Klášterní chodby byly tíživě tiché. Nikdo raději nevycházel, všichni setrvávali v modlitbách. V dálce zaznívaly kroky těch, kteří měli neodkladné poslání, a rušily atmosféru rozjímání. Hodiny plynuly a jeho stav se neměnil. Lékař již nedával žádnou naději. Pacient trpěl v horečce, statečně a důstojně. Aniž by to kdokoli vyslovil, všichni tušili, že jejich bratr umírá. Mladé tělo nemocného bylo pohublé, téměř se ztrácelo pod přikrývkou, tvář si však stále uchovávala svou jemnost a zářivou krásu, pro kterou byl mnohými obdivován a ženami milován. I přes bolesti, které mu nemoc působila, byly jeho oči klidné a čisté. Bratr byl připraven. Jeho duše se už vzdalovala v očekávání nových světů, o kterých dosud jen snila. Psal se 17. listopad léta Páně 1495. V tento den duše filozofa Giovanniho Pico della Mirandoly opustila tento svět po dvaatřiceti bouřlivých letech boje za pravdu a svobodu člověka.
