Složitá otázka, v níž stavíme proti sobě lásku platonickou a lásku tělesnou, se nám může zdát velmi moderní, ale jakmile začneme pátrat trochu více do hloubky při hledání informací, narazíme na pozoruhodné překvapení: tato otázka vůbec není pouze současná, je tak stará jako člověk sám, a zdá se, že byla pokládaná tak dlouho, jak dlouho je možné zachytit jeho stopy.
Dalším překvapením, s nímž se setkáváme, je to, že zdánlivě neslučitelný protiklad, platonická láska - tělesná láska, neexistuje, nebo alespoň, filozoficky řečeno, je velmi těžké jej najít.
Pozitivní je, že si jako filozofové nejprve pokládáme otázku, co je to láska. A to je otázka, která také není v ničem nová.
Člověk se odjakživa zajímal o všechno, co se týká lásky: co znamená, jaký má dosah, jaká je její hloubka, jaký je její smysl. A především o vztah lásky a štěstí. Jako by člověk tím, že najde lásku, zároveň našel i štěstí. Zdá se, jako by hledal panaceu, ideální pramen, díky němuž se vyřeší všechny problémy. A samozřejmě, pokud lásku spojíme se štěstím, nesmí nás udivovat, že se ve všech dobách notoricky hledala buď láska nebo štěstí, pokud je považujeme za souznačné.
Staří filozofové říkali, že hledáme to, co nemáme, neboť kdybychom to měli, nemuseli bychom to hledat. A že člověk miluje to, co mu chybí, a protože mu to chybí, miluje to. Protože se cítí neúplný, tíhne k tomu, co považuje za důležité, aby byl úplným člověkem.
Nyní se více dotkneme tématu, které nás zajímá. Pokud hledáme to, co nemáme, a milujeme to, co nám chybí, znamená to, že bohužel nemáme štěstí a že nám chybí láska. To je velký paradox našeho století: čím více o něčem mluvíme, tím více si všímáme nedostatku toho, o čem mluvíme. Dnes je mnoho stránek zaplněno slovy o lásce, zvažujeme ji z nejrůznějších hledisek, ale když se trochu ponoříme do sebe sama, abychom zjistili, kolik lásky se nachází v našem nitru, v lidstvu, ve světě, v němž žijeme, přicházíme k závěru, že lásky je málo, hodně slov a málo citu. Láska nám chybí, a proto se ji všichni vydáváme hledat a jsme schopni ujít jakoukoli cestu, ať už nám ji předložila móda, nebo napověděla prozíravost, jen abychom našli onu lásku, ono štěstí, o kterých jsme si jisti, že je nevlastníme.
Při pohledu do historie vidíme, že láska byla v různých dobách pojímána a definována různě. Je to dáno převládajícími idejemi v každé historické situaci, tím, co každý jednotlivec potřeboval v daném okamžiku, výsledkem jeho vlastní evoluce. Vždy se však pohybujeme mezi dvěma extrémy: láskou duchovní, které říkáme platonická, a láskou tělesnou, sexuální. Ale jediné slovo, slovo láska, nestačí k označení nekonečného množství vztahů mezi těmito dvěma body, duchovním a oním druhým, který spadá do hmoty.
Stačí snad jediné slovo? Může jediné slovo opravdu vystihnout vše, co člověk dokáže v tomto ohledu vyjádřit nebo by chtěl prožít?
To je jeden z nejzávažnějších problémů, které nám přinášejí současné jazyky, neboť se staly velmi chudými v mnoha vnitřních aspektech, přestože jsou velmi bohaté v pojmenování všeho technického, všeho materiálního, všeho vědeckého. Jsou velmi chudé na to, aby se ponořily do hlubin lidské bytosti. Ve starověkých jazycích pro vyjádření různých druhů lásky existovalo tolik slov, kolik v člověku existovalo různých citů nebo schopností milovat.
Dnes musí jedno slovo, jedno jediné slovo, pojmenovat tisíce věcí. Můžeme snad definovat lásku pouze jedním způsobem? Existuje tolik a tak různých definic? Nebo existují stovky aspektů, které je třeba vzít v úvahu, když mluvíme o lásce?
Domníváme se, že láska je tak bohatá, že se neomezuje pouze na slova či definice, nýbrž je to otázka nekonečných odstínů, které možná nebudeme schopni zcela pojmout do konce života. Můžeme však prozkoumat některé myšlenky, aniž bychom je nazývali definicemi.
Vydejme se do světa mytologie, do onoho starého světa, v němž se zdálo, že člověk je v kontaktu s bohy, a vezměme si jeden příklad z mytologie řecké, tak blízké našim estetickým a etickým představám. Podívejme se, co je pro staré Řeky láska, Erós.
Podle Platona byl Erós nejstarším z bohů. Nejedná se o Eróta, kterého jsme zvyklí vídat jako sochu nebo na malbách. Není to ten andílek, který vypadá tak sympaticky a který je zobrazován, jak pronásleduje lidské bytosti, aby na ně nastražil nějakou léčku. Je to velmi starobylý Erós, Prvotní Láska, prapůvodní síla soudržnosti.
Mytologie říká, že když svět ještě neexistoval, když všechno ovládal chaos, když všechny věci byly v potenciálu, ale ještě nevznikly, zrodil se impuls, obrovská síla, schopná všechno uspořádat, sjednotit, dát všemu formu a život. Touto silou je Erós, je to Láska, Prvotní Láska, starý Erós, o němž se zmiňuje Platon. A jakmile Erós uspořádal celé univerzum, začal ho utvářet na různých úrovních, jako by to byly různé stupně sestupující z nejvyššího a nejsubtilnějšího nebe na zcela konkrétní, viditelnou a hmatatelnou Zemi, kde se nacházíme my. Erós zajišťuje, aby na každé úrovni existovala zvláštní forma lásky, aby se Láska projevila ve formě vhodné pro danou úroveň.
My však používáme stejné slovo pro všechny úrovně, pro mystickou exaltaci, lásku, kterou člověk cítí k Bohu, potřebu navázat spojení s tím božským, pro estetickou exaltaci, pro to, co nás naplňuje harmonií, nebo pro vášeň, kterou cítíme, abychom se dozvěděli více a pronikli do tajemství přírody. A láska je také množstvím stavů náklonnosti, láskyplnosti, cituplnosti k jiným lidem, k nějakému městu, domu, knize, zvířeti.
Pokud naopak dokážeme pojmout všechny stupně, které Erós v univerzu vytvořil, nalezneme různé formy lásky, až se dostaneme k té, kterou dnes nazýváme tělesnou, sexuální láskou, láskou, která se projevuje mezi dvěma těly, jako by i hmotná těla měla potřebu se sjednotit a projevit se prostřednictvím tohoto tak širokého a bohatého pojmu, kterým je láska.
Starý Erós podle mytologie sestupuje, nabývá podoby a projevuje se v různých formách, až se stane tím, jak ho známe nyní: malou láskou, Erótem s šípy, který doprovází Afroditu a čeká na sebemenší roztržitost lidí, aby zapálil srdce, která není radno zapalovat, a aby tím vytvořil všechny problémy, jež zaplňují tolik stránek dějin.
To je to, o čem nám vypráví mytologie spolu s teologickými a morálními koncepty. Opusťme však bohy a vraťme se do dnešního světa.
Dnes se láska chápe jako určitý psychický neklid, který se projevuje především prostřednictvím těla a sexu, jako by to byla jediná možnost projevu. Tato sexuální láska znamená „jít s dobou“, zatímco výraz platonická láska je vyhrazen pro něco staromódního a zastaralého. Platonická láska je vnímána jako odmítání sexu a zpátečnictví.
Tento sexuální boom, který se zdá být vrcholem modernosti, je plodem liberalizace nových generací. Liberalizace, která začala opuštěním všech hodnot, jež už nedávaly smysl, hodnot, které byly užitečné v předchozích historických obdobích, ale které už mladé lidi neoslovovaly a musely být nahrazeny.
Postupovalo se však tak, jako už tolikrát v dějinách: hodnoty nebyly nahrazeny, ale jednoduše zavrženy a zničeny. Pak se ukázalo, že člověk musí žít novým způsobem, ale nevědělo se, jak to uskutečnit. Svoboda, která se projevovala i v lásce, a to především prostřednictvím sexu, se brzy stala nevázaností. A nevázanost chápeme jako jednání bez zásahu vědomí, bez inteligence. Nechat se unášet pocitem touhy po něčem novém, po něčem zakázaném.
Připomeňme si slova, která byla rozhodující během revoluce v roce 1968 v Paříži: „zakázáno zakazovat.“ Čím více se něco zakazuje, tím více se to líbí, a pokud se něco zakáže, je to tím, co bývá zvoleno.
Sex byl tabu, ale od této chvíle jím přestal být.
Tato svoboda s sebou přináší i další komplikaci: ztrácí se totiž účel lásky. Vede láska ke štěstí? Je účelem sexuální lásky stále štěstí, nebo je důležité chvilkové uspokojení? Chápeme skutečně rozdíl mezi štěstím a uspokojením?
Objevují se nové komplikace, jako jsou sexuální úchylky všeho druhu, neboť když existuje neomezená svoboda, to, co bývalo dříve zakázáno, a tedy přitažlivé, přestává být zajímavé. Psýcha vyžaduje stále silnější emoce. A věk, kdy mladí lidé potřebují tyto emoce zažít, se stále snižuje. Dříve se mladí dostávali do kontaktu s láskou, se sexem, v určitém konkrétním věku. Římané hovořili o věku, kdy mají chlapci obdržet mužskou tógu. Dívky se stávaly ženami, když to určila příroda. Dnes už takto stanovený věk neexistuje. Dnes s údivem slýcháme od dětí určité výroky, které v nás vyvolávají pocit, že dětství je zoufalé čekání na okamžik, kdy se budeme moci vrhnout do života. Protože žít život znamená zažít všechno na vlastní kůži a ve dvaceti letech zestárnout s otázkou: „A co teď?“
A tak jsme se postavili do čela módy, a jelikož jsme se rozhodli, že Láska s velkým L, ideální láska, je téměř nemožná, nechali jsme se dosadit na její trůn s pomocí dráždidel všeho druhu: psychologických, fyzických, drog, filmů, časopisů a dalších vymožeností. Přenechali jsme její místo sexuální lásce, pouhému sexuálnímu potěšení, které se neodvažujeme nazývat láskou.
To byla velká revoluce.
Nyní však vyvstává další otázka: „A co s platonickou láskou?“
Pokračování v příštím čísle
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 159.
