Těm, kteří čtou moje články poprvé, bych chtěl říci, že to jsou rozjímání, jsou to doteky, jsou to některé myšlenky. Také chci, abyste věděli, že tento způsob obracet se na vás používáme proto, že věříme, že každý člověk je rozeným filozofem, což znamená, „že jsme všichni filozofy“; že neexistuje žádná univerzita, která by mohla filozofy vytvářet; titulem lze odměnit řadu technických poznatků, ale neexistují univerzity, které utváří filozofy, stejně jako neexistují ty, které by utvářely básníky či hudebníky. Člověk tento neklid nosí ve svém nitru. Člověk je „filo-sofos“ neboli „milovník moudrosti“, milovník hloubky věcí.
Tento filo-sofos se nachází v náš všech. Je pouze otázkou, jak říkal Sokrates, najít sebe sama. Najít sebe sama, abychom se znovu našli, abychom v onom zázračném zrcadle zahlédli svou novou tvář, svou vnitřní tvář, kterou můžeme mít, hlubokou tvář.
A vycházejíce z této hluboké tváře se můžeme pustit do dnešního tématu „Jak se sny stávají skutečností“. Nebudu mluvit o snech ve fyzickém smyslu, neboli o spánku a bdělosti, nýbrž o snech jako iluzi, jako archetypech; jinými slovy o tom všem, co se nachází za fyzickými věcmi.
Vím, že existuje zákon gravitace, který umožňuje, aby voda tekla z hor do moře, ale tento zákon gravitace je mechanický a za ním musí existovat nějaké Bytí a toto Bytí, jak říkával Calderón de la Barca, je snem, který sní řeka.
Řeka je řekou a teče, protože sní o tom, že teče; ptáci jistým způsobem sní o tom, že jsou ptáky, a jistým způsobem i my sníme o tom, kým jsme. Všichni máme ve svém nitru řadu snů, některé umělecké, další rodinné, ekonomické, sociální, politické. Všichni mají sny. Někdy si myslíme, že proto, že nějaký člověk je chudý nebo chodí jinak oblečený, nemá možnost snít. Ale možnost snít máme nějakým způsobem my všichni.
My všichni jsme ve spojení s onou vnitřní Entitou, v níž žijí archetypy a kde se nacházejí sny. My všichni někdy ve své skromnosti, při svém rozjímání cítíme chvění velkých záblesků snů. Existují záhadné hlasy, které nám diktují básně, jež možná nikdy nenapíšeme, protože jsme až moc stydliví, abychom to udělali.
Existuje zvláštní hudba, ale my ji neumíme zahrát, protože neumíme ovládat žádný nástroj nebo proto, že nemáme o hudbě žádné znalosti. Máme tisíce nápadů, jak uskutečnit to či ono, avšak většinou to nelze, protože nemáme dostatek finančních prostředků.
V našem nitru existuje archetypální svět, v našem nitru existuje pradávné volání po Dokonalosti, po Dobru, po Svornosti, po Lásce. Volání silné, mocné a nepřetržité, které nás nikdy neopouští. Je to volání, které nikdy nezestárne, kterému nenarostou šediny; bez ohledu na naše stáří v nás toto volání přetrvává, přetrvává…, přetrvává…, přetrvává…
Jak se sny stávají skutečností? Podívejme se na jednoduché schéma. Mnohokrát jsme mluvili o tom, že přírodu lze rozdělit na sedm úrovní, stejně jako je sedm dní v týdnu, sedm základních hudebních tónů, sedm základních barev, atd. Existuje sedmero řídící manifestovaný svět, který známe.
I uskutečňování snů je řízeno číslem sedm. Existuje dimenze, kterou můžeme nazvat vůle; v této dimenzi jsou věci chemicky čisté; vy, již jste četli Schopenhauera, si vzpomenete, co říkal o vůli, o čistých impulsech, o onom druhu čísel nebo věcí, které existují za všemi projevy a které znovu a znovu vyvolávají podobné fenomény.
Do tohoto světa nedosáhne smrt ani úpadek ani žádná z forem ztráty úcty, které známe dnes. Pod ním by se nacházel svět intuice, v němž subjekt a objekt navazují přímý kontakt, v němž jistým způsobem dokážeme poznat věci přímo, aniž bychom potřebovali zprostředkovatele. Například pokud pojedete do Řecka a navštívíte Parthenon, řeknete, že Parthenon je krásný, i když nevíte nic o architektuře ani archeologii.
Přesto každý ze zde přítomných by mi mohl říci, zda nějaký předmět je či není krásný; možná všichni nebudeme souhlasit, možná budeme mít na krásu odlišné názory, ale všichni dokážeme říci, že něco je krásné, když to krásné je. Není třeba, aby nám to někdo vysvětloval, a nezáleží na tom, z jakého materiálu je to vytvořeno; uvnitř nás existuje něco, něco neúprosného, co nás nutí říci, že něco krásné je nebo není.
Pak existuje třetí úroveň, úroveň intelektu. Podle řeckých filozofů je tou, která nám umožňuje věci chápat v jejich hloubce, vnímat základy věcí, dojít k jádru věcí. Pod ní je svět rozumu a tužeb; na této úrovni vstupujeme do věčné duality, neboť naše mysl je dvojí. Je to úroveň rozumu s touhami, která se snaží něco naučit, která cítí žízeň po poznání věcí, po bádání, po zisku a ztrátě.
Pod ní se nachází psychický svět, v němž začínají naše sny, naše představy, naše fantazie, onen psychický svět, který způsobuje, že se naše bytí zcela mění v přítomnosti ostatních. Existují lidé, kteří fyzicky nejsou hezcí, a přesto mají zvláštní kouzlo, které způsobuje, že jsme jimi přitahováni, mají „něco“, co probouzí náš zájem. Naopak existují lidé velmi hezkého fyzického vzhledu, dobře oblečení, příjemného vystupování, a přesto nedokážeme vysvětlit, proč nám nesedí, proč nám nejsou sympatičtí. A často se ptáme, proč někdo, kdo je dobrý a uctívaný, nám nesedí.
Jsme v psychickém světě, který je jistým způsobem spojen se světem intuitivním; je to svět psýchy, který je korunou jiného nižšího světa, čímž je svět vitality. Všechny věci mají vitalitu. Všechny věci jsou prostoupeny dechem života a tento dech je udržuje projevené. Pod světem vitality by byla úroveň manifestace.
Jak se projevují sny? Existuje svět archetypální. Například kdybych se vás zeptal: kolik jsou dvě a dvě? Jsou čtyři; výborně, ale čeho? To není třeba vysvětlovat. Existuje tedy vyšší svět, abstraktní, který je nad atributy barvy, formy, velikosti, a v tomto světě existují archetypy snů, které se začnou uskutečňovat, dokud se neprojeví.
Avšak sny podle klasických filozofů nejsou plodem lidí, nýbrž lidem předcházely. Tyto sny, tyto archetypy existovaly od počátku všech věcí. Všechno v přírodě existuje bez ohledu na to, zda to člověk dokáže či nedokáže objevit. Existuje jisté přirozené schéma, které překračuje to, co my dokážeme pochopit. Dnes říkáme, že existuje sedm hudebních tónů, svůj týden jsme rozdělili na sedm dní v souladu s planetami, ale už to jistým způsobem bylo projeveno, už to zapadalo do koncepce samotného vesmíru. Sny tedy žijí a existují jako přízrační přátelé, podivné bytosti, které nás nikdy neopouští, žijí ve svém světě archetypů. Velcí skřítkové, rytíři, dámy, barevná světla, podivné věci, neznámé hlasy, obrazy, které jsme nikdy neviděli, slova, která jsme nikdy neslyšeli, slova, která jsme se nikdy nenaučili… Existují, jsou v onom druhu Pandořiny skříňky, z níž nikdy neunikla naděje, sny, které se pomalu stanou skutečností.
Jak se sny stávají skutečností? Stávají se skutečností tak, že je krok za krokem realizujeme. Podívejme se například na to, co je tím prvním, když chceme postavit dům. Nejprve si ho přejete, jinými slovy je zapotřebí volní čin. Potom přemýšlíte o tom, že by se vám líbilo, kdyby měl okno se čtyřmi mřížemi a dvěma květináči, smrk a psa atd. To cítíte, to jistým způsobem tušíte svou intuicí, je to váš archetyp. Váš sen už sestupuje, právě se „inkarnuje“. Nyní však začnete tento sen „přivádět do inteligence“. Jakým způsobem tento dům navrhnete? Ve tvaru věže, čtverce, vysoký, nízký, veliký? Tímto způsobem začínáte svůj dům navrhovat inteligencí. Pak přichází další část: kolik stojí metr čtvereční, cement, cihla? To je už svět rozumu, svět tužeb.
Když se vám podaří zvážit to, co více či méně lze uskutečnit, pak si to psychicky začínáte přát, vstoupilo to do světa psýchy. Začínáte o tom neustále přemýšlet, pozorně, s vitalitou, která roste. To je život, vkládáte do vašich snů život.
Možná existují sny, které nelze tak snadno uskutečnit, ale to by bylo téma na delší dobu. Někdy existují tvůrčí zájmy nebo prvky, které naše sny omezují. Sny ostatních někdy omezují naše vlastní sny.
Existují věci a prvky, které neumožňují uskutečnit sny tak, jak bychom si je my uskutečnit přáli. K tomu je však zapotřebí cvičit vůli, je zapotřebí cvičit ovládání sebe sama a je zapotřebí též umět si věci přát. Nestačí na ně myslet, je nutné si je přát. Je třeba mít vůli, mít víru v sebe sama a je třeba se spojit s duchovním světem, s onou velkou duchovní rezervou, která existuje nahoře. Vůle, intuice, intelekt.
Tam jistým způsobem žijí naše sny, tam žijí naše archetypy, ty, které uskutečníme nyní nebo v některém okamžiku. Tam žije to, co osvítilo Quijota, který žil bláznivě a zemřel rozvážně, ale kdo ví? Možná nezemřel rozvážně, ani nežil bláznivě, možná to bylo naopak… Protože neexistuje větší bláznovství, než přičítat takovou důležitost věcem hmotným a takovou důležitost věcem zdánlivě rozumným.
Neexistuje větší rozvaha a větší přiblížení se Pravdě, než umět čelit věcem do hloubky a se silou. Umět spolu zpívat, umět spolu mluvit, umět být spolu, umět hluboce a silně snít. Je třeba snít, ale ne na způsob japonského nebo čínského „Pu-Tai“, vsedě s velkým břichem a dívaje se nahoru. Ne. Je třeba snít mocně, je třeba snít tak, až vytrysknou slzy z očí, je třeba snít s napjatými svaly, je třeba snít se zavřenýma očima.
K tomuto snu, který si přejeme, musí směřovat veškerá naše Vůle. Musíme mít Vnitřní Sílu, což je právě tím, co nás odlišuje od zvířat. Právě to nás odlišuje, tato Vnitřní Síla, ona síla snít a tvořit.
Kdyby se dnes svět zřítil, kdybychom dnes ztratili naše umění, naši vědu, veškerou naši filozofii, veškerou naši literaturu, všechna naše města, naše cesty atd., a kdyby na světě zůstal pouze jeden pár lidí, znovu by svět zalidnili a znovu by se vrátily knihovny, básně, děti a malované obrazy. Znovu by existovaly Parthenony a znovu by existovaly pyramidy. Protože Člověk ve svém nitru nosí archetypy celého Lidstva.
Každý z nás jistým způsobem odráží všechny lidi, kteří na zemi existují; každý z nás má ve svém nitru sny všech lidí, kteří žijí na zemi, a také lidí, kteří teprve přijdou. Každý z nás má netušený potenciál, ale je zapotřebí mít houževnatost; není snadné uskutečnit sny, je to velmi těžké. Musíme umět vyvinout úsilí uskutečňovat sny rok co rok, měsíc co měsíc, den co den, hodinu za hodinou, minutu za minutou.
A pokud nemáme sny, následujme tedy sen někoho jiného, ale nezůstávejme beze snů. Ani hvězdy nedržíme v rukou, a přesto jsme se naučili dívat se na hvězdy, které jsou na nebi. Nemáme ani prameny vody ve své hrudi, a přesto jsme se naučili pít z horských pramenů.
A takto, pokud nemáme vlastní sen, snažme se následovat nějaký jiný veliký, který nás pozvedne nahoru, který nás učiní lidskými bytostmi nejen zvenčí, ale též uvnitř. Pokud jsme však opravdu Lidskou bytostí, jak si to přeje Filozofie a jak si to přeje Příroda, která je uvnitř každého člověka, pak se vztyčme na svých nohou a ve své skromnosti před Bohem.
Můžeme říci: já jsem Člověk, já mám sny, nejsem stroj, jsem mnohem více. Dokáži uskutečňovat, dokáži zlepšovat sám sebe, dokáži snít o něčem, co mě převyšuje. Jsem trochu Kreací, a takto mohu snít o Novém Člověku; o Novém Člověku, který nebude mít naše ohraničení, o Novém Člověku, který, když se narodí Básník, dokáže zaznamenat jeho verše, o Novém člověku, který, když se narodí Hudebník, dokáže zapsat jeho hudbu.
Nový Člověk, který dokáže žít ekologicky, nikoli proti Přírodě, nýbrž v její prospěch, který následuje své vlastní přírodní zákony, čistý zvenčí i uvnitř. Nový Člověk, který nezná strach, nenávist a zášť. Nový Člověk, který na nás bude vzpomínat s Láskou v tom smyslu, že my jsme o něm snili, když ještě neexistoval…
V tomto temném okamžiku dějin uprostřed všech krizí, uprostřed úpadku všech hodnot, uprostřed veškerého váhání a pochybností se my o Něm odvážíme snít, o Novém Člověku. O Novém Člověku, který přijde, o někom, kdo se narodí v nás. O Novém Člověku, který bude integrován uvnitř, o Člověku, kterého nikdo nebude moci koupit ani vším zlatem světa, o Člověku, který si bude opravdu vědom své Nesmrtelnosti, o Člověku, který bude vědět, že být Člověkem neznamená pouze mít kostru, kosti atd., nýbrž něco mnohem hlubšího. Člověk je jako blesk, jako záblesk uprostřed noci…
Být Člověkem v tomto historickém okamžiku, být semínkem Nového Člověka právě znamená být Světlem v noci. Naše cesta, jak řekl jistý myslitel, byla už před mnoha lety osvětlena blesky a prostřednictvím těchto blesků dokážeme dorazit k Novému a Lepšímu Člověku, o kterém všichni sníme. Dokážeme umožnit snům sestoupit, naše ruce plné semínek přivítají bílé holubice inspirace a znovu budou existovat Homérové, kteří budou zpívat. Znovu budou existovat velcí Lidé, kteří budou vytvářet sochy a malovat. Znovu budeme moci být hrdí na to, že JSME LIDÉ.
Takto se sny stávají skutečností. Malé sny, jako je ten o domě, a velké sny, jako je uskutečnění Nového Člověka. Tím, co umožňuje, aby se sny mohly inkarnovat a uskutečnit se, je filozofická mechanika. Každý z nás jsme jedním snem. Jistým způsobem jste si mě vy vysnili a já jsem si vysnil vás. Jelikož jsme vzájemně o sobě snili, setkali jsme se.
V onom světě snů a iluzí budeme skutečně vědět, kým jsme: světlem, které překračuje horizont? Jsme Lidé, jsme Filozofové, jsme semínka Nového Člověka, jsme onou nezbytnou silou, která dokáže uskutečnit to, o čem snil Cervantes ve svém Quijotovi: přeměnit obry na větrné mlýny, a ne větrné mlýny na obry. Vzpomínáte si, když Quijote útočí na mlýny v přesvědčení, že jsou obry, a Sancho mu říká: „Pozor! Jsou to mlýny…“ A Quijote mu odpovídá: „A neřekl jsem ti, Sancho, že existují věci, které učí pouze Rytířství, že když se útočí proti obrům, mění se na větrné mlýny…?“
Právě to se musíme naučit, právě to musíme cítit, právě to musíme mít v našem srdci a v naší hlavě. V každém dopise, který píšeme, v každém okamžiku, když navazujeme kontakt s jinou lidskou bytostí a dokonce i když jsme sami. Pamatujte si vždy, že jsme důstojní toho BÝT LIDSKÝMI BYTOSTMI, že za námi je tisíce a tisíce let dějin a před námi tisíce a tisíce let Budoucnosti.
Že jsme článkem Velkého Řetězu a že máme historickou odpovědnost přenést nová semínka do Nového Světa a vyorat brázdy v Nové Půdě. Mějme dostatek síly, abychom každé ráno vstali obnovení; a ať jsme, kým jsme, ať děláme, co děláme, snažme se to udělat dobře, snažme se to udělat filozofickým způsobem. Snažme se vždy být v kontaktu s tímto světem snů, s oním světem, který nás očekává po smrti, aby nás nádherně přivítal zahalené Mírem splněné Povinnosti.
Přednáška se konala 14. července 1979 v sídle Nové Akropolis, Gran Vía 22, Madrid, Španělsko.
Článek vyšel v knize Veslovat proti proudu
