Není pravda, že máme málo času; pravdou je, že ho mnoho promarníme, tvrdil již před dvěma tisíci let stoický filozof Seneca. Zkušenost, že jsme právě promeškali příležitost nebo nám unikl ten správný okamžik, kdy jsme mohli něco říci nebo udělat, není asi nikomu úplně neznámá. Lidé v antickém Řecku mohli v těchto situacích nalézt pomoc u boha Kaira, neboť ten byl ztělesněním správného okamžiku a schopnosti využít příležitost, která se nám právě naskytla. A jelikož je člověk stále člověkem a nepřestaly ho trápit stejné starosti jako kdysi, můžeme se Kairem v současné době inspirovat i my.
Tento bůh byl zpodobňován jako spěchající okřídlený mladík s bujnou kadeří na čele a holým temenem a týlem. V ruce držel břitvu, na jejímž ostří nesl dokonale vyvážené váhy. Jeho podoba nás symbolickým způsobem upozorňuje, že je třeba všímat si příležitostí, když se nám nabízejí, nezaváhat a – jak se dodnes říká – chytit je za pačesy. Příležitosti kolem nás mnohdy proletí a my si jich ani nevšimneme. Pokud je přece zpozorujeme, avšak příliš pozdě, za lysý zátylek už se Kairos chytit nedá. Váhy na ostří břitvy tak představují jedinečnost a prchavost každého jednotlivého okamžiku, který rychle pomíjí a jemuž říkáme současnost.
Nejslavnější socha boha Kaira se všemi zmiňovanými atributy byla ve čtvrtém století př. n. l. vytvořena z bronzu Lyssipem, dvorním sochařem Alexandra Makedonského. Přestože se do dnešních dní nedochovala, byla inspirací pro mnohá pozdější vyobrazení tohoto božstva. Podle jejího vzoru byly vytvořeny další sochy či reliéfy, například v Turíně nebo Splitu. Jeden z nejznámějších reliéfů pochází z prvního století př. n. l. a dnes se nachází v muzejních sbírkách chorvatského Trogiru, kde byl také nalezen. Kairos však inspiroval i umělce v pozdějších dobách. Renesanční malíř Francesco Salviati jeho podobu vtiskl do několika fresek, které můžeme dodnes obdivovat například v Palazzo Sacchetti v Římě nebo Palazzo Vecchio ve Florencii; ta poslední nese název Čas jako příležitost.
To nás odkazuje k dalšímu významu tohoto boha: byl jedním z aspektů času. Ve starém Řecku existovala pro čas dvě slova: chronos a kairos. Každý aspekt byl reprezentován jedním bohem. Bůh Kronos byl znázorňován jako stařec se srpem, jenž kosí vše minulé, v jedné ruce a lampou, jež osvětluje budoucnost, v té druhé. Představoval tak čas v jeho běhu, rytmu, následnosti, jako příčiny, které plodí své důsledky. Naproti tomu je mladíček Kairos symbolem toho křehkého, téměř nezachytitelného „teď“; současnosti, která se nebude opakovat, a kterou je proto třeba zachytit, vnímat, využít a přetavit ve zkušenost, aby nebyla ztracena.
Kronos je tak časem v jeho kvantitě, jak to koneckonců ukazují slova, jež nám dala řečtina: kronika zaznamenává události v jejich následnosti, chronologie řadí okamžiky jedny za druhé tak, jak po sobě následovaly, a chronometr měří vteřiny, které jedna za druhou uplývají. Kairos však poukazuje na kvalitu času; charakteristiku, která mu nepřísluší automaticky, jako ubíhají minuty a hodiny, ale kterou ho musí obdařit každý člověk sám, neboť pro každého bude jiná. Pak nebude Kairos jen pomíjivým okamžikem, ale okamžikem správně využitým, obdařeným smyslem, uměním být ve správný čas na správném místě a udělat správnou věc. V angličtině nebo francouzštině se proto slova kairos dodnes používá právě jako synonyma pro příhodnou chvíli.
Kairos nám pomáhá vzít život do svých rukou; nečekat na vhodnou chvíli, ale vědět, že každá chvíle může být k něčemu příhodná. Kdo pustí Kaira do svého života, ví, že se v každém okamžiku může něčemu naučit, něco pochopit, udělat správnou věc. Vždyť i uprostřed problémů leží příležitost, jak kdysi řekl Albert Einstein.
Článek vyšel v bulletinu Akropolitán č. 147.
