádala žádné pocty. Vždy jednala tak, jak smýšlela, a projevovala se taková, jaká ve skutečnosti byla. Nic nepředstírala, byla silná duchem a pravdivá. Byla lhostejná k úsudku a chvále cizího světa, ale pevně kráčela za svým cílem. Byla zároveň citlivá i laskavá, avšak neoblomná ve svých zásadách. Žádnou obtíží se nedala zastrašit.
Kdykoli mi něco za těžko připadá, nevzpomínám mnoho na obtíže a netrýzním se vědomím, jak to je nemilé, neb seberu si mysl a dám se s pozorností do toho, často se to zdá horší, nežli to je.
Marie Riegrová zemřela 29. března 1891 v Římě. Její ostatky byly převezeny do Lobkovic, kde byly vystaveny dne 6. dubna na katafalku. O den později se konal pohřeb, kterého se zúčastnilo mnoho představitelů různých spolků. Na její počest byl po její smrti založen fond Marie Riegrové-Palacké, který podporoval zejména chudé matky a jejich kojence během šestinedělí.
Poznámka: Citace jsou převzaty z knihy Marie Riegerová – Její život a skutky od Marie Červinkové-Riegrové.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 105.
