Jako logický důsledek požadavků naší technologické civilizace, založené na kvalitě a užitečnosti jejích výrobků, se pozornost konečně obrací k člověku, hlavnímu faktoru jakéhokoli civilizačního modelu, technologického či nikoli.
V průběhu let se dospělo k závěru, že objektivní kvalita hmotné výroby je tím lepší, čím lépe se cítí člověk-výrobce. Znovu platí, že pouze stroje nedokáží zcela dokončit dílo. Uspokojení touhy mít více majetku nebo vydělat více peněz nestačí k tomu, aby byl člověk šťastný. Proto se stalo módou zlepšovat kvalitu života. V tisících velkých, malých i středních firem po celém světě byly zahájeny kampaně na zvýšení sebeúcty, vědomé účinnosti, smyslu pro účast a odpovědnost, na rozvoj mezilidských vztahů a správnou vzájemnou komunikaci.
To vše je velmi dobré a skutečně bylo v mnoha případech dosaženo pozitivních účinků: lidé jsou uvolněnější, pozornější ke své práci a lépe souzní s prostředím, ve kterém pracují. Ale věříme, že tím záležitost nekončí. Tato kvalita života má výchozí motivaci, která nezahrnuje celé lidské spektrum. Hledá větší a lepší výrobu, ale obvykle nebere v úvahu další vnitřní potřeby spojené s podmínkou žít a čelit mnoha desítkám situací, které ne vždy souvisejí s prací a produktivitou. Člověk logicky potřebuje materiální prostředky – více či méně technizované –, které mu umožní důstojně existovat. A především mu umožní soutěžit a získat místo uprostřed společenství, které měří lidi podle toho, co mají, a podle prestiže, které dosáhli.
Nesmíme však zapomenout, že spolu s touto materiální existencí existují pocity, které nejsou vždy jednoznačné, a ty, již je prožívají, činí šťastnými, nebo je naopak sužují. Myšlenky, které nejsou vždy jasné ani vyřešené, a které ztěžují určitý pohyb vpřed, volbu budoucnosti. A ještě bychom mohli přidat další prožitky, duchovní nebo metafyzické, které se náhle objeví ve vědomí žádajíce odpovědi na věčné záhady.
Abychom mohli mluvit o opravdové kvalitě života, musíme zvažovat člověka v jeho celistvosti, a ne pouze to, co může dát a vyrobit. Musíme zvážit výchovu, která od nejútlejšího věku dbá o psychický, mentální, morální a duchovní rozvoj těch, kteří později budou muset dát to nejlepší ze sebe, když se nejprve oni sami stanou lepšími.
V psychickém aspektu je důležité, aby každý uměl rozlišit své každodenní a pomíjivé emoce od hlubokých citů, které se mohou a musí živit, aby přetrvaly a poskytly trvalé štěstí. Dokud si budou lidé kvalitu života spojovat s některými povrchními a proměnlivými emocionálními zkušenostmi, na které se klade důraz a o něž je zájem, nebudou existovat lidé, již si nejsou jistí ani sami sebou ani těmi, které mají kolem sebe. To proměnlivé může být na nějakou dobu zábavné, ale nepřináší to žádnou záruku kvality.
V tom mentálním nestačí jen studovat, jak je to dnes chápáno, protože realita nám ukazuje, jak snadno se zapomíná to, co jsme se nedostatečně naučili. Je třeba se učit, inteligentně si pamatovat, shromažďovat zkušenosti vlastní i zkušenosti ostatních, učinit veškeré učení natolik životně důležité, abychom získali také na této úrovni určitou kvalitu života.
V tom morálním, ačkoli každodenní příklady naznačují opak, je nezbytné rozvíjet latentní ctnosti ve všech lidských bytostech. Není důležité, že není v módě být dobrý, čestný, spravedlivý, rozvážný, zdvořilý, odvážný, velkorysý, důstojný. Jednoduše, bez těchto a dalších podobných charakteristik nebude kvality života. A činy to ukazují.
V tom duchovním, aniž bychom upadali do fanatických a nesmlouvavých vzorců, je třeba nabídnout východisko z neklidu duše, která chce vědět, co děláme tady, ve světě, odkud přicházíme a kam směřujeme. Je množství učení a rad velkých mudrců, těch včerejších a dnešních, které poukazují na perspektivy v tomto smyslu. Musíme je umět využít a zbavit se předpojaté ješitnosti a pocitu, že nám nikdo nedokáže předat nic hodnotného, a tím spíše, jedná-li se o pojetí, která překonala čas od starověku. Všichni opravdu chceme kvalitu života. Ale chtějme dát životu jeho opravdový a široký smysl a chtějme, aby nás kvalita učinila lepšími ve všech ohledech. Pak budeme účinnější, šťastnější, inteligentnější, a o trochu moudřejší a budeme se moci hrdě hlásit k tomu, že jsme lidskou bytostí.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 155.
