Nyní prožíváme dny s koronavirem, dny, které vzbuzují obavy a odhalují slabiny světa, který jsme vybudovali. Je těžké v krátkém článku psát o světě, o planetě a vlastně i o jiných státech, kulturách a národech. Podívejme se na sebe a na to, co se odhalilo. A také na to, zda lze tento v některých ohledech zpomalený a zvláštní čas využít k úvahám o tom, jestli poté, až se krize přežene, chceme a můžeme něco změnit k lepšímu.
První věc, která se v předchozích dnech a týdnech naplno ukázala, je, že jsme téměř všichni dobří lidé, ochotní se ve prospěch druhých uskrovnit, omezit a také nabídnout svou pomoc. V okamžiku, kdy se objevil skutečný problém, většina z nás dokázala rozbít stěny vězení, které jsme si vystavěli ze svých názorů. Vystoupili jsme z bublin přátel a nepřátel a začali mnohem více fungovat jako společnost, jako lidé, kteří spolu žijí, kteří se potřebují, i když se v různých věcech neshodnou; jako ti, kteří si vzájemně pomohou. Nyní jsme až na výjimky lidé, kteří pro sebe i druhé chtějí dobrý dnešek i zítřek bez ohledu na to, že nikdy nemáme jistotu, čí představa nebo vize je lepší.
Ještě včera byla většina přesvědčena, že globální ekonomika zajistí vše potřebné. Cokoli je možné kdykoliv dovézt třeba z druhého konce světa, nic není nutno mít zajištěno ve vlastní zemi a zásoby čehokoliv jsou zbytečné. Tento pohled byl stejný u státu, firem i jednotlivců a ti, kteří se pokusili nějaké zásoby udělat, byli terčem posměchu. V některých oblastech, například u roušek a respirátorů, se to odhalilo rychle. Díky epidemii se ve velkém rozsahu může ukázat, že kdo nezaseje, nesklidí, a to v jakémkoliv smyslu. Stojí za to se zamyslet, zda některé postoje, na jejichž základě fungujeme a kterým dáváme hodnotu, není dobré změnit, případně je posunout v rámci našeho žebříčku hodnot.
Mezilidské vztahy
Je určitý paradox, že roušky a omezení styku mezi lidmi přineslo mnohým větší schopnost vnímat potřeby druhých. Možná i zjistíme, že jsme znovu nalezli schopnost spolu mluvit, i když máme jiné názory na některé věci. Snad znovu objevíme kouzelnou moc dialogu rozvíjet poznání a nacházet řešení bez zloby, hádek a nenávisti. Uvědomíme si, že k žádnému cíli nevede pouze jedna cesta a musíme-li kráčet společně, nejlepším řešením je dohoda, která vyloučí budoucí výčitky a sváry. Společnost potřebuje schopnost poznat společné zájmy a definovat své cíle a s pomocí soužití (přátelských sporů a spolupráce) jich dosáhnout. K tomu je však zapotřebí zdravý rozum, schopnost myslet i na potřeby a zájmy ostatních, respekt vůči nim a společné úsilí – ne ve slovech, ale v činech, v každodenním jednání. Skutečná dobrá vůle a účinnost, tedy hledání dobrých řešení, jejich realizace a korekce na základě zkušenosti.
Ekonomika a bohatství
Nyní se zřetelně ukázalo, že jsme odpovědnost i za důležité a zásadní věci přesunuli na druhé. Snižování nákladů, maximalizace zisku, korupce a boj proti ní a další fenomény současné globální ekonomiky způsobily, že v případě krize zůstáváme bezmocní a odkázaní na možnosti a blahovůli někoho jiného. Nyní to jsou zdravotnické ochranné prostředky, desinfekce a testery na koronavirus. Pokud se ale situace nebude vyvíjet dobře, v krátké době mohou přibývat mnohé další věci důležité pro náš každodenní život. S nedostatkem toaletního papíru už bojují mnohé státy světa včetně ekonomické velmoci USA. Změna ale nenastane snadno a sama. Do budoucna bude záležet na každém z nás, čemu dá přednost. Zda tomu nejlevnějšímu nebo třeba nejluxusnějšímu odkudkoliv, nebo zda zváží produkt domácí, třeba jen proto, aby byl v budoucí krizi dostupný a aby podpořil svého bližního, svého souseda. Systém je možné měnit shora, ale také, a často účinněji, zdola, pokud změníme své postoje a preference.
Ekologie
Toto je horké téma posledních let; řešení jsou často zbavena jakékoliv racionality a představa vítězí nad skutečností. Současná krize nás snad vrátí na zem od vyhlašování velkých cílů s neznámým účinkem (známé výsledky cílů minulých jsou často negativní) a začneme se věnovat problémům, které jsou zjevné a jejichž řešení jsou často známá a prověřená. Například je možná proměna zemědělství směřující k zajištění vyšší úrodnosti půdy, což skutečně, nejen naoko či teoreticky, naváže do humusu velké množství vzdušného uhlíku a zároveň výrazně zlepší hospodaření s vodou v krajině. Tomu by pomohlo i pouhé omezení biopaliv, tedy nepálit slámu, ale zaorat ji, vyměnit část řepky a kukuřice za jiné plodiny, být vděčný kravám, že dávají hnůj a nedovážet mléko ze zahraničí atd. Můžeme si také zvolit, zda v našich horách a lesích postižených kůrovcem necháme vzrůst nový les, nebo postavíme les z větrníků, případně obojí; zda máme raději vlka nebo ovci, či zda lze nalézt řešení pro oba, neboť vlk i ovce jsou pro naši krajinu přínosem. Každý z nás také může zvážit, zda opravdu potřebuje určitou věc dovezenou kouřící nákladní lodí z druhého konce světa.
Praktická filozofie
Svět, který jsme vybudovali a ve kterém žijeme, má tolik úžasných možností, o něž by bylo škoda přijít, že je třeba být opatrný. Nejde nyní o to jasně vědět, co je špatně, a mít hned jasno v tom, co je správně, hned zvolit a bojovat pouze za jednu „pravdu“. Mnohem důležitější je, abychom volili rozvážně a brali v potaz minulost, dnešek i zítřek. Použili zkušenost a poznání minulosti pro teď a potom. Takto je snad možné spojit ekologii s ekonomií. Ekonomie se stane ekologickou a ekologie ekonomickou, protože právě toto je princip takzvaného udržitelného rozvoje. Možné to je, ale pouze tehdy, pokud si vzájemně nebudeme diktovat své pravdy, nebudeme vnucovat všem svou představu dobra, ale povedeme dialog, tedy spor inspirativní a tvůrčí. A potom pomůžeme s realizací zvoleného řešení, protože teprve ta ukáže jeho platnost či potřebu korekce.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 125.
