Pokračování článku z minulého čísla
Někdy se soudí, že o lásce platonické neměli staří Řekové žádné pochybnosti, neboť to je pojem spojovaný přímo s řeckým filozofem Platónem. Pravda je však jiná. Problémy týkající se lásky a duality, jako je ta, o které zde pojednáváme, existovaly vždy, dokonce i v Platónově době. A stejně jako Platón poskytl svá řešení a své odpovědi a jako filozof se snažil naznačit lidem cestu, snažíme se i my dnes dotknout této otázky.
Platón tvrdí, že pokud se láska projevuje na všech úrovních univerza, je logické, že se projevuje i na úrovni fyzické. Máme tendenci upadat do zjednodušeného názoru a myslet si, že z hlediska platonické lásky bylo vše, co nebylo sexem, automaticky odmítáno, ale tak tomu není. V Platónově době také existovali muži a ženy, kteří se hledali a milovali a snažili se lásku projevit všemi možnými způsoby. Jestliže se však láska projevuje opravdu na všech úrovních lidské bytosti, snažme se ji inteligentním úsilím zdůraznit i na vyšších úrovních, zachycením prvků, k nimž duše tíhne a které přesahují nižší pudy.
A není to ani tak, že by instinkty byly zcela špatné. Jedná se o to dát přednost jednomu před druhým. Pokud jsme lidské bytosti, které opustily rostlinnou i živočišnou říši a dosáhly jsme té, která nás nyní charakterizuje, musíme logicky mít i nějaké rozlišující charakteristické vlastnosti. Jestliže uznáváme, že instinkty jsou vlastní zvířatům, neznamená to, že by je lidská bytost neměla, nýbrž že by měla mít i něco navíc, něco, co je převyšuje. A právě tento postoj zastává Platón ve svých dialozích: hledání projevu lásky, který by byl vlastní lidským bytostem a umožnil jim nalézt lidské štěstí. Ne štěstí zvířete, ne štěstí stromu či kamene, nýbrž štěstí skutečné lidské bytosti.
Platón byl romantik a nezůstal jen u toho. Říkal, že v lásce, v hledání jejích někdy nižších a někdy vyšších aspektů, tkví velmi starý problém, s nímž se lidstvo potýká.
Vypráví nám – ve svém klasickém stylu mýtu, kdy je nějaká pravda příliš velká na to, aby byla pochopena intelektuálně, – že před mnoha tisíci lety, když Bůh poprvé zplodil náš vesmír, se duše lidí začaly dělit, až jich na zemi bylo tisíce a tisíce. Tyto rozdělené duše cítily, jako by něco ztratily, jako by každé z nich chyběla její polovina. Odtud pochází pojetí spřízněných duší a lásky jako té potřeby, kterou my lidé cítíme, abychom našli to, co bylo kdysi naší součástí, ale co nyní nemůžeme najít.
Láska nebyla ničím více ani méně než hledáním ztracené jednoty, harmonie protikladů, protože nám všem chybí komplementární polovina. Podobnost je dána duchovní spřízněností, takovou, která způsobila, že kdysi dvě duše byly jednou, a proto se potřebují znovu nalézt.
Jakkoli to může znít romanticky, má to své kouzlo, které sdílíme všichni, i když nejsme zvyklí ho projevovat otevřeně. Všichni kráčíme životem s myšlenkou, že jednou, s trochou štěstí, najdeme svou spřízněnou duši, že se ona polovina, kterou jsme kdysi ztratili, znovu objeví.
Platón nás upozorňoval, abychom byli při tomto neustálém hledání opatrní, protože láska má ve zvyku se maskovat, a že existuje jeden Eros nebeský a další pozemský. Nebeský je ten, který pohání duše, aby našly onu druhou duši, která kdysi byla její součástí. Pozemský, z čehož chápeme, že tento problém existoval už v jeho době, hledá pouze požitek, sexuální uspokojení, instinkt, aniž by mu jakkoli záleželo na prostředcích, které musí použít, aby tohoto uspokojení dosáhl.
Ale pozemský Eros, tato láska založená pouze na těle, které bohužel stárne, chátrá a nakonec umírá, štěstí nedosáhne. Platón byl velmi ambiciózní ve svém přesvědčení, že láska je mnohem víc než jen láska. Láska je moudrost, láska je energie a láska je život na všech nám známých úrovních, ve všem, co vnímáme jako živé, dokonce i v kamenech. Platón tvrdí, a s ním všichni klasikové, že existuje zvláštní forma lásky, kterou je energie: určitá věc je živá, protože v ní existuje energie, existuje v ní soudržnost, inteligence, harmonie. A v celém světě poznání existuje také zvláštní forma lásky, kterou je moudrost, jež není pouhou touhou hromadit informace, nýbrž je to touha vědět, pronikat do tajemství, pátrat po příčinách věcí.
Energie, která je láskou, není čistě hmotná, a dokonce i současní vědci poukazují na rozdíly mezi oběma, přestože se jedna ve druhou mohou přeměnit.
A moudrost není intelekt, i když se může zdát, že když nutíme intelekt pracovat, jsme velmi moudří.
Z toho vyplývá, že chceme-li zachytit toto tak jedinečné Platónovo pojetí lásky, měli bychom spíše než hmotu nejprve pochopit energii, sílu. Spíše hlubokou moudrost, než pouhé shromažďování dat.
Platón předkládá žebříček hodnot, který je i pro náš dnešní svět velmi prospěšný: vysvětloval svým učedníkům, že abychom se dostali k podstatě lásky, nemusíme si dělat starosti s tím, že jsme stále na úrovni země, že nás hmota a její zákony vězní; na tom není nic špatného, pokud se naučíme, jak odhalit schody vzhůru. Spolu s Platónem nám i jiní filozofové vysvětlovali, jak to uskutečnit a v čem spočívá to tajemství.
Začneme-li u krásy těla, ať už ji pozorujeme jakkoli málo, všimneme si něčeho velmi důležitého: že krása těla spočívá v něčem důležitějším a jemnějším. Nikdy nás nenapadlo objevit toto zvláštní a okouzlující tajemství? Kdo může stanovit, zda je nějaká osoba krásná? Nikdy bychom se nedokázali shodnout na pravidlech, která by nám umožnila s přesností určit, který člověk je krásný a který nikoli.
Obecně říkáme, že někdo je krásný, když má něco, co není jen jeho tělo, ani jen vzhled, ani jen postava, ani barva vlasů, dokonce ani barva jeho očí. Je to krásná duše, která se skrze tělo odráží.
Následujeme-li Platóna, můžeme si všimnout, že existují nejen krásné duše, ale i krásné činy. Existují gesta, existují skutky, existují city, které duši zcela naplňují, a my zjišťujeme, že krása přesahuje tělo, a dokonce i duši a že existují činy, skutky, energie, život, které také zprostředkovávají krásu.
Můžeme rovněž vnímat, kolik krásy existuje v zákonech přírody. Jak jsou dokonalé, harmonické, dokonale uspořádané. Svou lásku můžeme vložit do vědy, do umění. A můžeme pokročit ještě dál a souhlasit s platoniky a neoplatoniky v tom, že když pomineme těla, duše, činy, zákony a vědu, dospějeme ke Kráse jako takové, k čisté Ideji, k abstraktní, dokonalé a čisté kráse.
Podle Platóna je to Krásné rovno tomu, co je Spravedlivé, Dobré a Pravdivé, a láska, protože to potřebuje, hledá a následuje to Krásné, Spravedlivé, Dobré a Pravdivé.
To je platonická láska: je to nalezení té části duše, která nám chybí, ano, v osobě, která pro nás představuje vše dobré, vše krásné, vše pravdivé, vše spravedlivé.
Z tohoto hlediska se mění mnoho konceptů, včetně těch o plození. Protože láska může mít za cíl plození, ale existují různé druhy plodnosti, a nejenže mohou být plozena nová těla, ale může vznikat mnoho dalších elementů: myšlenky, city, ctnosti. Láska, kterou nám Platón předkládá, tak vyniká už ne jako nemožnost či protiklad sexuální lásky, ale jako poklad, který je na dosah, pokud se za ním odvážíme jít.
Zvláštní je život a zvláštní jsou i dějinné cykly, ze kterých se budeme moci vždy učit, neboť nám dávají další lekci. Co se děje s nejmladšími generacemi? Ty pro nás mají připravené překvapení. Na základě mnoha kongresů, setkání, přednášek, statistik a průzkumů to vypadá, že mladí lidé jsou opět nadšeni platonickou láskou, věrností, romantikou, ideou jedinečného páru; a kupodivu se to už odvažují i vyjádřit.
Dnes je modernější to platonické, ne to sexuální. Dnes se mladí lidé znovu stávají konzervativními. Dnes pro ně začínají mít hodnotu takové věci, které byly dávno odloženy stranou. Sexuální revoluce dnes ztrácí na hodnotě, protože její důsledky byly strašné a my je stále prožíváme. Těmito důsledky bylo selhání partnerství: dnes tě miluji a zítra kdoví; záleží mi na tobě, nebo mi na tobě nezáleží; jsi jen další z okolností; spousta rozvodů; trápení všeho druhu, protože ačkoli si to nikdo nechce přiznat, každý chce opravdově milovat. Tváří v tvář všem těmto důsledkům podporují současní mladí lidé novou revoluci: odložit starou a podpořit novou re-evoluci, znovu otočit kolo dějin a podívat se na věci z nového úhlu pohledu.
Nejde už jen o to, jak to navrhují někteří autoři, aby tato nová revoluce mládeže tkvěla v cudnosti – i když by jí mohla být, jako protiklad množství excesů, které se odehrály –, ale aby pro ni bylo typické hledání něčeho hlubokého, něčeho stabilního, kde je opět důležité milovat člověka, který pro nás něco představuje, něco zásadního. Je důležité, aby tato láska byla trvalá, aby byla na dnešek, na zítřek a na celý život. A nezáleží na tom, že člověk s milovanou osobou zestárne, protože těla se opotřebovávají, ale láska ne.
To je velký objev, který nás v odpovědi na domnělou svobodu sexuální lásky přivádí téměř po bok Platóna.
Znovu vychází najevo, že sexuální láska je důsledkem nebo v každém případě formou projevu, nikoli však výchozím bodem vztahu mezi dvěma dušemi, mezi dvěma lidskými bytostmi. Nyní se ukazuje, že sexuální láska je doplňkem mnohem intimnějšího a mnohem opravdovějšího sjednocení, že to psychologické začíná převažovat nad tím biologickým. Dnes je mnohem důležitější, aby mezi dvěma lidmi existovalo pochopení, aby mohl existovat dialog, něha, kamarádství, aby bylo možné sdílet základní věci v životě.
A jestliže jsme dospěli k tomu, že to psychologické převládá nad tím biologickým, nemělo by nás udivovat, že v krátké době to duchovní překoná to psychologické, to znamená, že něha, pochopení, dialog a náklonnost dají prostor svazkům, které se během let nerozpadnou.
Znovuzrození toho duchovního znamená, že člověk znovu odhalí, že existuje nesmrtelnost, že rozmnožování a plodnost spočívají v plození života, a že v každém z nás ve skutečnosti pulsuje právě jen nesmrtelný život.
Z hlediska platonické lásky, která zahrnuje to duchovní i to fyzické, pamatujme na něco zásadního: že ten, kdo miluje, bohatne, protože hledá to, co nemá, a snaží se získat to, co mu chybí. A mohli bychom připojit radu, která říká: „Pamatuj, že kdo miluje, tomu láska dává něco božského, protože ten, kdo miluje, s sebou nosí Erota.“ V nitru každého, kdo je schopen milovat, existuje bůh.
Pamatujme si všichni, kdo milujeme: existuje v nás něco božského, neznámého, Eros, Láska s velkým L.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 160.
