Všichni jsou ochotni pracovat na svém vlastním rozvoji a růstu, ale je jen velmi málo těch, kteří to chtějí udělat pro druhé.
Klíč k Teosofii, H. P. Blavatská
V květnu uplyne 132 let od smrti velké ženy a filozofky, která během devatenáctého století dokázala obdivuhodné věci. Ač dnes zapomenuta většinou, kruhy lidí, kteří se zabývají přírodní filozofií, a také těch, kteří dodnes živí pomluvy o její osobě, ji dobře znají a vynášejí, nebo naopak popírají její zásluhy, spočívající v tom, že znovu oživila prastará učení o přírodě, o člověku a jeho schopnostech, a že tak vešly ve známost nejstarší nauky o původu lidstva a jeho vývoji na této planetě, a vrátily se do povědomí moderního člověka.
H. P. Blavatská se narodila v Jekatěrinoslavi (dnešní ukrajinské Dnipro) v noci z 30. na 31. července 1831 juliánského kalendáře používaného v Rusku (12. srpna 1831 gregoriánského kalendáře) a zemřela v Londýně 8. května 1891.
Dětství a mládí
Helena přišla na svět v epoše carského Ruska a za svobodna se jmenovala Hahnová. Ze strany matky byla příbuznou carského rodu, její babička a dědeček byli princeznou a princem Fadějevovými, a ze strany otce měla krev starého německého rodu křižáků z Meklenburgu. Otec Petr von Hahn byl plukovníkem carské armády, sečtělý gentleman se skvělým smyslem pro humor, v duchovních záležitostech spíše skeptik. Matka byla nadanou a idealisticky laděnou spisovatelkou, označovanou za George Sandovou ruské literatury, zemřela však velmi mladá. Rodina se často přesouvala, buď kvůli matčinu zdraví, které bylo chatrné a prospívaly jí mnohé pobyty v lázních, anebo cestovala za otcem, který měnil vojenské posádky.
Když matka zemřela, bylo Heleně jedenáct let a její výchovy se ujali prarodiče. Znamenalo to další stěhování do paláce v Saratově, její dědeček totiž zastával místo gubernátora. Babička vlídné povahy, vzdělaná a zabývající se přírodovědným a archeologickým výzkumem, měla na ni velký vliv.
Ale Helena těžko zapadala do aristokratických představ o mladé dámě devatenáctého století. Odmala projevovala nejrůznější sklony a nadání. Tíhla k umění, byla vzdělána ve hře na klavír, po matce zdědila spisovatelské vlohy, což jí obojí v budoucnosti v těžkých chvílích pomohlo získat peníze na živobytí. Dále milovala studium a knihy, mnoho četla a měla štěstí, že se v majetku rodiny nacházely rozsáhlé knihovny a muzeum. Byla známa svou odvážnou až divokou jízdou na koni. Její sestra ve svých vzpomínkách o ní říká, že byla vášnivou cestovatelkou a velkým dobrodruhem, neuznávala ničí autoritu, byla svéhlavá a odmítala jakákoliv omezení své svobody.
Její osobnost také projevovala množství parapsychologických schopností, měla vize, byla jasnozřivá, ovládala telemetrii a telekinezi. Celá příroda pro ni byla plná neviditelných sil, s nimiž mohla „mluvit“. Aby ji usměrnili ke klidnému rodinnému životu, rozhodli její prarodiče, když jí bylo sedmnáct let, o jejím brzkém sňatku s o mnoho starším čtyřicetiletým dobře postaveným Nikyforem Blavatským, zástupcem gubernátora Jerevanu. Ke všeobecnému překvapení Helena sňatek bez výhrad přijala, zřejmě jako vykoupení a únikovou cestu ze sevření společnosti a rodiny. Jak se záhy ukázalo, nikdy nebrala své manželství vážně, a několik měsíců po svatbě utekla na koni svým hlídačům, a po neuvěřitelném dobrodružství se dostala do Konstantinopole v Turecku a pak následovaly další neklidné cesty po Řecku, Egyptě, Východní Evropě, Francii a Anglii, aniž by věděla, co hledá.
Setkání s Učitelem
V Londýně se konečně uskutečnilo setkání, po němž podvědomě toužila, a začal se naplňovat její osud. Během světové výstavy spatřila v delegaci indických princů muže, kterého vídala již dávno ve svých vizích a snech, kde ji učil a mnohdy ji v nebezpečných situacích zachránil. Nazývala jej neviditelným strážcem. Řekla o něm, že dokud znovu nepotkala svého stále tajemnějšího Inda, vedla dvojí život, tajemný a nepochopitelný pro ni samotnou.
Následující den, přesně o jejích dvacátých narozeninách, na schůzce v Hyde Parku jí sdělil, že ji konečně chtěl potkat osobně a že potřebuje její spolupráci. Nastínil jí důležité poslání, které by měla naplnit. A aby se na něj připravila, mimo jiné musí strávit tři roky v Tibetu. Tento den Helena poprvé potkala takzvaného Mahátmu, „Velkou Duši“, jak je nazývali na Východě, který se stal jejím Učitelem, a od té chvíle až do smrti pod jeho vedením následovala duchovní cestu učednictví.
Spolupráce se začala ihned naplňovat prostřednictvím mnoha cest. Během následujících sedmnácti let není téměř kout Země, který by nenavštívila. Pokud by se její putování imaginárně spojilo, vystačilo by na několik cest kolem světa. Často se setkávala s exotickými kulturami a lidmi, často čelila smrtelnému nebezpečí; to vše, aby získala kýžené poznání. Mnoho svých zážitků z cesty po Indii uveřejnila v knize Z jeskyní a džunglí Hindustánu, jejíž části nejprve pod pseudonymem vycházely v moskevských novinách s velkým ohlasem čtenářů. Během svého pobytu v Itálii také bojovala na straně Garibaldiho ve válce o nezávislost, utržila několik zranění a dvakrát pod ní zastřelili koně. Jeden americký novinář ji nazval neuvěřitelnou ženou a hrdinkou.
První ženou v Tibetu
V roce 1868 uskutečnila třetí a úspěšný pokus dostat se do Tibetu, kde prožila téměř tři roky po boku dvou Mahátmů, učitelů moudrosti, skrytých před sobectvím zvědavců, spolupracujících pouze s opravdovými učedníky, kteří přinášejí oběti, aby pomáhali lidstvu. O těchto Učitelích později madam Blavatská napsala, že jsou to Adepti různých národností spolupracující v Bílém bratrstvu napříč planetou a staletími, aby nepoznáni poučovali a pomáhali tam, kde je třeba. O svém pohybu po Tibetu mnoho neprozradila, ale poučena jeho duchovními naukami na sklonku svého života píše příručku pro učedníky Hlas ticha, výňatky z tibetské Knihy Zlatých pravidel.
Založení společnosti pro vzdělávání v teosofii
Všechny její cesty a průprava v Tibetu směřovaly k tomu, aby v roce 1875 založila dlouho očekávanou a vysněnou společnost, která měla sjednotit mnohé díky nadčasové moudrosti. Společnost byla založena pod heslem Není nic vyššího nad Pravdu a byla nazvána Teosofickou kvůli prastarému poznání univerza, přírody a člověka, které přenášela. Přestože byla založena v New Yorku v USA a předsedou společnosti byl jmenován americký právník Henry Steel Olcott, její centrum se záhy přesunulo do Indie, do Adyaru.
Teosofická společnost se postupně stala celosvětovým hnutím spojujícím Východ a Západ. Byla založena, aby přispěla k rozvoji moderní civilizace, kultury, a to nejen prostřednictvím vědy, ale i filozofie a humanismu.
V roce 1877 vyšla madam Blavatské její první monumentální práce Isis závoje zbavená, obsahující srovnávací studium různých věd a náboženství inspirované jejími cestami a učením Mahátmů. Výtisk tisíce kopií knihy byl do deseti dnů od vydání rozebrán. Dle amerických novin to byla publikace století.
Tajná nauka a soumrak života
V devátém roce působení společnosti vypukl v Indii skandál kolem osoby madam Blavatské, a kvůli tomu byly „vědecky“ zkoumány fenomény obklopující její osobnost. Byla kritizována ze všech stran.
Ve stejném roce na základě pokynů od Učitele madam Blavatská začíná pracovat na dalším velkém projektu, knize jménem Tajná nauka, která je přepisem a výkladem částí tibetské knihy Dzyan. Tuto fenomenální knihu bude sepisovat až do posledního dne svého života, ač vážně nemocná. Přestěhovala se do Londýna, kde s pomocí několika přátel dopisuje větší část Tajné nauky. Poslední část pak byla dokončena jejími učedníky až po její smrti, a to na základě poznámek, které se zachovaly. A tak se zrodilo dílo, které postupně ve dvou dílech nazvaných Kosmogeneze a Antropogeneze přináší starodávný pohled na původ a vývoj univerza a člověka.
Jak žila, tak i zemřela. V pilné práci za svým stolem, s humorem a plná elánu i odhodlanosti následovníka prastaré moudrosti. Odkazem Heleny Petrovny Blavatské se pro budoucí generace staly především její knihy. Říkala totiž o sobě, že ví, že nebude pochopena svými současníky, ale že snad bude pochopena alespoň těmi, kteří přijdou v následujících stoletích.
Článek vyšel v časopise Akropolitán č. 158.
